Maslow rozdělil potřeby do pěti úrovní, a to od nejnižších po nejvyšší:
1. fyziologické potřeby – k nim patří žízeň, hlad, sex, spánek atd. Mnohé z nich jsou homeostatické (udržují rovnováhu v organismu).
Při převedení na podnikovou praxi můžeme hovořit o platu pracovníka.
2. potřeby bezpečí – jistota, spolehlivost, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu, potřeba struktury, pořádku, zákona, mezí apod.
Ve firmě může jít o sociální jistoty nabízené zaměstnavatelem.
3. potřeby lásky, náklonnosti a potřeba někam patřit (potřeba sounáležitosti).
Podniková kultura.
4. potřeby uznání, potřeby dosažení úspěšného výkonu a potřeby prestiže.
Hodnocení a zpětná vazba.
5. potřeby seberealizace, což je třída potřeb, která se týká žádosti člověka po sebenaplnění, jeho tendence uskutečnit své možnosti. úzce s tímto souvisejí potřeby vědění, porozumění a estetické potřeby.
Řízení pracovní kariéry
Řízení pracovní kariéry.
První čtyři potřeby Maslow označuje za deficientní neboli nedostatkové. Tyto motivy fungují na principu udržování vnitřní tělesné nebo psychické rovnováhy. Maslow je dále dělí na vyšší a nižší. K nižším patří fyziologické potřeby a potřeby bezpečí. K vyšším potřeby lásky, sounáležitosti a uznání.
Uspokojování vyšších nedostatkových potřeb zajišťuje duševní pohodu i rozvoj osobnosti jedince. Také ony však fungují na principu redukce napětí, které jedinec pociťuje, nejsou-li uspokojeny. Jsou to „černé díry“, které si žádají uspokojení.
Naopak potřeby seberealizace jsou růstové potřeby, s jejichž uspokojováním se jejich intenzita nesnižuje, ale spíše roste. Maslow je také označuje jako metapotřeby, metamotivaci nebo potřeby bytí. Vyšší potřeby se objevují ve fylogenetickém i ontologické vývoji později. Například u novorozenců dominují fyziologické potřeby hladu a žízně a potřeby bezpečí. U mladších dětí jsou to potřeby lásky a bezpečí.
Maslowova teorie má i odpůrce, nejspornější je Maslowův předpoklad, že úsilí o seberealizaci vzniká teprve tehdy, má-li jedinec uspokojeny nedostatkové potřeby. Mnoho vynikajících umělců a vědců se věnovalo tvůrčí práci, ačkoliv neměli zajištěny základní existenční podmínky, nemluvě o uspokojování potřeb lásky, sounáležitosti a uznání.
Lze k nim přiřadit Michelangela, Dostojevského, van Gogha či Beethovena.
První čtyři potřeby Maslow označuje za deficientní neboli nedostatkové. Tyto motivy fungují na principu udržování vnitřní tělesné nebo psychické rovnováhy. Maslow je dále dělí na vyšší a nižší. K nižším patří fyziologické potřeby a potřeby bezpečí. K vyšším potřeby lásky, sounáležitosti a uznání.
Uspokojování vyšších nedostatkových potřeb zajišťuje duševní pohodu i rozvoj osobnosti jedince. Také ony však fungují na principu redukce napětí, které jedinec pociťuje, nejsou-li uspokojeny. Jsou to „černé díry“, které si žádají uspokojení.
Naopak potřeby seberealizace jsou růstové potřeby, s jejichž uspokojováním se jejich intenzita nesnižuje, ale spíše roste. Maslow je také označuje jako metapotřeby, metamotivaci nebo potřeby bytí. Vyšší potřeby se objevují ve fylogenetickém i ontologické vývoji později. Například u novorozenců dominují fyziologické potřeby hladu a žízně a potřeby bezpečí. U mladších dětí jsou to potřeby lásky a bezpečí.
Maslowova teorie má i odpůrce, nejspornější je Maslowův předpoklad, že úsilí o seberealizaci vzniká teprve tehdy, má-li jedinec uspokojeny nedostatkové potřeby. Mnoho vynikajících umělců a vědců se věnovalo tvůrčí práci, ačkoliv neměli zajištěny základní existenční podmínky, nemluvě o uspokojování potřeb lásky, sounáležitosti a uznání.
Lze k nim přiřadit Michelangela, Dostojevského, van Gogha či Beethovena.
Lidské motivy lze rozdělit do čtyř velkých okruhů
Lidské motivy lze rozdělit do čtyř velkých okruhů:
1. sebezáchovné motivy – mají jasný biologický základ.
2. stimulační motivy – potřeba optimální úrovně aktivace a variabilních vnějších podnětů.
3. sociální motivy – regulují a ovlivňují lidské vztahy.
4. individuální psychické motivy – hledání životního smyslu, obrana sebepojetí, potřeba svobodně se rozhodovat a jednat.
Sebezáchovné motivy – (ve starší literatuře pud sebezáchovy) jsou vrozené, ale způsob jejich uspokojování se lidé učí v rodině a v kultuře, v níž žijí. Tyto motivy slouží k přežití jednotlivce (např. hlad, žízeň, únava, pocit horka či zimy, případně strach, hněv a bolest) a dále motivy zajišťující přežití druhu (sexuální a rodičovské).
U hladu, žízně či sexuálního chování lze chování rozdělit na dvě fáze apetence a konzumace. Ale existují zde rozdíly :
a. partnerské aktivity nejsou na rozdíl od příjmu potravy nezbytnou podmínkou pro přežití jedince.
b. zatímco rostoucí hlad či žízeň jsou nepříjemné, zvyšující se sexuální vzrušení je převážně příjemné.
c. v případě lidské sexuality je sociální komponenta mnohem výraznější než u hladu či žízně. Sexuální vztah mezi mužem a ženou je základem pro vytvoření sociálního svazku, tedy rodiny, v níž otec a matka pečují o své děti a chrání je.
Rodičovské chování je předmětem intenzivního zkoumání, rodičovské-pečovatelské chování je vrozené, ale na jeho formování se výrazně podílí sociální učení. Například charakteristické rysy malých dětí: velké oči, výrazná hlava, zdvižený nosík, buclaté tváře působí jako vrozené spouštěče rodičovských citů a chování
Na druhou stranu pro sociální učení svědčí, že rodiče jenž byli sami objektem týrání či zneužívání poměrně často různými způsoby tělesně, duševně či sexuálně zneužívají své děti. Špatná rodičovská výchova se často přenáší z generace na generaci. Toto však nemusí být pravidlem .
1. sebezáchovné motivy – mají jasný biologický základ.
2. stimulační motivy – potřeba optimální úrovně aktivace a variabilních vnějších podnětů.
3. sociální motivy – regulují a ovlivňují lidské vztahy.
4. individuální psychické motivy – hledání životního smyslu, obrana sebepojetí, potřeba svobodně se rozhodovat a jednat.
Sebezáchovné motivy – (ve starší literatuře pud sebezáchovy) jsou vrozené, ale způsob jejich uspokojování se lidé učí v rodině a v kultuře, v níž žijí. Tyto motivy slouží k přežití jednotlivce (např. hlad, žízeň, únava, pocit horka či zimy, případně strach, hněv a bolest) a dále motivy zajišťující přežití druhu (sexuální a rodičovské).
U hladu, žízně či sexuálního chování lze chování rozdělit na dvě fáze apetence a konzumace. Ale existují zde rozdíly :
a. partnerské aktivity nejsou na rozdíl od příjmu potravy nezbytnou podmínkou pro přežití jedince.
b. zatímco rostoucí hlad či žízeň jsou nepříjemné, zvyšující se sexuální vzrušení je převážně příjemné.
c. v případě lidské sexuality je sociální komponenta mnohem výraznější než u hladu či žízně. Sexuální vztah mezi mužem a ženou je základem pro vytvoření sociálního svazku, tedy rodiny, v níž otec a matka pečují o své děti a chrání je.
Rodičovské chování je předmětem intenzivního zkoumání, rodičovské-pečovatelské chování je vrozené, ale na jeho formování se výrazně podílí sociální učení. Například charakteristické rysy malých dětí: velké oči, výrazná hlava, zdvižený nosík, buclaté tváře působí jako vrozené spouštěče rodičovských citů a chování
Na druhou stranu pro sociální učení svědčí, že rodiče jenž byli sami objektem týrání či zneužívání poměrně často různými způsoby tělesně, duševně či sexuálně zneužívají své děti. Špatná rodičovská výchova se často přenáší z generace na generaci. Toto však nemusí být pravidlem .
Stimulační motivy
Stimulační motivy
Mají určitý vrozený nervový základ, ale jejich uspokojování není nezbytnou podmínkou pro přežití. Člověk má přirozenou potřebu přiměřené psychické a fyzické stimulace. Při nízké úrovni aktivace lidé pociťují nudu a naopak při vysoké napjetí nebo úzkost (např. vysoká úroveň aktivace před zkouškou).
Užitečná rada pro studium i praxi:S rostoucím nabuzením roste i výkon, ale jen do určitého bodu, příliš vysoká aktivační úroveň má na výkon rušivý a dezorganizující vliv.
Někteří významní myslitelé se pokusili uspořádat různé pohnutky lidského chování do všezahrnujících schémat. Žádné z nich však není plně uspokojivé a všeobecně akceptované. Komplexní teorie motivace se od sebe liší počtem základních pohnutek, které podle mínění jejich tvůrců ovlivňují lidské chování a prožívání. Zatímco Sigmund Freud uvažoval o existenci jednoho či dvou základních pudů, Henry Murray popsal několik desítek základních lidských potřeb. Další vlivnou komplexní teorii motivace vytvořil americký psycholog Abraham Maslow.
Maslow předpokládal, že jádro lidských potřeb je biologicky determinované, ovšem s vrozeným potenciály dalšího rozvoje a formování vnějšími vlivy. Člověk má přitom některé možnosti, které nenalézáme u jiných živočichů. Patří k nim potřeba seberealizace či sebeaktualizace.
Mají určitý vrozený nervový základ, ale jejich uspokojování není nezbytnou podmínkou pro přežití. Člověk má přirozenou potřebu přiměřené psychické a fyzické stimulace. Při nízké úrovni aktivace lidé pociťují nudu a naopak při vysoké napjetí nebo úzkost (např. vysoká úroveň aktivace před zkouškou).
Užitečná rada pro studium i praxi:S rostoucím nabuzením roste i výkon, ale jen do určitého bodu, příliš vysoká aktivační úroveň má na výkon rušivý a dezorganizující vliv.
Někteří významní myslitelé se pokusili uspořádat různé pohnutky lidského chování do všezahrnujících schémat. Žádné z nich však není plně uspokojivé a všeobecně akceptované. Komplexní teorie motivace se od sebe liší počtem základních pohnutek, které podle mínění jejich tvůrců ovlivňují lidské chování a prožívání. Zatímco Sigmund Freud uvažoval o existenci jednoho či dvou základních pudů, Henry Murray popsal několik desítek základních lidských potřeb. Další vlivnou komplexní teorii motivace vytvořil americký psycholog Abraham Maslow.
Maslow předpokládal, že jádro lidských potřeb je biologicky determinované, ovšem s vrozeným potenciály dalšího rozvoje a formování vnějšími vlivy. Člověk má přitom některé možnosti, které nenalézáme u jiných živočichů. Patří k nim potřeba seberealizace či sebeaktualizace.
Motivace lidského jednání
8. Motivace lidského jednání
Na úvod si zkuste zamyslet a poctivě sami pro sebe odpovědět na otázku, jaké motivy mě vedly k tomu, že jsem se rozhodl studovat na vysoké škole a proč jsem si vybral tento obor?
Pojem motivace má svůj původ ve slově movere, což znamená hýbat. Motivaci lze definovat jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které zpravidla aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. (Plháková s.319)
Motivy se projevují tím, že chceme něco získat nebo se naopak něčemu vyhnout. Naléhavost mnoha motivů roste, nejsou-li delší dobu naplňovány. Síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování. Intenzívní motivy neboli česky také pohnutky někdy zcela ovládnou také lidské prožívání. (např. motiv známý každému z nás, který nás úplně ovládne - rychle se někde vyčůrat )
Motivace lidského jednání je velmi složitá a je výsledkem komplikované souhry vrozených i získaných faktorů. Podle některých autorů jsou mnohé pohnutky i cíle lidského chování nevědomé nebo si je člověk uvědomuje jen částečně. Většinou má naše chování několik různých motivů. Vnitřní, často protichůdné motivy se dostávají do konfliktu a závisí na mnoha okolnostech, který z nich převládne.
(např. jedinec touží po intimitě a současně se jí bojí, chtěl by založit rodinu a současně si uchovat nezávislost, chce dosáhnout úspěchu v kariéře a zároveň být oblíbeným společníkem. Mnohé akty chování lze vysvětlit několika různými příčinami. Důvodem usilovného studia může být zvídavost, touha po dosažení úspěchu, snaha o zvýšení sebehodnocení nebo kompenzace pochybností o sobě samém, případně kombinace všech těchto pohnutek.
Tradičně se motivy dále dělí na vnitřní a vnější – ty se nazývají pobídky neboli incentivy (behavioristický přístup). V našem textu se budeme zabývat převážně vnitřními motivy.
Na úvod si zkuste zamyslet a poctivě sami pro sebe odpovědět na otázku, jaké motivy mě vedly k tomu, že jsem se rozhodl studovat na vysoké škole a proč jsem si vybral tento obor?
Pojem motivace má svůj původ ve slově movere, což znamená hýbat. Motivaci lze definovat jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které zpravidla aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. (Plháková s.319)
Motivy se projevují tím, že chceme něco získat nebo se naopak něčemu vyhnout. Naléhavost mnoha motivů roste, nejsou-li delší dobu naplňovány. Síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování. Intenzívní motivy neboli česky také pohnutky někdy zcela ovládnou také lidské prožívání. (např. motiv známý každému z nás, který nás úplně ovládne - rychle se někde vyčůrat )
Motivace lidského jednání je velmi složitá a je výsledkem komplikované souhry vrozených i získaných faktorů. Podle některých autorů jsou mnohé pohnutky i cíle lidského chování nevědomé nebo si je člověk uvědomuje jen částečně. Většinou má naše chování několik různých motivů. Vnitřní, často protichůdné motivy se dostávají do konfliktu a závisí na mnoha okolnostech, který z nich převládne.
(např. jedinec touží po intimitě a současně se jí bojí, chtěl by založit rodinu a současně si uchovat nezávislost, chce dosáhnout úspěchu v kariéře a zároveň být oblíbeným společníkem. Mnohé akty chování lze vysvětlit několika různými příčinami. Důvodem usilovného studia může být zvídavost, touha po dosažení úspěchu, snaha o zvýšení sebehodnocení nebo kompenzace pochybností o sobě samém, případně kombinace všech těchto pohnutek.
Tradičně se motivy dále dělí na vnitřní a vnější – ty se nazývají pobídky neboli incentivy (behavioristický přístup). V našem textu se budeme zabývat převážně vnitřními motivy.
