2. Základní etapy vývoje sociologie a paradigma v sociologii
Etapy vývoje sociologie
1) 1840 až 1918-20 spekulativní sociologie
- mladá disciplína Comte, Spencer, Weber a jejich teorie
2) 1980-20 až 1945 období empirismu
- především v USA, začali shromažďovat poznatky, které využili
- Elton Mayo – výzkum v továrně na telefony (zjišťoval působení prostředí a člověka)
3) 1945 až dosud návrat k velkým teoriím
Paradigma v sociologii
V zásadě jsou možné 3 základní přístupy k výkladu obecné sociologické teorie, pojetí sociálních jevů a sociologické metodologie přístupů:
1. V rámci prvního jsou obvykle vykládány sociologické koncepce hlavních představitelů či „hlavních teoretiků“, a to zpravidla v historické posloupnosti svého vzniku.
2. V druhém případě do popředí vystupují jednotlivé „hlavní teorie“. Nejčastěji pak strukturální funkcionalismus, sociální evolucionalismus, teorie směny, etnometodologie atd.
3. Třetí, nejmodernější přístup je přístup paradigmatický.
Paradigmata jsou chápána jako velmi složité teoretické útvary, které v sobě zahrnují nejen prvky kognitivní, ale i hodnotové, světonázorové, operační a další charakteristiky.
Vyjadřují nejen způsob jejího chápání, označení základních prvků její struktury a rozhodujících zdrojů dynamiky společnosti, ale i stanovení základních přístupů k její analýze.
Právě různorodostí tohoto úhlu pohledu způsobuje značné odlišení jednotlivých paradigmat.
Paradigmata, která mohou mít uplatnění v aplikované sociologii:
a) Teorie konsenzuální (Spolupráce x soupeření)
Významná skutečnost, která rozhoduje o podobě sociálních vztahů, je charakter vztahů, které se utvářejí. Vytvořily se dvě vyhraněné koncepce.
- první má za to, že vztahy vytvářející reálná sociální uskupení jsou vztahy spolupráce
- druhá, že dominují vztahy soupeření a střety
Nejvyšší hodnotou, ke které směřují veškerá úsilí, je harmonický celek. Všechny společenské subjekty se musí podřídit společným zájmům a cílům
Konflikty jsou chápány jako poruchy systému bránící jeho správnému fungování, a je nutné je co nejdříve odstranit.
b) Teorie konfliktu
Vychází se z toho, že pokud existují nějaké sociální útvary, pak vděčí za svou existenci neustálému střetávání sociálních subjektů v rámci těchto útvarů.
Klasickou je práce amerického sociologa Lewise Alfreda Cosera. Konflikt považuje za boj o hodnoty a vyšší status, moc a její zdroje, v němž cílem oponentů je neutralizovat, postihovat nebo likvidovat soupeře.
Vnější nepřítel, který může být řešením vnitřního konfliktu v sociálních útvarech, znamená ohrožení zájmů všech zúčastněných stran v konfliktu a vytváří nátlak na zmírnění vnitřního konfliktu.Tento vnější nepřítel může být dvojí:
- reálný – pak se jedná o jeho identifikaci a zvýraznění. V tomto případě je nutné poskytovat maximum info o jeho hrozbě a rozlišovat možnosti jeho poznávání.
- imaginární, smyšlený – posilování této představy v konečném důsledku znamená uzavření sociálního celku. V případě zániku představy o hrozbě se původní vnitřní konflikt posiluje, protože se na něj přenáší energie vložená do vnějšího konfliktu.
Při řešení konfliktů uvnitř sociálního celku se v praxi prosadily a v literatuře byly popsány tři způsoby využívající sociálních procesů: (Simmel)
a) předložení tzv, obětního beránka, který musí být slabou skupinou nebo slabým jedincem.(zpravidla to bývá etnická nebo sociální menšina)
b) vytvoření prostoru a podmínek pro průběh konfliktu a ponechání prostoru pro jeho odeznění. Toto řešení připadá v úvahu, když konflikt není vyhrocen, když postoje stran nejsou nesmiřitelné a když lze předpokládat racionální průběh konfliktu
c) institucionalizace konfliktu – znamená vytvoření určitého rámce, v němž konflikt probíhá. Znamená to stanovení norem konfliktu a vytvoření orgánu, který má konflikt řešit (musí ho udržet v přijatelných mezích a mít nad ním kontrolu).
Dále pak jsou uváděny konkrétní přístupy v pojetí paradigmat (pouze výběr z nich)
- faktografický přístup (zaměření na sledované jevy zachycení toho, co je přístupné lidským smyslům)
- organistický přístup (vychází z myšlenky, že společnost je možné přirovnat k živému organismu, je možné hledat paralely mezi jednotlivými částmi organismu = pochopení společnosti)
- strukturně funkcionální přístup (základem je spojení struktury s obsahem činností a charakterem společnosti)
- historický institucionální přístup (vnáší do zkoumání sociální jevů princip vývoje, tedy dynamiky vývoje celku, sleduje sociální jevy ve zrodu, trvání a zániku)
- psychologizující přístup (vychází z předpokladu, že zdrojem sociálních jevů je jedinec a na něho je i jakýkoli sociální jev rozložitelný)
Žádné komentáře:
Okomentovat