Mapa stresu MYSL
Mapa stresu MYSL – netýká se mne 0, trochu mne trápí 1,2,3,4,5 hodně mne trápí
1.Nedokáži se těšit ze života. Chybí mi pocit naplnění a klidu. 0 1 2 3 4 5
2. Rád/a bych se více věnoval/a sebevzdělávání. 0 1 2 3 4 5
3. Mám sklon svalovat vinu na druhé. 0 1 2 3 4 5
4. Vím, co je v mém životě důležité. 0 1 2 3 4 5
5. Chtěl/a bych být schopen/na lépe ovládat své city. 0 1 2 3 4 5
6. Nedokáži se ukáznit, a unikají mi tak důležité věci. 0 1 2 3 4 5
7. Chtěl/a bych mít ze života větší pocit uspokojení. 0 1 2 3 4 5
8. Chtěl/a bych se cítit potřebnější a důležitější. 0 1 2 3 4 5
9. Mám špatnou paměť. 0 1 2 3 4 5
10. Jsem neustále neklidný/á. 0 1 2 3 4 5
11. Chtěl/a bych, aby měl můj život nějaký smysl. 0 1 2 3 4 5
12. Můj život by měl být obohacen o duchovní rozměr. 0 1 2 3 4 5
13. Nedokáži se smát sám/a sobě a brát věci s humorem jako ostatní.
0 1 2 3 4 5
14. Chtěl/a bych se naučit lépe psychicky odreagovat. 0 1 2 3 4 5
15. Život mě nebaví. 0 1 2 3 4 5
Celkový počet bodů:
Pokud jste získali:
Méně než 15 bodů: Pravděpodobně úspěšně zvládáte stres v této oblasti.
16 až 45 bodů: Měli byste této oblasti věnovat více pozornosti: Ohrožuje vás zde zvýšená hladina stresu, který by mohl být příčinou fyzických či psychických poruch.
Více než 45 bodů: Jste ohroženi vysokou hladinou stresu. Rozhodně neváhejte a začněte na svém stresu pracovat.
1.Nedokáži se těšit ze života. Chybí mi pocit naplnění a klidu. 0 1 2 3 4 5
2. Rád/a bych se více věnoval/a sebevzdělávání. 0 1 2 3 4 5
3. Mám sklon svalovat vinu na druhé. 0 1 2 3 4 5
4. Vím, co je v mém životě důležité. 0 1 2 3 4 5
5. Chtěl/a bych být schopen/na lépe ovládat své city. 0 1 2 3 4 5
6. Nedokáži se ukáznit, a unikají mi tak důležité věci. 0 1 2 3 4 5
7. Chtěl/a bych mít ze života větší pocit uspokojení. 0 1 2 3 4 5
8. Chtěl/a bych se cítit potřebnější a důležitější. 0 1 2 3 4 5
9. Mám špatnou paměť. 0 1 2 3 4 5
10. Jsem neustále neklidný/á. 0 1 2 3 4 5
11. Chtěl/a bych, aby měl můj život nějaký smysl. 0 1 2 3 4 5
12. Můj život by měl být obohacen o duchovní rozměr. 0 1 2 3 4 5
13. Nedokáži se smát sám/a sobě a brát věci s humorem jako ostatní.
0 1 2 3 4 5
14. Chtěl/a bych se naučit lépe psychicky odreagovat. 0 1 2 3 4 5
15. Život mě nebaví. 0 1 2 3 4 5
Celkový počet bodů:
Pokud jste získali:
Méně než 15 bodů: Pravděpodobně úspěšně zvládáte stres v této oblasti.
16 až 45 bodů: Měli byste této oblasti věnovat více pozornosti: Ohrožuje vás zde zvýšená hladina stresu, který by mohl být příčinou fyzických či psychických poruch.
Více než 45 bodů: Jste ohroženi vysokou hladinou stresu. Rozhodně neváhejte a začněte na svém stresu pracovat.
Mapa stresu TĚLO
Mapa stresu TĚLO
1.Mám neustále problémy s váhou. 0 1 2 3 4 5
2. Má dovolená nebývá dostatečně dlouhá na to, abych si skutečně odpočinul/a.
0 1 2 3 4 5
3.Často se přistihnu, jak křečovitě svírám opěradlo židle, volant nebo zatínám ruce v pěst.
0 1 2 3 4 5
4. Někdy mám chladné a vlhké ruce. 0 1 2 3 4 5
5. Mívám ztuhlou šíji a ramena. 0 1 2 3 4 5
6. Často zatínám zuby nebo jimi skřípu. 0 1 2 3 4 5
7. Mívám bolesti hlavy nebo migrénu. 0 1 2 3 4 5
8. Zdá se mi, že bývám častěji nachlazen. 0 1 2 3 4 5
9. Bývám nervózní a podrážděný/á. 0 1 2 3 4 5
10. V práci jsem vystaven/a: a) hluku b) horku c) vibracím d) znečištěnému ovzduší (prach, kouř,…) 0 1 2 3 4 5
11. Mám problémy s usínáním a často se v noci budím. 0 1 2 3 4 5
12. Ani ve svém osobním volnu se nedokážu zcela uvolnit 0 1 2 3 4 5
13. Piji dva a více šálků kávy nebo čaje denně 0 1 2 3 4 5
14. Nejsem zvyklý/á alespoň 3x týdně cvičit nějaký druh aerobického cvičení, a to
alespoň po dobu třiceti minut. 0 1 2 3 4 5
15. Vypiji tři a více alkoholických nápojů týdně.* 0 1 2 3 4 5
16. Kouřím cigarety, dýmku či doutníky. 0 1 2 3 4 5
17. Neprovádím dostatečné množství rychlých relaxačních cviků 0 1 2 3 4 5
*Alkohol, je-li konzumován v malém množství, není většinou škodlivý, pokud ho berete jako lék na doporučení lékaře, může být vašemu zdraví dokonce prospěšný. Pokud se však stane vaším hlavním způsobem relaxace, měli byte se zamyslet nad alternativními možnostmi.
Celkový počet bodů:
Pokud jste získali:
Méně než 18 bodů: Pravděpodobně úspěšně zvládáte stres v této oblasti.
19 až 54 bodů: Měli byste této oblasti věnovat více pozornosti: Ohrožuje vás zde zvýšená hladina stresu, který by mohl být příčinou fyzických či psychických poruch.
Více než 54 bodů: Jste ohroženi vysokou hladinou stresu. Rozhodně neváhejte a začněte na svém stresu pracovat.
1.Mám neustále problémy s váhou. 0 1 2 3 4 5
2. Má dovolená nebývá dostatečně dlouhá na to, abych si skutečně odpočinul/a.
0 1 2 3 4 5
3.Často se přistihnu, jak křečovitě svírám opěradlo židle, volant nebo zatínám ruce v pěst.
0 1 2 3 4 5
4. Někdy mám chladné a vlhké ruce. 0 1 2 3 4 5
5. Mívám ztuhlou šíji a ramena. 0 1 2 3 4 5
6. Často zatínám zuby nebo jimi skřípu. 0 1 2 3 4 5
7. Mívám bolesti hlavy nebo migrénu. 0 1 2 3 4 5
8. Zdá se mi, že bývám častěji nachlazen. 0 1 2 3 4 5
9. Bývám nervózní a podrážděný/á. 0 1 2 3 4 5
10. V práci jsem vystaven/a: a) hluku b) horku c) vibracím d) znečištěnému ovzduší (prach, kouř,…) 0 1 2 3 4 5
11. Mám problémy s usínáním a často se v noci budím. 0 1 2 3 4 5
12. Ani ve svém osobním volnu se nedokážu zcela uvolnit 0 1 2 3 4 5
13. Piji dva a více šálků kávy nebo čaje denně 0 1 2 3 4 5
14. Nejsem zvyklý/á alespoň 3x týdně cvičit nějaký druh aerobického cvičení, a to
alespoň po dobu třiceti minut. 0 1 2 3 4 5
15. Vypiji tři a více alkoholických nápojů týdně.* 0 1 2 3 4 5
16. Kouřím cigarety, dýmku či doutníky. 0 1 2 3 4 5
17. Neprovádím dostatečné množství rychlých relaxačních cviků 0 1 2 3 4 5
*Alkohol, je-li konzumován v malém množství, není většinou škodlivý, pokud ho berete jako lék na doporučení lékaře, může být vašemu zdraví dokonce prospěšný. Pokud se však stane vaším hlavním způsobem relaxace, měli byte se zamyslet nad alternativními možnostmi.
Celkový počet bodů:
Pokud jste získali:
Méně než 18 bodů: Pravděpodobně úspěšně zvládáte stres v této oblasti.
19 až 54 bodů: Měli byste této oblasti věnovat více pozornosti: Ohrožuje vás zde zvýšená hladina stresu, který by mohl být příčinou fyzických či psychických poruch.
Více než 54 bodů: Jste ohroženi vysokou hladinou stresu. Rozhodně neváhejte a začněte na svém stresu pracovat.
Instrukce pro práci s následujícími mapami stresu
Instrukce pro práci s následujícími mapami stresu
Odpovědi na otázky: na každou otázku odpovězte podle svého současného převládajícího pocitu. Na stupnici zatrhněte číslo, které vyjadřuje stupeň vašeho souhlasu. Nula znamená „ne“, nebo že se vás dané tvrzení netýká. Čísla od jedničky do pětky znamenají „ano“ a vyjadřují, do jaké míry vás dané tvrzení trápí a tíží. Čím vyšší číslo, tím větší nepříjemnost vám dané tvrzení působí.
Vyhodnocení výsledků: po ukončení každého testu sečtěte body ve všech sloupcích. Za každou zakroužkovanou číslici ve sloupci pětek (tento problém mě velmi trápí) si započítejte pět bodů. Za každou zakroužkovanou číslici ve čtverkovém sloupci si započítejte čtyři body. Takto postupujte až po sloupec jedniček. Za odpovědi ve sloupci obsahující nuly se body nezapočítávají. Bodový součet z testu zaneste do výsledné mapy stresu . Takto postupujte u všech testů.
Odpovědi na otázky: na každou otázku odpovězte podle svého současného převládajícího pocitu. Na stupnici zatrhněte číslo, které vyjadřuje stupeň vašeho souhlasu. Nula znamená „ne“, nebo že se vás dané tvrzení netýká. Čísla od jedničky do pětky znamenají „ano“ a vyjadřují, do jaké míry vás dané tvrzení trápí a tíží. Čím vyšší číslo, tím větší nepříjemnost vám dané tvrzení působí.
Vyhodnocení výsledků: po ukončení každého testu sečtěte body ve všech sloupcích. Za každou zakroužkovanou číslici ve sloupci pětek (tento problém mě velmi trápí) si započítejte pět bodů. Za každou zakroužkovanou číslici ve čtverkovém sloupci si započítejte čtyři body. Takto postupujte až po sloupec jedniček. Za odpovědi ve sloupci obsahující nuly se body nezapočítávají. Bodový součet z testu zaneste do výsledné mapy stresu . Takto postupujte u všech testů.
První pomoc při stresu
První pomoc při akutním stresu
1.V akutním stresu nikdy nic nerozhodujeme nebo se nesnažíme něco řešit. Výjimku tvoří situace kdy jde o záchranu života apod..
2.Počítejte v klidu do desíti.
3. Soustřeďte se na svůj dech a pomalu zhluboka dýchejte nosem, prodlužujte výdech.
a) v místnosti
• vstaňte a projděte se, zkuste jít ven, na chodbu, na WC, někam, kde budete chvilku sami
• je-li to možné, opláchněte si pomalu obličej studenou vodou
• podívejte se z okna a pozorujte oblohu, svět je krásný, zajímavý...
• v klidu pomalu vypijte sklenici chladné vody, soustřeďte se na pocity při polykání
• narovnejte páteř, přivřete oči a pomalu zhluboka dýchejte
b) venku
• rozhlédněte se a pozorujte krajinu a vaše okolí
• prohlédněte si oblohu, uklidňující je pozorování plynoucích mraků nebo korun stromů, letících ptáků apod.
• pokud máme možnost, opět se pomalu napijeme vody a soustředíme se na pocity při pomalém polykání
• soustředíme se na uvolňující dýchání, dýcháme zhluboka a prodlouženým výdechem
1.V akutním stresu nikdy nic nerozhodujeme nebo se nesnažíme něco řešit. Výjimku tvoří situace kdy jde o záchranu života apod..
2.Počítejte v klidu do desíti.
3. Soustřeďte se na svůj dech a pomalu zhluboka dýchejte nosem, prodlužujte výdech.
a) v místnosti
• vstaňte a projděte se, zkuste jít ven, na chodbu, na WC, někam, kde budete chvilku sami
• je-li to možné, opláchněte si pomalu obličej studenou vodou
• podívejte se z okna a pozorujte oblohu, svět je krásný, zajímavý...
• v klidu pomalu vypijte sklenici chladné vody, soustřeďte se na pocity při polykání
• narovnejte páteř, přivřete oči a pomalu zhluboka dýchejte
b) venku
• rozhlédněte se a pozorujte krajinu a vaše okolí
• prohlédněte si oblohu, uklidňující je pozorování plynoucích mraků nebo korun stromů, letících ptáků apod.
• pokud máme možnost, opět se pomalu napijeme vody a soustředíme se na pocity při pomalém polykání
• soustředíme se na uvolňující dýchání, dýcháme zhluboka a prodlouženým výdechem
Prevence v obecné rovině
Prevence v obecné rovině
K stabilizaci psychiky, psycho – emocionálních reakcí a rovnováhy přispívá několik faktorů. Jejich využití a ovládání zkvalitní boj se stresem a urychlí paralýzu stresu = nalezení východiska, nalezení řešení a realizace. Nalezení východiska je první nejdůležitější moment řešení stresové situace : vidět východisko !
Tento cyklus Vám dodá zdraví a radost ze života:
→ práce pro lepší svět → respektování biologických rytmů → vitalizující strava → pití vody → pravidelné cvičení → pozitivní myšlení
Další faktory také důležité faktory až takovou „ váhu “ nemají, ale jsou velmi užitečné :
Patří sem :
sebepoznání – sama sebe oklamat nelze ! Např. ostýchavost je velmi nebezpečná vlastnost. Psychologie ji nazývá neprojevenou či zrádnou emocí - člověk si přeje někým být a současně to odmítá. Toto protiřečení přeroste časem v agresi.
Kořeny jsou v rodině, kde rodiče projevují své city zdrženlivě, otevřené projevy citů považují za znak slabosti.
• vnímání a ovládání dýchacích funkcí
• vizualizace
• relaxační techniky, imaginačně meditační techniky
• hudba a muzikoterapie
• pracovní terapie, ergoterapie
• správná strava (antioxidanty, harmonie spánku, eliminace zlozvyků)
• posilování těla pohybem - cvičením, kontraproduktivní je vrcholový sport
• odpuštění sobě i ostatním, likvidace přízraků z minulosti, formátování osobnosti
• změna modelů chování
Nejsilnější vliv na nás měl způsob života rodičů a jejich vztahy s okolím a časem většina toho, co jsme vypozorovali, přešla do našeho podvědomí. Tento podvědomý program působí po celý náš život. Chceme – li to nebo ne, „ následky dětství “ neustále mocně ovlivňují naše vědomí. K úspěšnému vyřešení konfliktů potřebujeme poctivost, trpělivost a odvahu. Nutné je změnit svůj vztah k životu, znovu objevit smysl svého života, vrátit do něj lásku. Protože to, co již bylo, nezměníme. Nutno přestat se řídit starým zakořeněným zvykem obviňovat druhé i sebe za to, co se stalo, a odmítnout stereotypy minulosti.
K stabilizaci psychiky, psycho – emocionálních reakcí a rovnováhy přispívá několik faktorů. Jejich využití a ovládání zkvalitní boj se stresem a urychlí paralýzu stresu = nalezení východiska, nalezení řešení a realizace. Nalezení východiska je první nejdůležitější moment řešení stresové situace : vidět východisko !
Tento cyklus Vám dodá zdraví a radost ze života:
→ práce pro lepší svět → respektování biologických rytmů → vitalizující strava → pití vody → pravidelné cvičení → pozitivní myšlení
Další faktory také důležité faktory až takovou „ váhu “ nemají, ale jsou velmi užitečné :
Patří sem :
sebepoznání – sama sebe oklamat nelze ! Např. ostýchavost je velmi nebezpečná vlastnost. Psychologie ji nazývá neprojevenou či zrádnou emocí - člověk si přeje někým být a současně to odmítá. Toto protiřečení přeroste časem v agresi.
Kořeny jsou v rodině, kde rodiče projevují své city zdrženlivě, otevřené projevy citů považují za znak slabosti.
• vnímání a ovládání dýchacích funkcí
• vizualizace
• relaxační techniky, imaginačně meditační techniky
• hudba a muzikoterapie
• pracovní terapie, ergoterapie
• správná strava (antioxidanty, harmonie spánku, eliminace zlozvyků)
• posilování těla pohybem - cvičením, kontraproduktivní je vrcholový sport
• odpuštění sobě i ostatním, likvidace přízraků z minulosti, formátování osobnosti
• změna modelů chování
Nejsilnější vliv na nás měl způsob života rodičů a jejich vztahy s okolím a časem většina toho, co jsme vypozorovali, přešla do našeho podvědomí. Tento podvědomý program působí po celý náš život. Chceme – li to nebo ne, „ následky dětství “ neustále mocně ovlivňují naše vědomí. K úspěšnému vyřešení konfliktů potřebujeme poctivost, trpělivost a odvahu. Nutné je změnit svůj vztah k životu, znovu objevit smysl svého života, vrátit do něj lásku. Protože to, co již bylo, nezměníme. Nutno přestat se řídit starým zakořeněným zvykem obviňovat druhé i sebe za to, co se stalo, a odmítnout stereotypy minulosti.
Jaro Křivohlavý rozdělil příznaky stresu na tyto okruhy
Jaro Křivohlavý rozdělil příznaky stresu na tyto okruhy:
A. Fyziologické příznaky stresu
1. Bušení srdce (palpitace) - vnímání zrychlené, nepravidelné a silnější činnosti srdce.
2. Bolest a sevření za hrudní kostí.
3. Nechutenství a plynatost v břišní (abdominální) oblasti.
4. Křečovité, svírající bolesti v dolní částí břicha a průjem.
5. Časté nucení k močení.
6. Sexuální impotence a (nebo) nedostatek sexuální touhy.
7. Změny v menstruačním cyklu.
8. Bodavé, řezavé a palčivé pocity v rukou a nohou.
9. Svalové napětí v krční oblasti a v dolní části páteře, často spojené s bolestmi v těchto částech těla.
10. Úporné bolesti hlavy - často začínající v krční oblasti a rozšiřující se vpřed směrem od temene hlavy k čelu.
11. Migréna - záchvatová bolest jedné poloviny hlavy.
12. Exantém - vyrážka v obličeji.
13. Nepříjemné pocity v krku (pocit knedlíku v krku).
14. Dvojité vidění a obtížné soustředění pohledu očí na jeden bod.
A. Fyziologické příznaky stresu
1. Bušení srdce (palpitace) - vnímání zrychlené, nepravidelné a silnější činnosti srdce.
2. Bolest a sevření za hrudní kostí.
3. Nechutenství a plynatost v břišní (abdominální) oblasti.
4. Křečovité, svírající bolesti v dolní částí břicha a průjem.
5. Časté nucení k močení.
6. Sexuální impotence a (nebo) nedostatek sexuální touhy.
7. Změny v menstruačním cyklu.
8. Bodavé, řezavé a palčivé pocity v rukou a nohou.
9. Svalové napětí v krční oblasti a v dolní části páteře, často spojené s bolestmi v těchto částech těla.
10. Úporné bolesti hlavy - často začínající v krční oblasti a rozšiřující se vpřed směrem od temene hlavy k čelu.
11. Migréna - záchvatová bolest jedné poloviny hlavy.
12. Exantém - vyrážka v obličeji.
13. Nepříjemné pocity v krku (pocit knedlíku v krku).
14. Dvojité vidění a obtížné soustředění pohledu očí na jeden bod.
Emocionální - citové příznaky stresu
B. Emocionální - citové příznaky stresu
1. Prudké a výrazně rychlé změny nálady (od radosti ke smutku a naopak).
2. Nadměrné trápení se s věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité.
3. Neschopnost projevit emocionální náklonnost, sympatie s druhými lidmi.
4. Nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled.
5. Nadměrné snění a stažení se ze sociálního styku, omezení kontaktu s druhými lidmi.
6. Nadměrné pocity únavy a obtíže při koncentraci pozornosti.
7. Zvýšená podrážděnost, popudlivost (iritabilita) a úzkostnost (anxiozita).
C. Behaviorální příznaky stresu - chování a jednání lidí ve stresu:
1. Nerozhodnost a do značné míry i nerozumné nářky.
2. Zvýšená absence, nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci, nehodách a úrazech.
3. Sklon ke zvýšené osobní nehodovosti a nepozornému řízení auta.
4. Zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům, výmluvy, vyhýbání se odpovědnosti i častější podvádění.
5. Zvýšené množství vykouřených cigaret za den.
6. Zvýšená konzumace alkoholických nápojů.
7. Větší závislost na drogách, zvýšené množství tablet na uklidnění a léků na spaní.
8. Ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání.
9. Změněný denní životní rytmus - problémy s usínáním, dlouhé noční bdění a pak pozdní vstávání s pocitem velké únavy.
10. Snížené množství vykonané práce a zvýšená nekvalitnost práce.
1. Prudké a výrazně rychlé změny nálady (od radosti ke smutku a naopak).
2. Nadměrné trápení se s věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité.
3. Neschopnost projevit emocionální náklonnost, sympatie s druhými lidmi.
4. Nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled.
5. Nadměrné snění a stažení se ze sociálního styku, omezení kontaktu s druhými lidmi.
6. Nadměrné pocity únavy a obtíže při koncentraci pozornosti.
7. Zvýšená podrážděnost, popudlivost (iritabilita) a úzkostnost (anxiozita).
C. Behaviorální příznaky stresu - chování a jednání lidí ve stresu:
1. Nerozhodnost a do značné míry i nerozumné nářky.
2. Zvýšená absence, nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci, nehodách a úrazech.
3. Sklon ke zvýšené osobní nehodovosti a nepozornému řízení auta.
4. Zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům, výmluvy, vyhýbání se odpovědnosti i častější podvádění.
5. Zvýšené množství vykouřených cigaret za den.
6. Zvýšená konzumace alkoholických nápojů.
7. Větší závislost na drogách, zvýšené množství tablet na uklidnění a léků na spaní.
8. Ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání.
9. Změněný denní životní rytmus - problémy s usínáním, dlouhé noční bdění a pak pozdní vstávání s pocitem velké únavy.
10. Snížené množství vykonané práce a zvýšená nekvalitnost práce.
Prevence a náprava vyhoření
Prevence a náprava vyhoření
Známe-li příčiny vyhoření, můžeme hledat cesty k jeho prevenci a léčbě. Většina literárních zdrojů se však zaměřuje pouze na příčiny v jednotlivci, jsou to tři základní okruhy:
- převzetí zodpovědnosti za to, co se se mnou a ve mně děje = vnitřní „umístění vlivu“
- ohraničení vlastní osoby = naučit se říkat NE a podle potřeby též ano
- přijetí vlastní nedůležitosti při zachování sebevědomí = dobrá rovnováha mezi bezmocí a všemocí (Bohumila Baštecká, Klinická psychologie v praxi)
Vyhoření nepostihuje všechny lidi stejně intenzivně, kromě osobnostních charakteristik, které vyhoření buď podporují nebo mu brání, jde také o druh činnosti, které osoba vykonává.
McClelland popsal charakteristiky lidí, kteří ve svém životě něčeho dosáhli, byli úspěšní i prospěšní ostatním:
- přiměřeně riskují – neriskují příliš, nejsou však přitom ani moc úzkostlivě opatrní.
- Nestanovují si jen cíle svého snažení, ale zároveň s nimi i nástroje, které by jim pomohly těchto cílů dosáhnout
- Snaží se být důsledně informováni o výsledcích své činnosti – velký zájem o zpětnou vazbu
- Svou práci dopředu plánují a jejich krátkodobé plány dobře zapadají do jejich dlouhodobých plánů
- Mají zvláštní subjektivní pojem úspěchu – úspěch jim není cílem, ale vedlejším produktem jejich činnosti
Známe-li příčiny vyhoření, můžeme hledat cesty k jeho prevenci a léčbě. Většina literárních zdrojů se však zaměřuje pouze na příčiny v jednotlivci, jsou to tři základní okruhy:
- převzetí zodpovědnosti za to, co se se mnou a ve mně děje = vnitřní „umístění vlivu“
- ohraničení vlastní osoby = naučit se říkat NE a podle potřeby též ano
- přijetí vlastní nedůležitosti při zachování sebevědomí = dobrá rovnováha mezi bezmocí a všemocí (Bohumila Baštecká, Klinická psychologie v praxi)
Vyhoření nepostihuje všechny lidi stejně intenzivně, kromě osobnostních charakteristik, které vyhoření buď podporují nebo mu brání, jde také o druh činnosti, které osoba vykonává.
McClelland popsal charakteristiky lidí, kteří ve svém životě něčeho dosáhli, byli úspěšní i prospěšní ostatním:
- přiměřeně riskují – neriskují příliš, nejsou však přitom ani moc úzkostlivě opatrní.
- Nestanovují si jen cíle svého snažení, ale zároveň s nimi i nástroje, které by jim pomohly těchto cílů dosáhnout
- Snaží se být důsledně informováni o výsledcích své činnosti – velký zájem o zpětnou vazbu
- Svou práci dopředu plánují a jejich krátkodobé plány dobře zapadají do jejich dlouhodobých plánů
- Mají zvláštní subjektivní pojem úspěchu – úspěch jim není cílem, ale vedlejším produktem jejich činnosti
Stres
Stres
Slovo „stres“ pochází z anglického „stress“, které vzniklo z latinského slovesa „stringo, stringere, strinxi, strictum“. Latinský slovník uvádí tento překlad: „utahovati, stahovati, zadrhovati – jako smyčku kolem krku odsouzence, kterého věší na šibenici“.
Obecně je typická definice - stres je soubor reakcí organismu na vnitřní nebo vnější podněty, narušující normální chod funkcí organismu.
Stres může být odpovědí organismu na stresující činitele. Také se stresem může rozumět celkový vnitřní stav - a to nejen fyzický, ale i psychický – člověka sevřeného nepříznivými okolnostmi.
Stresor je obecně chápán jako na člověka negativně působící vliv, stres je pak jeho důsledkem.
H. Selye hovoří o fyzikálních a emociálních stresorech. Mezi tzv. fyzikální stresory řadí jedy a skoro-jedy (alkohol, nikotin, kofein a jiné drogy). Mimo jiné zahrnuje i elektrošoky, meteorologické vlivy, změny ročních období, změny tlaku vzduchu (komprese i dekomprese), viry, bakterie, katastrofy (záplavy, zemětřesení), nehody, úrazy, ale i genetickou zátěž, těhotenství, nechtěný sexuální styk (znásilnění) apod.
Do druhé skupiny tzv. emocionálních stresorů řadí úzkost (anxiozitu), zármutek, obavy a strach, nenávist, nepřátelství, zlobu, „otrávenost“, nevyspalost, senzorickou deprivaci (nedostatek podnětů pro povzbuzení smyslové činnosti), očekávání – anticipaci, že se něco strašného stane, přílišnou ustaranost, obavy z přestoupení společenského zákazu, nějakého „tabu“ apod. Tyto a jim podobné stresory podněcují organismus, aby proti nim „vytáhl do boje“.
Slovo „stres“ pochází z anglického „stress“, které vzniklo z latinského slovesa „stringo, stringere, strinxi, strictum“. Latinský slovník uvádí tento překlad: „utahovati, stahovati, zadrhovati – jako smyčku kolem krku odsouzence, kterého věší na šibenici“.
Obecně je typická definice - stres je soubor reakcí organismu na vnitřní nebo vnější podněty, narušující normální chod funkcí organismu.
Stres může být odpovědí organismu na stresující činitele. Také se stresem může rozumět celkový vnitřní stav - a to nejen fyzický, ale i psychický – člověka sevřeného nepříznivými okolnostmi.
Stresor je obecně chápán jako na člověka negativně působící vliv, stres je pak jeho důsledkem.
H. Selye hovoří o fyzikálních a emociálních stresorech. Mezi tzv. fyzikální stresory řadí jedy a skoro-jedy (alkohol, nikotin, kofein a jiné drogy). Mimo jiné zahrnuje i elektrošoky, meteorologické vlivy, změny ročních období, změny tlaku vzduchu (komprese i dekomprese), viry, bakterie, katastrofy (záplavy, zemětřesení), nehody, úrazy, ale i genetickou zátěž, těhotenství, nechtěný sexuální styk (znásilnění) apod.
Do druhé skupiny tzv. emocionálních stresorů řadí úzkost (anxiozitu), zármutek, obavy a strach, nenávist, nepřátelství, zlobu, „otrávenost“, nevyspalost, senzorickou deprivaci (nedostatek podnětů pro povzbuzení smyslové činnosti), očekávání – anticipaci, že se něco strašného stane, přílišnou ustaranost, obavy z přestoupení společenského zákazu, nějakého „tabu“ apod. Tyto a jim podobné stresory podněcují organismus, aby proti nim „vytáhl do boje“.
Příčiny syndromu vyhoření
Příčiny syndromu vyhoření:
1. příčiny které spočívají v jedinci
– psychické:
- negativní myšlení
- neúčinné strategie zvládání stresu: neúčelnost hospodaření s časem, špatné rozložení práce a odpočinku, málo času na sebe, ale také vyšší spotřeba alkoholu, jídla, léků.
- nenalézání nebo ztráta smyslu v každodenní práci, nedostatek smyslu je někdy jeho příčinou, jindy důsledkem vyhoření.
- nahromadění nepříznivých životních událostí
- tělesné:
- nezdravý způsob života
- nedostatek odolnosti vůči zátěži daný konstitučně a temperamentově
2. příčiny které spočívají v organizaci
- špatné pracovní podmínky: hluk, nevyhovující osvětlení, nedostatečný prostor pro sebe
- špatná organizace práce – nevyjasněné pravomoci jednotlivých pracovníků, neprůhledné styly vedení, malá vzájemná informovanost, nedostatek podpory ze strany vedení, nedostatek vzdělávání a supervize, nemožnost pracovního postupu
- špatný příklad pracoviště (ve skupině panuje atmosféra, která sama má tendenci k vyhořelým způsobům jednání, prožívání apod.)
- špatná příprava na povolání
1. příčiny které spočívají v jedinci
– psychické:
- negativní myšlení
- neúčinné strategie zvládání stresu: neúčelnost hospodaření s časem, špatné rozložení práce a odpočinku, málo času na sebe, ale také vyšší spotřeba alkoholu, jídla, léků.
- nenalézání nebo ztráta smyslu v každodenní práci, nedostatek smyslu je někdy jeho příčinou, jindy důsledkem vyhoření.
- nahromadění nepříznivých životních událostí
- tělesné:
- nezdravý způsob života
- nedostatek odolnosti vůči zátěži daný konstitučně a temperamentově
2. příčiny které spočívají v organizaci
- špatné pracovní podmínky: hluk, nevyhovující osvětlení, nedostatečný prostor pro sebe
- špatná organizace práce – nevyjasněné pravomoci jednotlivých pracovníků, neprůhledné styly vedení, malá vzájemná informovanost, nedostatek podpory ze strany vedení, nedostatek vzdělávání a supervize, nemožnost pracovního postupu
- špatný příklad pracoviště (ve skupině panuje atmosféra, která sama má tendenci k vyhořelým způsobům jednání, prožívání apod.)
- špatná příprava na povolání
Syndrom vyhoření, stres, zvládání životních situací
7. Syndrom vyhoření, stres, zvládání životních situací
Úkol: zamysli se nad sebou, nad svým způsobem zvládání stresu, způsobem vlastní práce, přístupem k úkolům apod. Nalezneš se v následujících charakteristikách? (také doporučuji se k těmto charakteristikám vrátit po několika letech zaměstnání)
- jsi člověk, který na sebe klade neustále příliš vysoké požadavky? (studium, sport, organizování,práce)
- jsi člověk který pracuje nad úroveň své kapacity? (kompetence, schopnosti, dovednosti apod.?)
- jsi člověk, který byl původně nejvýkonnější a nejproduktivnější?
- jsi člověk, který byl původně nejodpovědnější, nejpečlivější?
- Jsi člověk, který by mohl být zařazen mezi tzv. workholiky?
- Jsi člověk, který neúspěch prožívá jako osobní porážku?
- Jsi člověk, který není s to přiměřeně si odpočinout, relaxovat, rekreovat, regenerovat svou energii apod.?
- Jsi člověk, který žije v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech?
Výše uvedené charakteristiky naznačují, kdy může docházet k postupnému nástupu syndromu vyhoření, aniž bychom si to často jasně uvědomovali.
Úkol: zamysli se nad sebou, nad svým způsobem zvládání stresu, způsobem vlastní práce, přístupem k úkolům apod. Nalezneš se v následujících charakteristikách? (také doporučuji se k těmto charakteristikám vrátit po několika letech zaměstnání)
- jsi člověk, který na sebe klade neustále příliš vysoké požadavky? (studium, sport, organizování,práce)
- jsi člověk který pracuje nad úroveň své kapacity? (kompetence, schopnosti, dovednosti apod.?)
- jsi člověk, který byl původně nejvýkonnější a nejproduktivnější?
- jsi člověk, který byl původně nejodpovědnější, nejpečlivější?
- Jsi člověk, který by mohl být zařazen mezi tzv. workholiky?
- Jsi člověk, který neúspěch prožívá jako osobní porážku?
- Jsi člověk, který není s to přiměřeně si odpočinout, relaxovat, rekreovat, regenerovat svou energii apod.?
- Jsi člověk, který žije v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech?
Výše uvedené charakteristiky naznačují, kdy může docházet k postupnému nástupu syndromu vyhoření, aniž bychom si to často jasně uvědomovali.
Syndrom vyhoření
Syndrom vyhoření je vymezován mnoha autory, obecně je charakterizován:
Únavou
Výrazná je především únava emoční, která se projevuje pochybovačnou nedůvěrou a necitlivou otrlostí ve vztahu k lidem, jimž má být postižený pracovník nápomocen, či také cynismem. Únava vyhoření - na rozdíl od únavy, která se projevuje například v rámci chronického únavového syndromu, - na dovolené rychle mizí.
Bezmocností a beznadějí
Budoucnost a vlastní síly vidí postižený pracovník černě. Na rozdíl od člověka depresivního však ze svého stavu viní především okolí a jeho nenálada se vesměs omezuje na pracovní okruh. Připojuje se také často náchylnost k tělesným onemocněním, která se s trváním vyhoření zhoršuje.
Dochází také ke ztrátě výkonnosti – snížení důvěry ve vlastní schopnosti, úpadek pracovní kázně, neschopnost zvládat nároky života.
Plíživostí
Proces vyhasínání trvá vesměs několik let. Někdy si pracovník ani nepovšimne, že se jeho vztah k práci a k lidem, se kterými pracuje, změnil.
Únavou
Výrazná je především únava emoční, která se projevuje pochybovačnou nedůvěrou a necitlivou otrlostí ve vztahu k lidem, jimž má být postižený pracovník nápomocen, či také cynismem. Únava vyhoření - na rozdíl od únavy, která se projevuje například v rámci chronického únavového syndromu, - na dovolené rychle mizí.
Bezmocností a beznadějí
Budoucnost a vlastní síly vidí postižený pracovník černě. Na rozdíl od člověka depresivního však ze svého stavu viní především okolí a jeho nenálada se vesměs omezuje na pracovní okruh. Připojuje se také často náchylnost k tělesným onemocněním, která se s trváním vyhoření zhoršuje.
Dochází také ke ztrátě výkonnosti – snížení důvěry ve vlastní schopnosti, úpadek pracovní kázně, neschopnost zvládat nároky života.
Plíživostí
Proces vyhasínání trvá vesměs několik let. Někdy si pracovník ani nepovšimne, že se jeho vztah k práci a k lidem, se kterými pracuje, změnil.
Inteligence
Inteligence
Jak už z předchozího textu vyplývá pojem inteligence jako takový nelze vystihnout jednoznačně. Každému je pojem inteligence známy, nicméně každý z nás si pod tímto pojmem můžeme představit něco trochu jiného.
Inteligence není jednou provždy daná a trvalá vlastnost nebo schopnost jednoznačně definovaná – a tedy snadno jednoznačně měřitelná. Inteligence se začala zkoumat koncem devatenáctého století a od té doby se tento výzkum široce rozvinul. Mezi jednotlivými psychology neexistuje shoda v tom, co se rozumí pod pojmem inteligence.
Pojem inteligence zavedl do psychologie v 19. století filozof a sociolog H. Spencer. Dnes existuje v psychologii nepřeberná řada názorů ohledně vymezení pojmu inteligence.
W. Stern- Inteligence je obecná schopnost psychického přizpůsobení se člověka novým životním podmínkám a úkolům.
D. Wechsler -Inteligence je úhrnná nebo globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a vypořádat se účinně se svým okolím.
Thorndike - Inteligence je schopnost učit se ze zkušenosti, schopnost přizpůsobit se, řešit, orientovat se v nových situacích na základě určování podstatných souvislostí a vztahů.
Jak už z předchozího textu vyplývá pojem inteligence jako takový nelze vystihnout jednoznačně. Každému je pojem inteligence známy, nicméně každý z nás si pod tímto pojmem můžeme představit něco trochu jiného.
Inteligence není jednou provždy daná a trvalá vlastnost nebo schopnost jednoznačně definovaná – a tedy snadno jednoznačně měřitelná. Inteligence se začala zkoumat koncem devatenáctého století a od té doby se tento výzkum široce rozvinul. Mezi jednotlivými psychology neexistuje shoda v tom, co se rozumí pod pojmem inteligence.
Pojem inteligence zavedl do psychologie v 19. století filozof a sociolog H. Spencer. Dnes existuje v psychologii nepřeberná řada názorů ohledně vymezení pojmu inteligence.
W. Stern- Inteligence je obecná schopnost psychického přizpůsobení se člověka novým životním podmínkám a úkolům.
D. Wechsler -Inteligence je úhrnná nebo globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a vypořádat se účinně se svým okolím.
Thorndike - Inteligence je schopnost učit se ze zkušenosti, schopnost přizpůsobit se, řešit, orientovat se v nových situacích na základě určování podstatných souvislostí a vztahů.
Modely inteligence
Modely inteligence
O vyjádření struktury inteligence se snažilo již mnoho badatelů. Náčrt některých modelů:
Nejjednodušší model navrhl Charles Spearman. Podle něho existuje obecná rozumová schopnost, kterou označil jako g. Prakticky to znamená, že dokáže-li někdo řešit určitý okruh problémů, dokáže také zároveň řešit i problémy jiného typu. Při testování inteligence se vychází z jednoho všeobecného testu a jeho výsledku v hodnotě inteligenčního kvocientu (IQ).K tomuto účelu se používají např. Ravenovy progresivní matice, Cattellovy Culture Fair Inteligence Testy, UNESCO tes apod. Experimentálně bylo potvrzeno, že úspěšní řešitelé těchto testů jsou rovněž úspěšní v testech zaměřených na speciální schopnosti např. verbální, numerické, paměťové apod.
Rozdělení inteligence podle Catella
R. B. Catell předpokládal, že Spearmanův faktor všeobecné inteligence g lze dále rozdělit na fluidní inteligenci a krystalickou inteligenci. Fluidní inteligenci označil za vrozenou schopnost učit se a řešit problémy a krystalickou inteligenci za získanou schopnost, která je odvozena od předcházejících zkušeností, je dána vzděláním a sociálním prostředím, ve kterém jedinec žije.
Rozdělení inteligence, stejně jako jiných lidských vlastností, v celkové populaci lze znázornit pomocí Gaussovy křivky normálního rozdělení. Z grafu vyplývá, že inteligence většiny obyvatelstva (68,2 %) se pohybuje kolem průměru v pásmu podprůměrné a nadprůměrné inteligence. Méně lidí v oblasti nízké a vysoké inteligence (33,2 %), ještě méně v oblasti velmi nízké a velmi vysoké inteligence (4,2 %) a pouze zlomek lidí se nachází v pásmech extrémně nízké a vysoké inteligence (0,4 %).
Žádný inteligenční test neučí inteligenci komplexně, ale poskytuje jen částečnou informaci, která se často nepřiměřeně zobecňuje a hodnotí se jako informace o celkové inteligenci.
O vyjádření struktury inteligence se snažilo již mnoho badatelů. Náčrt některých modelů:
Nejjednodušší model navrhl Charles Spearman. Podle něho existuje obecná rozumová schopnost, kterou označil jako g. Prakticky to znamená, že dokáže-li někdo řešit určitý okruh problémů, dokáže také zároveň řešit i problémy jiného typu. Při testování inteligence se vychází z jednoho všeobecného testu a jeho výsledku v hodnotě inteligenčního kvocientu (IQ).K tomuto účelu se používají např. Ravenovy progresivní matice, Cattellovy Culture Fair Inteligence Testy, UNESCO tes apod. Experimentálně bylo potvrzeno, že úspěšní řešitelé těchto testů jsou rovněž úspěšní v testech zaměřených na speciální schopnosti např. verbální, numerické, paměťové apod.
Rozdělení inteligence podle Catella
R. B. Catell předpokládal, že Spearmanův faktor všeobecné inteligence g lze dále rozdělit na fluidní inteligenci a krystalickou inteligenci. Fluidní inteligenci označil za vrozenou schopnost učit se a řešit problémy a krystalickou inteligenci za získanou schopnost, která je odvozena od předcházejících zkušeností, je dána vzděláním a sociálním prostředím, ve kterém jedinec žije.
Rozdělení inteligence, stejně jako jiných lidských vlastností, v celkové populaci lze znázornit pomocí Gaussovy křivky normálního rozdělení. Z grafu vyplývá, že inteligence většiny obyvatelstva (68,2 %) se pohybuje kolem průměru v pásmu podprůměrné a nadprůměrné inteligence. Méně lidí v oblasti nízké a vysoké inteligence (33,2 %), ještě méně v oblasti velmi nízké a velmi vysoké inteligence (4,2 %) a pouze zlomek lidí se nachází v pásmech extrémně nízké a vysoké inteligence (0,4 %).
Žádný inteligenční test neučí inteligenci komplexně, ale poskytuje jen částečnou informaci, která se často nepřiměřeně zobecňuje a hodnotí se jako informace o celkové inteligenci.
Emoční inteligence podle Saloveya zahrnuje pět základních vlastností
Emoční inteligence podle Saloveya zahrnuje pět základních vlastností :
Vnímání vlastních emocí a jich hodnocení - schopnost identifikovat emoce jako fyzický stav, pocit a najít emoce v okamžiku myšlení, chování, tvoření a rozhodovaní. Schopnost přesného vyjadřování emocí a potřeb spojených s pocity. Schopnost rozlišovat mezi přesným a nepřesným, upřímným a neupřímným vyjádřením citů. Schopnost rozeznat možné přechody mezi emocemi, jako například hněv přechází v uspokojení nebo zuřivost přechází v stud. Schopnost pojmenovat emoce a rozpoznat vztahy mezi slovy a emocemi, kupříkladu mezi spojeními „mít rád" a „milovat".
Řízení a zvládaní emocí - emoce mohou vest od optimismu k pesimismu a podporují rozmanité názory a postoje. Emoční stavy rozdílně podněcují přístupy k určitému řešení problémů. Jedná se o schopnost zvládání rozmanitých situací i také traumatických, schopnost uklidňovat se a vyrovnat se se ztrátou čí nedostatkem někoho (něčeho).
Schopnost zůstat přístupný těm pocitům, které jsou příjemné i těm, které jsou nepříjemné. Schopnost zvládat emoce v sobě a druhých, zmírněním negativních a obohacením se o příjemné emoce bez potlačení nebo zveličování sdělení, která mohou přinášet.
Schopnost motivovaní – nasměrování emoce na určité vybrané cíle. Emoce jsou dostatečně pronikavé a prospěšné tím, že pomáhají posuzovat a zapamatovávat si za jejich účasti. Emoční nálada pomáhá induktivnímu logickému myšlení (usuzování) a kreativitě.
Poznávaní emocí u jiných - schopnost empatie, pochopení významu emocí tak, tak jak se vyjadřují ve vztazích. Schopnost identifikovat emoce v jiných lidech - Schopnost uváženě dohlížet na emoce ve vztahu k sobě a k druhým, jako například rozpoznat jak zřejmé, příznačné, významné nebo přiměřené jsou.
Navazovaní a udržovaní vztahu s jinými emoce stanovují priority, které nám slouží k zaměření pozornosti na důležitá sdělení. Umění navazovaní a udržovaní vztahu zaleží ve veliké míře na schopnosti řízení emocemi druhých. Schopnosti interpersonálních kontaktů - udržovaní emočních vztahů na odpovědné úrovni.
Vnímání vlastních emocí a jich hodnocení - schopnost identifikovat emoce jako fyzický stav, pocit a najít emoce v okamžiku myšlení, chování, tvoření a rozhodovaní. Schopnost přesného vyjadřování emocí a potřeb spojených s pocity. Schopnost rozlišovat mezi přesným a nepřesným, upřímným a neupřímným vyjádřením citů. Schopnost rozeznat možné přechody mezi emocemi, jako například hněv přechází v uspokojení nebo zuřivost přechází v stud. Schopnost pojmenovat emoce a rozpoznat vztahy mezi slovy a emocemi, kupříkladu mezi spojeními „mít rád" a „milovat".
Řízení a zvládaní emocí - emoce mohou vest od optimismu k pesimismu a podporují rozmanité názory a postoje. Emoční stavy rozdílně podněcují přístupy k určitému řešení problémů. Jedná se o schopnost zvládání rozmanitých situací i také traumatických, schopnost uklidňovat se a vyrovnat se se ztrátou čí nedostatkem někoho (něčeho).
Schopnost zůstat přístupný těm pocitům, které jsou příjemné i těm, které jsou nepříjemné. Schopnost zvládat emoce v sobě a druhých, zmírněním negativních a obohacením se o příjemné emoce bez potlačení nebo zveličování sdělení, která mohou přinášet.
Schopnost motivovaní – nasměrování emoce na určité vybrané cíle. Emoce jsou dostatečně pronikavé a prospěšné tím, že pomáhají posuzovat a zapamatovávat si za jejich účasti. Emoční nálada pomáhá induktivnímu logickému myšlení (usuzování) a kreativitě.
Poznávaní emocí u jiných - schopnost empatie, pochopení významu emocí tak, tak jak se vyjadřují ve vztazích. Schopnost identifikovat emoce v jiných lidech - Schopnost uváženě dohlížet na emoce ve vztahu k sobě a k druhým, jako například rozpoznat jak zřejmé, příznačné, významné nebo přiměřené jsou.
Navazovaní a udržovaní vztahu s jinými emoce stanovují priority, které nám slouží k zaměření pozornosti na důležitá sdělení. Umění navazovaní a udržovaní vztahu zaleží ve veliké míře na schopnosti řízení emocemi druhých. Schopnosti interpersonálních kontaktů - udržovaní emočních vztahů na odpovědné úrovni.
Úryvek z knihy D. Goleman pro názorný příklad
Úryvek z knihy D. Goleman pro názorný příklad:
„Vzpomínám si například na mladou nesmírně schopnou vědeckou pracovnici na lékařské fakultě v Pittsburghu. Přijala mou nabídku, aby se zúčastnila v mé laboratoři pokusu zaměřeného na lokalizaci emocí v mozku. V této studii se pokusné osoby nacházely v tunelu magnetické rezonance a musely sledovat filmové sekvence s velmi tvrdými scénami plnými násilí.
Celé tělo mladé ženy bylo uvnitř přístroje a od samého začátku pokusu jsem pozoroval, jak se jí prudce zrychluje srdeční frekvence a stoupá tlak, což jsou příznaky velkého stresu. Znepokojilo mě to do té míry, že jsem navrhl přerušení pokusu. Překvapeně namítla, že je v pořádku, nic necítí, záběry na ni vůbec nepůsobí. Dodala, že nechápe, proč jí to nabízím.
Později jsem se dozvěděl. že ta mladá žena má velmi málo přátel a žije jen pro svou práci. Členům mého týmu nepřipadala sympatická, aniž přesně věděli proč. Bylo to snad tím, že příliš mluvila o sobě a o lidi kolem sebe se očividně nezajímala? Sama vůbec nechápala, proč není příliš oblíbená. Pro mě zůstala typickým příkladem člověka s vysokým inteligenčním, ale žalostným emočním kvocientem.
Její hlavní nedostatek zřejmě spočíval v tom, že si neuvědomovala vlastní emoce, a tím také zůstávala „hluchá“ k emocím ostatních.Nedával jsem její profesionální kariéře velké šance. I v těch nejvědečtějších oborech je potřeba umět pracovat v týmu, vytvářet vazby mezi spolupracovníky, řídit je a podobně.
Jakýkoli obor činnosti od nás neustále vyžaduje, abychom vstupovali do interakce s ostatními lidmi. Vyhnout se tomu nemůžeme. Právě dispozice pro takový druh vztahů determinuje naši dlouhodobou úspěšnost. …„
„Vzpomínám si například na mladou nesmírně schopnou vědeckou pracovnici na lékařské fakultě v Pittsburghu. Přijala mou nabídku, aby se zúčastnila v mé laboratoři pokusu zaměřeného na lokalizaci emocí v mozku. V této studii se pokusné osoby nacházely v tunelu magnetické rezonance a musely sledovat filmové sekvence s velmi tvrdými scénami plnými násilí.
Celé tělo mladé ženy bylo uvnitř přístroje a od samého začátku pokusu jsem pozoroval, jak se jí prudce zrychluje srdeční frekvence a stoupá tlak, což jsou příznaky velkého stresu. Znepokojilo mě to do té míry, že jsem navrhl přerušení pokusu. Překvapeně namítla, že je v pořádku, nic necítí, záběry na ni vůbec nepůsobí. Dodala, že nechápe, proč jí to nabízím.
Později jsem se dozvěděl. že ta mladá žena má velmi málo přátel a žije jen pro svou práci. Členům mého týmu nepřipadala sympatická, aniž přesně věděli proč. Bylo to snad tím, že příliš mluvila o sobě a o lidi kolem sebe se očividně nezajímala? Sama vůbec nechápala, proč není příliš oblíbená. Pro mě zůstala typickým příkladem člověka s vysokým inteligenčním, ale žalostným emočním kvocientem.
Její hlavní nedostatek zřejmě spočíval v tom, že si neuvědomovala vlastní emoce, a tím také zůstávala „hluchá“ k emocím ostatních.Nedával jsem její profesionální kariéře velké šance. I v těch nejvědečtějších oborech je potřeba umět pracovat v týmu, vytvářet vazby mezi spolupracovníky, řídit je a podobně.
Jakýkoli obor činnosti od nás neustále vyžaduje, abychom vstupovali do interakce s ostatními lidmi. Vyhnout se tomu nemůžeme. Právě dispozice pro takový druh vztahů determinuje naši dlouhodobou úspěšnost. …„
Emocionální inteligence při řízení druhých lidí
Emocionální inteligence při řízení druhých lidí
Golemanův výzkum velkých globálních společností ukázal, že tradiční kvality vedoucích pracovníků samy o sobě k úspěchu v řídící práci nestačí - pokud tito lidé nemají také vysoký stupeň emocionální inteligence.
Golemanova analýza navíc ukázala, že čím vyšší úroveň vedení, tím důležitější roli emocionální inteligence hraje. Tam už rozdíly v technických dovednostech nehrají roli. Jinými slovy, čím vyšší je postavení vynikající osobnosti, tím důležitější jsou její emocionální schopnosti. Když Goleman srovnával ve vyšším vedení vynikající jednotlivce s průměrnými jednotlivci, skoro 90 % rozdílu v jejich profilech bylo přisuzováno faktorům EQ.
Jiní výzkumníci pak potvrdili, že je možné najít závislost mezi výkonností řízené jednotky a emocionální inteligencí vedoucího. Podle Davida McClellanda, uznávaného experta na organizační chování, oddělení, řízená manažery s dostatečným množstvím emocionální inteligence, překonala roční plánované cíle o 20 % . A oddělení , vedená šéfy bez této schopnosti, naopak plán nesplnila - takřka o totéž množství. EQ podle výzkumů je částečně dědičná, z části daná výchovou a také roste s věkem – tzn. zkušeností a zráním jedince – ale nemusí tomu tak být vždy! Podle Golemana se emoční inteligence také dá naučit.
Golemanův výzkum velkých globálních společností ukázal, že tradiční kvality vedoucích pracovníků samy o sobě k úspěchu v řídící práci nestačí - pokud tito lidé nemají také vysoký stupeň emocionální inteligence.
Golemanova analýza navíc ukázala, že čím vyšší úroveň vedení, tím důležitější roli emocionální inteligence hraje. Tam už rozdíly v technických dovednostech nehrají roli. Jinými slovy, čím vyšší je postavení vynikající osobnosti, tím důležitější jsou její emocionální schopnosti. Když Goleman srovnával ve vyšším vedení vynikající jednotlivce s průměrnými jednotlivci, skoro 90 % rozdílu v jejich profilech bylo přisuzováno faktorům EQ.
Jiní výzkumníci pak potvrdili, že je možné najít závislost mezi výkonností řízené jednotky a emocionální inteligencí vedoucího. Podle Davida McClellanda, uznávaného experta na organizační chování, oddělení, řízená manažery s dostatečným množstvím emocionální inteligence, překonala roční plánované cíle o 20 % . A oddělení , vedená šéfy bez této schopnosti, naopak plán nesplnila - takřka o totéž množství. EQ podle výzkumů je částečně dědičná, z části daná výchovou a také roste s věkem – tzn. zkušeností a zráním jedince – ale nemusí tomu tak být vždy! Podle Golemana se emoční inteligence také dá naučit.
Inteligence
6. Inteligence
Druhy inteligence
Inteligenci je možno rozdělit do několika typů: abstraktní, praktická, sociální a emoční inteligence.
1, Abstraktní inteligencí se označuje ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ. Projevuje se jako schopnost řešit dobře definované - akademické problémy s jednoznačnou odpovědí. Abstraktní inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém životě. Naproti tomu
2, Praktická inteligence je schopností řešit problémy každodenního života. V těchto případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je často i formulace úkolu.
3, Sociální inteligencí lze označit schopnost pohybovat se v sociálním prostředí, tj. řídit lidi, umět s lidmi jednat a manipulovat (umět předvídat chování druhých), pohotově reagovat na jejich podněty apod. Ukazatelem sociální inteligence mohou být například počet přátel, zastávané společenské funkce, osobní korespondence apod. Měřením sociální inteligence pomocí testů byla nalezena nízká korelace s abstraktní inteligencí (korelační koeficienty dosahovaly hodnot 0,24 až 0,40).
4, Emoční inteligenci
K zamyšlení: zkuste zapřemýšlet nad okruhem lidí, se kterými jste se setkávali i setkáváte i nad sebou samým.
Položte si tyto otázky:
- jak se vlastně dnes cítím?
– přemýšlím nad svými emocemi?
(jsem dnes nervózní, vzteklý, mám radost ze života, těší mě můj vztah s …, co mě doopravdy trápí??)
- přemýšlím nad emocemi druhých?
- znám ve svém okolí někoho, kdo je soustředěný pouze na sebe, vůbec neposlouchá co prožívám já? Jak se mi s ním komunikuje?
Druhy inteligence
Inteligenci je možno rozdělit do několika typů: abstraktní, praktická, sociální a emoční inteligence.
1, Abstraktní inteligencí se označuje ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ. Projevuje se jako schopnost řešit dobře definované - akademické problémy s jednoznačnou odpovědí. Abstraktní inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém životě. Naproti tomu
2, Praktická inteligence je schopností řešit problémy každodenního života. V těchto případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je často i formulace úkolu.
3, Sociální inteligencí lze označit schopnost pohybovat se v sociálním prostředí, tj. řídit lidi, umět s lidmi jednat a manipulovat (umět předvídat chování druhých), pohotově reagovat na jejich podněty apod. Ukazatelem sociální inteligence mohou být například počet přátel, zastávané společenské funkce, osobní korespondence apod. Měřením sociální inteligence pomocí testů byla nalezena nízká korelace s abstraktní inteligencí (korelační koeficienty dosahovaly hodnot 0,24 až 0,40).
4, Emoční inteligenci
K zamyšlení: zkuste zapřemýšlet nad okruhem lidí, se kterými jste se setkávali i setkáváte i nad sebou samým.
Položte si tyto otázky:
- jak se vlastně dnes cítím?
– přemýšlím nad svými emocemi?
(jsem dnes nervózní, vzteklý, mám radost ze života, těší mě můj vztah s …, co mě doopravdy trápí??)
- přemýšlím nad emocemi druhých?
- znám ve svém okolí někoho, kdo je soustředěný pouze na sebe, vůbec neposlouchá co prožívám já? Jak se mi s ním komunikuje?
Emoční inteligence
Emoční inteligence
Teorii emoční inteligence zpopularizoval Daniel Goleman, jeho knížka Emoční inteligence se stala světovým bestsellerem. Přestože tato teorie doplňuje celkovou složitost inteligence, která není jen racionálního charakteru setkává se do dnešní doby s dost velikou kritikou. Hlavní kritika je spojena s praktickou nemožností oddělení jednotlivých složek inteligence a tím vzniká problém i měření samotné emoční inteligence.
Náčrt teorie emoční inteligence
Podle Mayera, Saloveya, a Caruso byla emoční inteligence definována jako součást sociální inteligence, která zahrnuje schopnost sledovat vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat je a využívat těchto informací ve svém myšlení a jednání.
Později se definice emoční inteligence rozvinula: „Emoční inteligence je schopnost vnímat emoce; vybírat a navozovat si emoce tak, aby pomáhaly myšlení, porozumět emocím a emočním sdělením a reflektivně emoce regulovat tak, aby podporovaly emoční a intelektuální růst.“
Teorii emoční inteligence zpopularizoval Daniel Goleman, jeho knížka Emoční inteligence se stala světovým bestsellerem. Přestože tato teorie doplňuje celkovou složitost inteligence, která není jen racionálního charakteru setkává se do dnešní doby s dost velikou kritikou. Hlavní kritika je spojena s praktickou nemožností oddělení jednotlivých složek inteligence a tím vzniká problém i měření samotné emoční inteligence.
Náčrt teorie emoční inteligence
Podle Mayera, Saloveya, a Caruso byla emoční inteligence definována jako součást sociální inteligence, která zahrnuje schopnost sledovat vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat je a využívat těchto informací ve svém myšlení a jednání.
Později se definice emoční inteligence rozvinula: „Emoční inteligence je schopnost vnímat emoce; vybírat a navozovat si emoce tak, aby pomáhaly myšlení, porozumět emocím a emočním sdělením a reflektivně emoce regulovat tak, aby podporovaly emoční a intelektuální růst.“
Viktor E. Frankl
Viktor E. Frankl
Zakladatel logoterapie neboli třetí vídeňské školy psychoterapie, jeho teorie je zbudována na ústředním pojmu vůle ke smyslu.
Frankl se zabývá člověkem jako celkem, podle jeho názoru je lidská povaha trojdimenzionální. Má dimenzi fyziologickou, psychologickou a noologickou (ta se vztahuje k lidské vůli ke smyslu). Hlavním tématem Frankovy teorie je stálé hledání smyslu v různých životních situacích.
Pravá vůle ke smyslu musí být výsledkem svobodných rozhodnutí, které lidé činí sami za sebe. A právě tato vůle ke smyslu zůstává nenaplněna dnešní společností – a přehlížena dnešní psychologií.
„Lidská svoboda je omezená, člověk není svoboden od podmínek. Má však svobodu zaujmout vůči nim určitý postoj. Podmínky člověka nepodmiňují zcela. V daných mezích záleží na něm, zda se jim podrobí a vzdá nebo nikoli. Stejně tak se může postavit nad ně“.
Hledání smyslu v životě je hlavní odpovědností každého člověka, smysl je přítomen v každé situaci, s níž se jedinec setkává, a je třeba jej v této situaci objevit.
Zakladatel logoterapie neboli třetí vídeňské školy psychoterapie, jeho teorie je zbudována na ústředním pojmu vůle ke smyslu.
Frankl se zabývá člověkem jako celkem, podle jeho názoru je lidská povaha trojdimenzionální. Má dimenzi fyziologickou, psychologickou a noologickou (ta se vztahuje k lidské vůli ke smyslu). Hlavním tématem Frankovy teorie je stálé hledání smyslu v různých životních situacích.
Pravá vůle ke smyslu musí být výsledkem svobodných rozhodnutí, které lidé činí sami za sebe. A právě tato vůle ke smyslu zůstává nenaplněna dnešní společností – a přehlížena dnešní psychologií.
„Lidská svoboda je omezená, člověk není svoboden od podmínek. Má však svobodu zaujmout vůči nim určitý postoj. Podmínky člověka nepodmiňují zcela. V daných mezích záleží na něm, zda se jim podrobí a vzdá nebo nikoli. Stejně tak se může postavit nad ně“.
Hledání smyslu v životě je hlavní odpovědností každého člověka, smysl je přítomen v každé situaci, s níž se jedinec setkává, a je třeba jej v této situaci objevit.
Frankl poukázal, že jedinec může objevit smysl v životě trojím způsobem
Frankl poukázal, že jedinec může objevit smysl v životě trojím způsobem
- vykonáním činu (cokoliv děláno s ohledem na druhé se stává sebepřesahujícím, vpravdě lidským a smysluplným např. i uklízečka může najít smysl v čistotě záchodu který připravila pro zaměstnance a naopak třeba i psychoterapeut, který pracuje pouze pro zisk může svou práci zbavit smyslu a klienta ohrozit)
- prožitím hodnoty (jakýkoliv lidský zážitek, který člověka obohacuje či povznáší, zážitek uměleckého díla, krásy přírody apod.Za nejhodnotnější zážitek pokládá Frankl lásku. Může to být vztah mezi milenci, vztah mezi starými přáteli, rodičů k dětem, nebo zduchovnělá láska k člověka, který se oddává službě druhým (agapé)
„každý má své zvláštní povolání nebo poslání, aby v životě vykonal nějaký konkrétní úkol, který si vyžaduje splnění. V tom nemůže být nahrazen, stejně jako nemůže svůj život zopakovat. Úkol každého člověka je tedy stejně tak jedinečný, jak je jedinečná jeho příležitost splnit jej.“
- Utrpením (Ač bychom utrpení neměli vyhledávat, je přítomné v každém lidském životě. Trpící člověk se stává hrdinou tehdy, když promění své utrpení v morální vítězství.)
Existenciální vakuum (vnitřní prázdnota) – označuje postrádání smyslu života, stojí u kořene velkého počtu sebevražd, zvlášť u zjevně úspěšných lidí včetně studentů. Stejně tak souvisí s alkoholismem, delikvencí mládeže, krizí stárnoucích lidí apod. S tímto pojmem také úzce souvisí pojem nedělní neuróza.
Vřelé doporučení knih E. Frankla:
Člověk hledá smysl – úvod do logoterapie, Vůle ke smyslu, Lékařská péče o duši, A přesto říci životu ano, Co v mých knihách není
- vykonáním činu (cokoliv děláno s ohledem na druhé se stává sebepřesahujícím, vpravdě lidským a smysluplným např. i uklízečka může najít smysl v čistotě záchodu který připravila pro zaměstnance a naopak třeba i psychoterapeut, který pracuje pouze pro zisk může svou práci zbavit smyslu a klienta ohrozit)
- prožitím hodnoty (jakýkoliv lidský zážitek, který člověka obohacuje či povznáší, zážitek uměleckého díla, krásy přírody apod.Za nejhodnotnější zážitek pokládá Frankl lásku. Může to být vztah mezi milenci, vztah mezi starými přáteli, rodičů k dětem, nebo zduchovnělá láska k člověka, který se oddává službě druhým (agapé)
„každý má své zvláštní povolání nebo poslání, aby v životě vykonal nějaký konkrétní úkol, který si vyžaduje splnění. V tom nemůže být nahrazen, stejně jako nemůže svůj život zopakovat. Úkol každého člověka je tedy stejně tak jedinečný, jak je jedinečná jeho příležitost splnit jej.“
- Utrpením (Ač bychom utrpení neměli vyhledávat, je přítomné v každém lidském životě. Trpící člověk se stává hrdinou tehdy, když promění své utrpení v morální vítězství.)
Existenciální vakuum (vnitřní prázdnota) – označuje postrádání smyslu života, stojí u kořene velkého počtu sebevražd, zvlášť u zjevně úspěšných lidí včetně studentů. Stejně tak souvisí s alkoholismem, delikvencí mládeže, krizí stárnoucích lidí apod. S tímto pojmem také úzce souvisí pojem nedělní neuróza.
Vřelé doporučení knih E. Frankla:
Člověk hledá smysl – úvod do logoterapie, Vůle ke smyslu, Lékařská péče o duši, A přesto říci životu ano, Co v mých knihách není
Kognitivní přístup
Kognitivní přístup
Kognitivní psychologie se zrodila v 50. a 60.letech v USA a posléze zdomácněla i v Evropě. Představitelé kognitivní psychologie např. Ulric Neisser zdůrazňovali, že chtějí-li psychologové pochopit chování, musí zkoumat vnitřní mentální události. Vnitřní manipulace s psychickými obsahy má na chování výrazný vliv, takže výlučné zaměření na vnější projevy poskytuje pouze neúplný obraz o to, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.
Předmětem studia jsou poznávací procesy. Kognitivní psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování informací. Pokouší se zjistit, jak se učíme, pamatujeme si minulost a plánujeme budoucnost, jak uvažujeme, rozhodujeme se a užíváme jazyk.
Kognitivní psychologové využívají při svých výzkumech řadu metod. V mnoha případech se jedná o kontrolované experimenty, které kombinují s jinými metodami, např. s počítačovou simulací. Kognitivní psychologie je převážně teoretický a experimentální směr, který se, stejně jako biologický přístup, vyznačuje značnou redukcí předmětu svého studia.
Kognitivní psychologie se zrodila v 50. a 60.letech v USA a posléze zdomácněla i v Evropě. Představitelé kognitivní psychologie např. Ulric Neisser zdůrazňovali, že chtějí-li psychologové pochopit chování, musí zkoumat vnitřní mentální události. Vnitřní manipulace s psychickými obsahy má na chování výrazný vliv, takže výlučné zaměření na vnější projevy poskytuje pouze neúplný obraz o to, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.
Předmětem studia jsou poznávací procesy. Kognitivní psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování informací. Pokouší se zjistit, jak se učíme, pamatujeme si minulost a plánujeme budoucnost, jak uvažujeme, rozhodujeme se a užíváme jazyk.
Kognitivní psychologové využívají při svých výzkumech řadu metod. V mnoha případech se jedná o kontrolované experimenty, které kombinují s jinými metodami, např. s počítačovou simulací. Kognitivní psychologie je převážně teoretický a experimentální směr, který se, stejně jako biologický přístup, vyznačuje značnou redukcí předmětu svého studia.
Teorie osobnosti
5. Teorie osobnosti
Sigmund Freud
Jeho psychoanalýza se stala významnou hybnou silou dvacátého století nejen v psychologii, ale i v kulturním životě většiny zemí světa.
Podle Freuda je jedinec puzen mocnými fyziologickými silami, které mají rozhodující vliv na lidský život. Proslul pojmem libido které má sexuální povahu a oživuje všechny osobnostní funkce. Člověk je tedy řízen vůlí po slasti.
Freudův pohled na osobnost lze přirovnat k ledovci. Vrcholek ledovce nazývá vědomí. (část vědomí, které si plně uvědomujeme)
Vrstva pod ním se nazývá předvědomí, obsahuje myšlenky, rozhodnutí, zážitky nebo konflikty, které si člověk kdysi uvědomoval ale pak je zapomněl.
Nejrozsáhlejší vrstva tohoto ledovce je nevědomí, což je spletité bludiště představ, zkreslených obrazů, přání, které si nejsme schopni uvědomit. Přesto má nevědomí silný motivační vliv na chování člověka.
Struktura osobnosti – Freud vymezil tři subsystémy,které se řídí vzájemně rozpornými principy a cíli, které v osobnosti existují současně a jsou mezi sebou v neustálém boji.
Jsou to ID, EGO a SUPEREGO
Id označil za temnou část naší osobnosti, jenž pramení z nevědomí, je iracionální a řídí se principem slasti.
Ego se řídí principem reality, je racionální, působí na vědomé úrovni, zvažuje činy a jejich následky.
Superego obsahuje zvnitřnělé omezení a zákazy ukládané dítěti v raném a v mladém věku rodiči a dalšími dospělými.Část superega je vědomá a část nevědomá. Superego lze definovat jako moralizující sílu v osobnosti, založenou na principu dokonalosti.
Freud dále popsal interpersonální konflikty a pud života – erós a pud smrti thanatos. Známé jsou také vývojové stádia popsané jako: orální, anální,falické a genitální.
Obranné mechanismy jako vytěsnění, sublimace, regrese a fixace jsou do dnešní doby používány v poradenské psychologii.
Sigmund Freud
Jeho psychoanalýza se stala významnou hybnou silou dvacátého století nejen v psychologii, ale i v kulturním životě většiny zemí světa.
Podle Freuda je jedinec puzen mocnými fyziologickými silami, které mají rozhodující vliv na lidský život. Proslul pojmem libido které má sexuální povahu a oživuje všechny osobnostní funkce. Člověk je tedy řízen vůlí po slasti.
Freudův pohled na osobnost lze přirovnat k ledovci. Vrcholek ledovce nazývá vědomí. (část vědomí, které si plně uvědomujeme)
Vrstva pod ním se nazývá předvědomí, obsahuje myšlenky, rozhodnutí, zážitky nebo konflikty, které si člověk kdysi uvědomoval ale pak je zapomněl.
Nejrozsáhlejší vrstva tohoto ledovce je nevědomí, což je spletité bludiště představ, zkreslených obrazů, přání, které si nejsme schopni uvědomit. Přesto má nevědomí silný motivační vliv na chování člověka.
Struktura osobnosti – Freud vymezil tři subsystémy,které se řídí vzájemně rozpornými principy a cíli, které v osobnosti existují současně a jsou mezi sebou v neustálém boji.
Jsou to ID, EGO a SUPEREGO
Id označil za temnou část naší osobnosti, jenž pramení z nevědomí, je iracionální a řídí se principem slasti.
Ego se řídí principem reality, je racionální, působí na vědomé úrovni, zvažuje činy a jejich následky.
Superego obsahuje zvnitřnělé omezení a zákazy ukládané dítěti v raném a v mladém věku rodiči a dalšími dospělými.Část superega je vědomá a část nevědomá. Superego lze definovat jako moralizující sílu v osobnosti, založenou na principu dokonalosti.
Freud dále popsal interpersonální konflikty a pud života – erós a pud smrti thanatos. Známé jsou také vývojové stádia popsané jako: orální, anální,falické a genitální.
Obranné mechanismy jako vytěsnění, sublimace, regrese a fixace jsou do dnešní doby používány v poradenské psychologii.
Carl Gustav Jung, Alfred Adler
Carl Gustav Jung
Zakladatel školy analytické psychologie. Jungova teorie je velmi široká a složitá, jeho myšlenky jsou často pokládány za příliš abstraktní.
Jung přijal mnoho principů psychoanalýzy, ale nepokládal sexuální pudy za hlavní určující činitele lidského chování.Osobnost nazýval psyché. Jung kladl důraz na minulost jedince, nejen od jeho fyzického narození, ale zahrnoval i historické předky, dokonce i živočišné předky.
Struktura psyché – osobnost se podle Junga skládá z kolektivního nevědomí, osobního nevědomí, ego-vědomé já a bytostné já, které spojuje vědomí s nevědomím.
Kolektivní nevědomí uchovává v sobě tajemství přejatá od předků,jádra prapůvodních představ spjatá s přírodními jevy - Jung je nazval archetypy. Např. archetyp narození a smrt, persona, animus a anima, stín.
Alfred Adler
Zakladatel Individuální psychologie neboli druhé vídeňské školy psychologie (první byla Freudova), pojímána také jako vůle k moci. Podle Adlera usiluje každý člověk o překonání pocitů méněcennosti zakotvených v dětství a o dosažení nadřazenosti.
Kladl důraz na sourozenecké pořadí, pořadí narození sourozenců v rodině chápal jako ukazatel vzorců chování a postojů v budoucnosti.
Usilování o nadřazenost může mít zdravou povahu – nadřazenost je spojena s růstem a seberealizací, naopak u nezdravé povahy jde o sobecké pokusy boje o moc nebo antisociální usilování o nadřazenost vede k poruchám, přecitlivělosti, k nesnášenlivosti apod.
Zakladatel školy analytické psychologie. Jungova teorie je velmi široká a složitá, jeho myšlenky jsou často pokládány za příliš abstraktní.
Jung přijal mnoho principů psychoanalýzy, ale nepokládal sexuální pudy za hlavní určující činitele lidského chování.Osobnost nazýval psyché. Jung kladl důraz na minulost jedince, nejen od jeho fyzického narození, ale zahrnoval i historické předky, dokonce i živočišné předky.
Struktura psyché – osobnost se podle Junga skládá z kolektivního nevědomí, osobního nevědomí, ego-vědomé já a bytostné já, které spojuje vědomí s nevědomím.
Kolektivní nevědomí uchovává v sobě tajemství přejatá od předků,jádra prapůvodních představ spjatá s přírodními jevy - Jung je nazval archetypy. Např. archetyp narození a smrt, persona, animus a anima, stín.
Alfred Adler
Zakladatel Individuální psychologie neboli druhé vídeňské školy psychologie (první byla Freudova), pojímána také jako vůle k moci. Podle Adlera usiluje každý člověk o překonání pocitů méněcennosti zakotvených v dětství a o dosažení nadřazenosti.
Kladl důraz na sourozenecké pořadí, pořadí narození sourozenců v rodině chápal jako ukazatel vzorců chování a postojů v budoucnosti.
Usilování o nadřazenost může mít zdravou povahu – nadřazenost je spojena s růstem a seberealizací, naopak u nezdravé povahy jde o sobecké pokusy boje o moc nebo antisociální usilování o nadřazenost vede k poruchám, přecitlivělosti, k nesnášenlivosti apod.
Jeden z průkopníků ve zkoumání mozku byl nositel Nobelovy ceny Roger
Jeden z průkopníků ve zkoumání mozku byl nositel Nobelovy ceny Roger. W. Sperry, on i další badatelé se pokoušejí určit, které mozkové oblasti se podílejí na učení, myšlení, cítění atd. V Čechách je významným představitelem tohoto přístupu profesor František Koukolík, jeho knihy Lidský mozek, Vzpoura deprivantů apod. jsou velmi čtivé a zajímavé.
Směr zkoumající evoluční vývoj lidské psychiky a chování navazuje na dílo Charlese Darwina, ten poukázal na to, že se přirozený výběr promítá i do účelných projevů chování, např. ritualizované projevy při boji či páření. V tomto směru pokračoval i William James, který se domníval, že velká část lidského chování je ovlivňovaná instinkty podobně jako chování zvířat. (instinkt – projevují se tím, že v přítomnosti významných vnějších nebo vnitřních podnětů u člověka samočinně vznikají impulsy k určitému chování). Dalším průkopníkem byl přírodovědec Edward O. Wilson, ten dokazuje, že mentální procesy, které se osvědčily pro přežití nebo pro zvýšení reprodukce mají genetický základ. Tzn. evoluční psychologové předpokládají, že v mozku existují vysoce specializované oblasti například pro výběr sexuálního partnera nebo pro boj o místo v sociální hierarchii - tyto centra pak v případě potřeby aktivují vrozené adaptivní mentální a behaviorální mechanismy.
Např. výběr sex. partnera: proč si muži nevybírají velmi obézní nebo naopak velmi hubené ženy za sex. partnerky? Proč ženy po sex. aktu touží s mužem komunikovat a muži naopak usínají?
Ženy mají potřebu být ostatními ženami přijímány, naopak muži touží mezi ostatními muži v něčem vynikat.
Směr zkoumající evoluční vývoj lidské psychiky a chování navazuje na dílo Charlese Darwina, ten poukázal na to, že se přirozený výběr promítá i do účelných projevů chování, např. ritualizované projevy při boji či páření. V tomto směru pokračoval i William James, který se domníval, že velká část lidského chování je ovlivňovaná instinkty podobně jako chování zvířat. (instinkt – projevují se tím, že v přítomnosti významných vnějších nebo vnitřních podnětů u člověka samočinně vznikají impulsy k určitému chování). Dalším průkopníkem byl přírodovědec Edward O. Wilson, ten dokazuje, že mentální procesy, které se osvědčily pro přežití nebo pro zvýšení reprodukce mají genetický základ. Tzn. evoluční psychologové předpokládají, že v mozku existují vysoce specializované oblasti například pro výběr sexuálního partnera nebo pro boj o místo v sociální hierarchii - tyto centra pak v případě potřeby aktivují vrozené adaptivní mentální a behaviorální mechanismy.
Např. výběr sex. partnera: proč si muži nevybírají velmi obézní nebo naopak velmi hubené ženy za sex. partnerky? Proč ženy po sex. aktu touží s mužem komunikovat a muži naopak usínají?
Ženy mají potřebu být ostatními ženami přijímány, naopak muži touží mezi ostatními muži v něčem vynikat.
Behavioristický přístup
Behavioristický přístup
Tento přístup je velkým směrem americké psychologie, dominoval především v první polovině 20. století. Jeho zakladatelem byl John B. Watson, předmět studia psychologie omezil na objektivně pozorovatelná fakta, tzn. především na studium chování. Chování se zkoumalo experimentálně, zaměřovalo se na výzkum učení a mnoho experimentů se provádělo na zvířatech a jejich výsledky se zobecňovalo i na lidské učení.
V ranném období behaviorismu se lidská mysl pokládala za černou skříňku a opomíjelo se veškeré vnitřní mentální dění, včetně myšlení a emocí. Jednotkou chování bylo spojení stimulu a reakce. Zastánci věřili, že lidské chování je formováno vnějšími vlivy, především odměnami a tresty ze strany učitelů a rodičů, jinými slovy je lidská osobnost formována hlavně učením.
V šedesátých letech se v rámci behaviorismu začaly prosazovat sociálně-kognitivní teorie učení. Albert Bandura, Julian Rotter, Walter Mischel začali předpokládat, že lidé nejsou pouhým produktem vnějších vlivů, ale své okolí aktivně modifikují nebo vytvářejí. Lidé se učí také na základě observačního učení a jejich chování není determinováno pouze vnějšími podněty. Na chování mají velký vliv vnitřní přesvědčení, očekávání a hodnoty.
Psychodynamický přístup
Psychodynamické směry psychologie, které vesměs navazují na psychoanalýzu, považují za integrální součást lidské mysli vedle vědomí také nevědomí. Psychodynamická psychologie zprvu vznikala na základě potřeb psychoterapeutické praxe. Doménou psychodynamických škol je zkoumání nevědomých oblastí lidské psychiky.
Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud byl přesvědčen, že všechny duševní prožitky i projevy chování mají svůj nevědomý motiv. Postupně vzniklo několik psychoanalytických směrů a škol. K psychodynamické psychologii lze přiřadit dílo A. Adlera, Carla G. Junga, Karen Horneové, Ericha Froma a H. S. Sullivana. Všechny školy charakterizuje zájem o nevědomé psychické procesy a předpoklad, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti.
Psychoanalýza je jednou z nejvíce kontroverzních, nicméně stále velmi vlivných psychologických škol. Její kritici upozorňují na to, že psychoanalytici jsou mnohem lepší ve vytváření hypotéz než v jejich výzkumném ověřování.
Tento přístup je velkým směrem americké psychologie, dominoval především v první polovině 20. století. Jeho zakladatelem byl John B. Watson, předmět studia psychologie omezil na objektivně pozorovatelná fakta, tzn. především na studium chování. Chování se zkoumalo experimentálně, zaměřovalo se na výzkum učení a mnoho experimentů se provádělo na zvířatech a jejich výsledky se zobecňovalo i na lidské učení.
V ranném období behaviorismu se lidská mysl pokládala za černou skříňku a opomíjelo se veškeré vnitřní mentální dění, včetně myšlení a emocí. Jednotkou chování bylo spojení stimulu a reakce. Zastánci věřili, že lidské chování je formováno vnějšími vlivy, především odměnami a tresty ze strany učitelů a rodičů, jinými slovy je lidská osobnost formována hlavně učením.
V šedesátých letech se v rámci behaviorismu začaly prosazovat sociálně-kognitivní teorie učení. Albert Bandura, Julian Rotter, Walter Mischel začali předpokládat, že lidé nejsou pouhým produktem vnějších vlivů, ale své okolí aktivně modifikují nebo vytvářejí. Lidé se učí také na základě observačního učení a jejich chování není determinováno pouze vnějšími podněty. Na chování mají velký vliv vnitřní přesvědčení, očekávání a hodnoty.
Psychodynamický přístup
Psychodynamické směry psychologie, které vesměs navazují na psychoanalýzu, považují za integrální součást lidské mysli vedle vědomí také nevědomí. Psychodynamická psychologie zprvu vznikala na základě potřeb psychoterapeutické praxe. Doménou psychodynamických škol je zkoumání nevědomých oblastí lidské psychiky.
Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud byl přesvědčen, že všechny duševní prožitky i projevy chování mají svůj nevědomý motiv. Postupně vzniklo několik psychoanalytických směrů a škol. K psychodynamické psychologii lze přiřadit dílo A. Adlera, Carla G. Junga, Karen Horneové, Ericha Froma a H. S. Sullivana. Všechny školy charakterizuje zájem o nevědomé psychické procesy a předpoklad, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti.
Psychoanalýza je jednou z nejvíce kontroverzních, nicméně stále velmi vlivných psychologických škol. Její kritici upozorňují na to, že psychoanalytici jsou mnohem lepší ve vytváření hypotéz než v jejich výzkumném ověřování.
Fenomenologický přístup
Fenomenologický přístup
Fenomenologická psychologie je filosoficky a humanisticky orientovaný směr psychologie 20. století, který se zabývá problematikou lidského bytí a jeho smyslu, otázkami lidského svědomí, zodpovědnosti, osamělosti a intimity. Tato psychologie je nedeterministická, tj. předpokládá u člověka schopnost svobodné volby. Předmětem fenomenologického přístupu je prožívání. Za filosofická východiska tohoto směru lze považovat zejména díla Sörena Kierkegaarda, Edmunda Husserla a Martina Heideggera.
Fenomenologická psychologie se vyvíjela v opozici vůči behaviorismu a psychoanalýze. Evropský a americký proud fenomenologické psychologie se zřetelně liší. K evropskému směru patří především existenciální analýza neboli daseinsanalýza, ta se zaměřuje na hranice, přijetí, úzkost, smysl života, odloučení a izolaci. Americký proud reprezentovaný zejména humanistickou psychologií, zdůrazňuje pozitivní aspekty lidské přirozenosti včetně altruismu a lásky, jedinečnost vnitřní zkušenosti a potenciál každého jedince k osobnímu růstu. Různé směry fenomenologické psychologie se nejvíce uplatnily v oblasti psychoterapie.
Gestalt (tvarová) psychologie vychází také z fenomenologie, a je už převážně historickou psychologickou školou. Vnímá psychiku jako celek jednotlivých struktur (tvarů), jedná se o celostní psychologii. Tvarová psychologie stála v opozici vůči redukcionismu prvotního behaviorismu. Vůdčí osobností byl Max Wertheimer.
Fenomenologická psychologie je filosoficky a humanisticky orientovaný směr psychologie 20. století, který se zabývá problematikou lidského bytí a jeho smyslu, otázkami lidského svědomí, zodpovědnosti, osamělosti a intimity. Tato psychologie je nedeterministická, tj. předpokládá u člověka schopnost svobodné volby. Předmětem fenomenologického přístupu je prožívání. Za filosofická východiska tohoto směru lze považovat zejména díla Sörena Kierkegaarda, Edmunda Husserla a Martina Heideggera.
Fenomenologická psychologie se vyvíjela v opozici vůči behaviorismu a psychoanalýze. Evropský a americký proud fenomenologické psychologie se zřetelně liší. K evropskému směru patří především existenciální analýza neboli daseinsanalýza, ta se zaměřuje na hranice, přijetí, úzkost, smysl života, odloučení a izolaci. Americký proud reprezentovaný zejména humanistickou psychologií, zdůrazňuje pozitivní aspekty lidské přirozenosti včetně altruismu a lásky, jedinečnost vnitřní zkušenosti a potenciál každého jedince k osobnímu růstu. Různé směry fenomenologické psychologie se nejvíce uplatnily v oblasti psychoterapie.
Gestalt (tvarová) psychologie vychází také z fenomenologie, a je už převážně historickou psychologickou školou. Vnímá psychiku jako celek jednotlivých struktur (tvarů), jedná se o celostní psychologii. Tvarová psychologie stála v opozici vůči redukcionismu prvotního behaviorismu. Vůdčí osobností byl Max Wertheimer.
Falešný závěr hazardního hráče
Falešný závěr hazardního hráče
(a) Argumentovat tím, že např. když peníz padl desetkrát na stranu kde je líc, potom po jedenácté padne na stranu, kde je rub nebo (b) argumentovat např., že když nějaké letadlo nemělo nehodu během posledních deseti let, je již brzo pravděpodobné, že k nehodě dojde. Falešný závěr hazardního hráče odmítá předpoklad teorie pravděpodobnosti, že každá událost je nezávislá na předchozím ději. Pravděpodobnost výskytu nějaké události je vždy ta samá bez ohledu na to, kolikrát se vyskytla v minulosti. V případu hodu mince po dlouhou dobu bude tato pravděpodobnost v průměru 1/2. Někdy je tento chybný argument znám jako "falešný závěr typu Monte Carlo", což je zevšeobecnění falešného závěru hazardního hráče: omyl, že menší než očekávaný výskyt v minulosti vede k větší naději brzkého výskytu této události.
Proč volíme politické strany, jenž jsou v centru? Většinou je tendence odmítaní krajních nabídek, politické strany o tom ví a snaží se prezentovat jako centrální tzn. jiné strany jsou více nalevo i napravo.
Využití v obchodě-např. tři cenové nabídky a rozdíl mezi těmi, kde je pouze jedna.
Výzkum o známých městech. Př. San Diego, San Antonio.
V ekonomické rozhodování může působit magické rozhodování, předsudky, pověry atd. Poukázal na to známy antropolog archaických lidů Bronislav Malinowski. U těch jevů, kterým více rozumíme jsme ochotni jednat více racionálně, u procesů kterým nerozumíme, je pravděpodobnost iracionálního chování větší. Přiklad jsou hotely kde není pokoj číslo 13 je tam 12 a pak 15 \nebo dokonce není 13 poschodí- tištěno ze často staly prázdné. Neochota cestovat 13ho a ještě v pátek. Chcete koupit levné letenky kupujte na tento den.
Nestejné jednání v případě individuální a společného majetku. Psychologie označuje to dilema společné louky.
Co nakup můžeme se stát závislý?
(a) Argumentovat tím, že např. když peníz padl desetkrát na stranu kde je líc, potom po jedenácté padne na stranu, kde je rub nebo (b) argumentovat např., že když nějaké letadlo nemělo nehodu během posledních deseti let, je již brzo pravděpodobné, že k nehodě dojde. Falešný závěr hazardního hráče odmítá předpoklad teorie pravděpodobnosti, že každá událost je nezávislá na předchozím ději. Pravděpodobnost výskytu nějaké události je vždy ta samá bez ohledu na to, kolikrát se vyskytla v minulosti. V případu hodu mince po dlouhou dobu bude tato pravděpodobnost v průměru 1/2. Někdy je tento chybný argument znám jako "falešný závěr typu Monte Carlo", což je zevšeobecnění falešného závěru hazardního hráče: omyl, že menší než očekávaný výskyt v minulosti vede k větší naději brzkého výskytu této události.
Proč volíme politické strany, jenž jsou v centru? Většinou je tendence odmítaní krajních nabídek, politické strany o tom ví a snaží se prezentovat jako centrální tzn. jiné strany jsou více nalevo i napravo.
Využití v obchodě-např. tři cenové nabídky a rozdíl mezi těmi, kde je pouze jedna.
Výzkum o známých městech. Př. San Diego, San Antonio.
V ekonomické rozhodování může působit magické rozhodování, předsudky, pověry atd. Poukázal na to známy antropolog archaických lidů Bronislav Malinowski. U těch jevů, kterým více rozumíme jsme ochotni jednat více racionálně, u procesů kterým nerozumíme, je pravděpodobnost iracionálního chování větší. Přiklad jsou hotely kde není pokoj číslo 13 je tam 12 a pak 15 \nebo dokonce není 13 poschodí- tištěno ze často staly prázdné. Neochota cestovat 13ho a ještě v pátek. Chcete koupit levné letenky kupujte na tento den.
Nestejné jednání v případě individuální a společného majetku. Psychologie označuje to dilema společné louky.
Co nakup můžeme se stát závislý?
Teoretické přístupy v psychologii a vybrané teorie osobnosti
Teoretické přístupy v psychologii a vybrané teorie osobnosti
V psychologii existuje alespoň pět širokých a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý odlišně definuje předmět studia psychologie, orientuje se na rozdílná témata a používá svébytné výzkumné metody. Ačkoliv se tyto přístupy velmi od sebe liší, všechny mohou být platné. Každý z nich se zaměřuje na jiný aspekt lidské existence, vzájemně se nevylučují, ale spíše doplňují.
Základní přístupy:
Biologický, Behaviorální, Psychodynamický, Fenomenologický, Tvarová psychologie (gestalt), Kognitivní
Biologický přístup
Vznikl díky tomu, že psychologové přijali biologické experimenty jako vhodnou metodu pro studium psychických jevů.
Předmětem studia jsou neurofyziologické procesy – ty jsou základem chování a prožívání, tělo a mysl je považována za neoddělitelný celek.
Existují dva výrazné proudy v biologickém přístupu, jeden se zaměřuje na zkoumání mozku - neuropsychologie a druhý na evoluční vývoj lidské psychiky a chování - evoluční psychologie.
V psychologii existuje alespoň pět širokých a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý odlišně definuje předmět studia psychologie, orientuje se na rozdílná témata a používá svébytné výzkumné metody. Ačkoliv se tyto přístupy velmi od sebe liší, všechny mohou být platné. Každý z nich se zaměřuje na jiný aspekt lidské existence, vzájemně se nevylučují, ale spíše doplňují.
Základní přístupy:
Biologický, Behaviorální, Psychodynamický, Fenomenologický, Tvarová psychologie (gestalt), Kognitivní
Biologický přístup
Vznikl díky tomu, že psychologové přijali biologické experimenty jako vhodnou metodu pro studium psychických jevů.
Předmětem studia jsou neurofyziologické procesy – ty jsou základem chování a prožívání, tělo a mysl je považována za neoddělitelný celek.
Existují dva výrazné proudy v biologickém přístupu, jeden se zaměřuje na zkoumání mozku - neuropsychologie a druhý na evoluční vývoj lidské psychiky a chování - evoluční psychologie.
Paradoxní je, že se více těšíme z tisícikoruny, kterou jsme ztratili a následně našli než z tisícikoruny, kterou jsme od někoho dostali
Paradoxní je, že se více těšíme z tisícikoruny, kterou jsme ztratili a následně našli než z tisícikoruny, kterou jsme od někoho dostali. Podobně je to ze ziskem. Jinak se chováme v případě útraty peněz z vlastního platu nebo v případě peněz které jsme našli na ulici, ty z ulice utratíme mnohem rychleji. Na tomto principu fungují i kasina, která na začátku dávají zákazníkovi vyhrát. Je to podobné jako los na loterii – nadhodnocujeme malé pravděpodobnosti a podhodnocujeme střední a vysokou pravděpodobnost. To vyplývá z heuristiky přístupnosti, kde na rozhodování může mít vliv mnoho faktorů například medializace určitých událostí. Na otázku, čeho je více sebevražd či vražd …? Většina odpoví vražd, při tom ve skutečnosti je mnohem více sebevražd. Důvod: média mnohem častěji informují o vraždách.
Uvědomili jsem si, že velký vliv na stav ekonomického hospodářství mají preference konzumentů (např. kolik vydávají na konzum, kolik spoří, jak jsou ochotní investovat).
Například:
Výzkum trendů na základě šipek.
Sázení v ruletě.
Uvědomili jsem si, že velký vliv na stav ekonomického hospodářství mají preference konzumentů (např. kolik vydávají na konzum, kolik spoří, jak jsou ochotní investovat).
Například:
Výzkum trendů na základě šipek.
Sázení v ruletě.
Psychologie organizace
4. Psychologie organizace
– zdůraznění jednotlivce – pracovníka jako součásti organizačního (sociálního) systému. K hlavním představitelům tohoto směru patří: E Schrán, A. Etzioni, D.N. Dunnette, Ch Argyris, R Likert, Mc Gregor.
Soudobé poznatky pro filosofii řízení organizace:
- Psychologická atmosféra bývá často pokládána za nejvýznamnější podmínku efektivnosti organizace.
- Nejdůležitějším činitelem jejího utváření je vrcholový managament organizace
- Vzorce chování a postoje vrcholového vedení jsou pak napodobovány na všech stupních řízení – šíří se odshora dolů.
- Na tvorbu podnikové atmosféry má vliv především koncepce řízení přijatá vrcholným vedením.
Současné trendy ve vývoji podnikových organizačních systémů:
- vytváření plošších organizačních struktur, tj. struktur s relativně nižším počtem jednotlivých řídících úrovní (tj. opak organizační struktury pyramidy)
- přenos pravomocí v oblasti řešení problémů a rozhodování z nejvyšších úrovní řízení směrem dolů k jednotlivým týmům
- rozbití funkčních imperií
- posilování neformálních vztahů a vazeb mezi spolupracovníky, a to nejen v horizontálních, ale i ve vertikálních vztazích.
– zdůraznění jednotlivce – pracovníka jako součásti organizačního (sociálního) systému. K hlavním představitelům tohoto směru patří: E Schrán, A. Etzioni, D.N. Dunnette, Ch Argyris, R Likert, Mc Gregor.
Soudobé poznatky pro filosofii řízení organizace:
- Psychologická atmosféra bývá často pokládána za nejvýznamnější podmínku efektivnosti organizace.
- Nejdůležitějším činitelem jejího utváření je vrcholový managament organizace
- Vzorce chování a postoje vrcholového vedení jsou pak napodobovány na všech stupních řízení – šíří se odshora dolů.
- Na tvorbu podnikové atmosféry má vliv především koncepce řízení přijatá vrcholným vedením.
Současné trendy ve vývoji podnikových organizačních systémů:
- vytváření plošších organizačních struktur, tj. struktur s relativně nižším počtem jednotlivých řídících úrovní (tj. opak organizační struktury pyramidy)
- přenos pravomocí v oblasti řešení problémů a rozhodování z nejvyšších úrovní řízení směrem dolů k jednotlivým týmům
- rozbití funkčních imperií
- posilování neformálních vztahů a vazeb mezi spolupracovníky, a to nejen v horizontálních, ale i ve vertikálních vztazích.
Ekonomická psychologie
Ekonomická psychologie
Snaží se odpovědět na otázku, které faktory mají vliv na naše rozhodování a chování v ekonomickém dění, kdy lidé jako jedinci nebo součást hospodářských subjektů analyzují jakoukoliv situaci tj. nákup, investice apod., především formulují předpoklady, zvažují šanci jestli se investice podaří a nákup se vyplatí. Při tomto hodnocení se ne vždy dodržují pravidla pravděpodobnosti a také logiky. Jak poznamenali Daniel Kachneman i Amos Tverski, při rozhodování se lidé řídí heuristikami – což jsou jednoduché principy činění závěrů, jenž poměrně dobře fungují v běžných podmínkách, ale také mohou vést k vážným chybám.
Jednou z popsaných heuristik je heuristika přístupnosti. Jestli zkouším něco předvídat nebo zvažuji pravděpodobnost, často nepoužívám statistiku, ani neanalyzuji mi přístupné údaje, ale připomínám si, jak často jsem se setkal s takovýmito nebo podobnými případy. Zvažuji šanci na základě posledních čerstvých zkušeností. Tak jednají také i nejznámější analytici trhu. Např. v diskusích na téma rozpočtu, inflací, jsou argumenty, „poslední dva roky bylo tak a tak a proto stejné bude v budoucnu….“ Nerespektujeme tedy právo regrese, domníváme se, že pokud se nějaký proces vyvíjí, bude se vyvíjet i nadále.
Příkladem je burza v regresi, kdy lidé v tomto případě neochotně investují, protože předpokládají, že tak se to bude vyvíjet delší dobu, toto chování vlastně situaci petrifikuje a zhoršuje. Druhý faktor který má vliv na naše chování ve světě tržního hospodářství jsou preference tj. způsob hodnocení rozmanitých následků. Samozřejmě v tradiční ekonomii se především počítá následky a finanční dopad. Každý psycholog si je vědom, že lidská motivace je mnohem složitější. Během ekonomického jednání může působit například náboženská motivace, na co už před mnoha lety poukázal Max Weber. Bohaceni se severních protestantských zemi větší než u jižanských katolických.
Můžeme se také setkat se motivaci spravedlnosti, kde jednání je na základě akceptace nebo neakceptace spravedlivé nebo nespravedlivé. Neférové jednaní.
Nebo obdobně vlastenecká motivace – např. kupuji nějaký výrobek, protože je český.
Snaží se odpovědět na otázku, které faktory mají vliv na naše rozhodování a chování v ekonomickém dění, kdy lidé jako jedinci nebo součást hospodářských subjektů analyzují jakoukoliv situaci tj. nákup, investice apod., především formulují předpoklady, zvažují šanci jestli se investice podaří a nákup se vyplatí. Při tomto hodnocení se ne vždy dodržují pravidla pravděpodobnosti a také logiky. Jak poznamenali Daniel Kachneman i Amos Tverski, při rozhodování se lidé řídí heuristikami – což jsou jednoduché principy činění závěrů, jenž poměrně dobře fungují v běžných podmínkách, ale také mohou vést k vážným chybám.
Jednou z popsaných heuristik je heuristika přístupnosti. Jestli zkouším něco předvídat nebo zvažuji pravděpodobnost, často nepoužívám statistiku, ani neanalyzuji mi přístupné údaje, ale připomínám si, jak často jsem se setkal s takovýmito nebo podobnými případy. Zvažuji šanci na základě posledních čerstvých zkušeností. Tak jednají také i nejznámější analytici trhu. Např. v diskusích na téma rozpočtu, inflací, jsou argumenty, „poslední dva roky bylo tak a tak a proto stejné bude v budoucnu….“ Nerespektujeme tedy právo regrese, domníváme se, že pokud se nějaký proces vyvíjí, bude se vyvíjet i nadále.
Příkladem je burza v regresi, kdy lidé v tomto případě neochotně investují, protože předpokládají, že tak se to bude vyvíjet delší dobu, toto chování vlastně situaci petrifikuje a zhoršuje. Druhý faktor který má vliv na naše chování ve světě tržního hospodářství jsou preference tj. způsob hodnocení rozmanitých následků. Samozřejmě v tradiční ekonomii se především počítá následky a finanční dopad. Každý psycholog si je vědom, že lidská motivace je mnohem složitější. Během ekonomického jednání může působit například náboženská motivace, na co už před mnoha lety poukázal Max Weber. Bohaceni se severních protestantských zemi větší než u jižanských katolických.
Můžeme se také setkat se motivaci spravedlnosti, kde jednání je na základě akceptace nebo neakceptace spravedlivé nebo nespravedlivé. Neférové jednaní.
Nebo obdobně vlastenecká motivace – např. kupuji nějaký výrobek, protože je český.
Základem teorie Kachnemana a Tverskiho je teorie perspektivy
Základem teorie Kachnemana a Tverskiho je teorie perspektivy. Poukazuje jakým způsobem se vytváří vztah lidí k zisku nebo ztrátě, (pojem zisk, ztráty) se vytváří na základě konvencí.
Například: Vidíme sezónní slevu – považujeme to za zisk vzhledem k předchozí ceně, ale můžeme sezónní ceny považovat za normální a předchozí za navýšené. Tzn. stejná věc může být popsaná dvojím způsobem a viděnou ze dvou perspektiv, což má význam při hodnocení nabídky.
Je lepší najít tisíc korun než je ztratit. Lidé vnímají rozlišně zisk a ztrátu. Jsou to dvě různé věci, ale ztráta vyvolává mnohem větší nespokojenost ve srovnání s uspokojením, které přináší stejný zisk, tento jev byl pojmenován averze ke ztrátám. Člověk udělá všechno aby se vyhnul nevelkým ztrátám, což má dopad u ekonomického chování. Příklad výzkum poukazuje, že investor, který koupil akcie a něco na tom ztratil neprodá tyto akcie po dlouhá léta, dokud se nevyrovná hodnota a nevrátí se mu to, co původně ztratil. I když racionálně by bylo lepší se těchto akcií zbavit, pokud neztrácíme ještě mnoho a nakoupit akcie perspektivnější. V takovém případě má smysl, když se ministr financí snaží ovlivnit instituce optimismem i když nic na to nepoukazuje. Má to smysl když to může vést k pozdějším pozitivním reakcím.
Další výzkum - podnikatelé pracují nad vývojem produktu, vloží do vývoje nemalé investice a zjistí, že konkurence je předběhla a vytvořila lepši produkt. Co udělají?Pokračují ve výzkumu přestože to vytváří další ztráty. Viz tunel po La Manche nebo Concorde, lístek do divadla na špatné představení, půjčka – i přes předchozí ztrátu půjčujeme dále peníze.
Například: Vidíme sezónní slevu – považujeme to za zisk vzhledem k předchozí ceně, ale můžeme sezónní ceny považovat za normální a předchozí za navýšené. Tzn. stejná věc může být popsaná dvojím způsobem a viděnou ze dvou perspektiv, což má význam při hodnocení nabídky.
Je lepší najít tisíc korun než je ztratit. Lidé vnímají rozlišně zisk a ztrátu. Jsou to dvě různé věci, ale ztráta vyvolává mnohem větší nespokojenost ve srovnání s uspokojením, které přináší stejný zisk, tento jev byl pojmenován averze ke ztrátám. Člověk udělá všechno aby se vyhnul nevelkým ztrátám, což má dopad u ekonomického chování. Příklad výzkum poukazuje, že investor, který koupil akcie a něco na tom ztratil neprodá tyto akcie po dlouhá léta, dokud se nevyrovná hodnota a nevrátí se mu to, co původně ztratil. I když racionálně by bylo lepší se těchto akcií zbavit, pokud neztrácíme ještě mnoho a nakoupit akcie perspektivnější. V takovém případě má smysl, když se ministr financí snaží ovlivnit instituce optimismem i když nic na to nepoukazuje. Má to smysl když to může vést k pozdějším pozitivním reakcím.
Další výzkum - podnikatelé pracují nad vývojem produktu, vloží do vývoje nemalé investice a zjistí, že konkurence je předběhla a vytvořila lepši produkt. Co udělají?Pokračují ve výzkumu přestože to vytváří další ztráty. Viz tunel po La Manche nebo Concorde, lístek do divadla na špatné představení, půjčka – i přes předchozí ztrátu půjčujeme dále peníze.
Speciální psychologické disciplíny:
Speciální psychologické disciplíny:
Psycholingvistika - zkoumá jak si lidé osvojují a užívají jazyk.
Psychometrie – nauka o měření duševních jevů.
Psychologická metodologie – předmětem jsou obecné principy vědeckého bádání a konkrétní metody psychologického výzkumu.
Psychodiagnostika – rozpoznává a posuzuje psychické vlastnosti a stavy s pomocí klinických metod.
Psychologie práce:
zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon i vnitřními podmínkami, ke kterým patří schopnosti, dovednosti a motivace pracovníků
K vnějším zkoumaným jevům patří vybavení pracoviště, hluk, osvětlení, pracovní doba, počet a délka přestávek.
Dělí se na :
Inženýrskou psychologii, která se snaží upravit ovládací a měřící prvky různých technikých zařízení aby jejich použití bylo snadné, vyhovující a příjemné, zabývá se pracovním prostředím s cílem maximalizovat produktivitu a bezpečnost práce. Psychologii trhu je obor zabývající se studiem psychologických faktorů nabídky a poptávky.
Psychologii zákazníka zkoumá chování nakupujících ve snaze předvídat a ovlivnit jejich volby.
Psycholingvistika - zkoumá jak si lidé osvojují a užívají jazyk.
Psychometrie – nauka o měření duševních jevů.
Psychologická metodologie – předmětem jsou obecné principy vědeckého bádání a konkrétní metody psychologického výzkumu.
Psychodiagnostika – rozpoznává a posuzuje psychické vlastnosti a stavy s pomocí klinických metod.
Psychologie práce:
zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon i vnitřními podmínkami, ke kterým patří schopnosti, dovednosti a motivace pracovníků
K vnějším zkoumaným jevům patří vybavení pracoviště, hluk, osvětlení, pracovní doba, počet a délka přestávek.
Dělí se na :
Inženýrskou psychologii, která se snaží upravit ovládací a měřící prvky různých technikých zařízení aby jejich použití bylo snadné, vyhovující a příjemné, zabývá se pracovním prostředím s cílem maximalizovat produktivitu a bezpečnost práce. Psychologii trhu je obor zabývající se studiem psychologických faktorů nabídky a poptávky.
Psychologii zákazníka zkoumá chování nakupujících ve snaze předvídat a ovlivnit jejich volby.
Psychologie práce
3. Psychologie práce
Koncem 19 století si lidé uvědomili možnosti využití psychologických poznatků v ekonomii, ve stejné době byly s tímto spojeny i první studie o lidské práci. Různé oblasti společenského života organizace, podniky, apod. si postupně uvědomily, že úspěch ve velké míře spočívá v kvalitě pracovního týmu a na kvalitu pracovního týmu vplývají vzájemné interakce,pracovní podmínky, prostředí práce, dokonce výzdoba a architektura, způsoby řízení týmu, odpočinek, relaxace,atd.
Tato problematika vyvolala bouřlivý vznik nových psychologických disciplín, které se snažily vyřešit danou problematiku těchto vyjmenovaných oblastí. Takto vznikly psychologické disciplíny, které jsou součástí psychologie práce. Především poradenská psychologie práce, psychologie lidských vztahů (human relations), inženýrská psychologie (ergonomie), psychologie organizace. Další velikou oblastí se stala reklama. Kde se poznatky z oblasti psychologie motivace a psychických procesů dají využít pro úspěšnější prodej, získaní uznání apod., tuto oblast dnes silně reprezentuje psychologie reklamy, zákazníka, prodeje, trhu apod.
Vznik psychologie práce je spojován se jménem anglického antropologa F. Galtona(1822-1911) Jeho zájmy se soustředily na podíl dědičnosti v utváření osobnosti člověka a zvlášť ve vztahu ke genialitě. Další poznatky přinesly výzkumy psychofyziologických procesů vnímaní a také studium a měření interindividuálních rozdílů.
Koncem 19 století si lidé uvědomili možnosti využití psychologických poznatků v ekonomii, ve stejné době byly s tímto spojeny i první studie o lidské práci. Různé oblasti společenského života organizace, podniky, apod. si postupně uvědomily, že úspěch ve velké míře spočívá v kvalitě pracovního týmu a na kvalitu pracovního týmu vplývají vzájemné interakce,pracovní podmínky, prostředí práce, dokonce výzdoba a architektura, způsoby řízení týmu, odpočinek, relaxace,atd.
Tato problematika vyvolala bouřlivý vznik nových psychologických disciplín, které se snažily vyřešit danou problematiku těchto vyjmenovaných oblastí. Takto vznikly psychologické disciplíny, které jsou součástí psychologie práce. Především poradenská psychologie práce, psychologie lidských vztahů (human relations), inženýrská psychologie (ergonomie), psychologie organizace. Další velikou oblastí se stala reklama. Kde se poznatky z oblasti psychologie motivace a psychických procesů dají využít pro úspěšnější prodej, získaní uznání apod., tuto oblast dnes silně reprezentuje psychologie reklamy, zákazníka, prodeje, trhu apod.
Vznik psychologie práce je spojován se jménem anglického antropologa F. Galtona(1822-1911) Jeho zájmy se soustředily na podíl dědičnosti v utváření osobnosti člověka a zvlášť ve vztahu ke genialitě. Další poznatky přinesly výzkumy psychofyziologických procesů vnímaní a také studium a měření interindividuálních rozdílů.
Provazník uvádí 4 hlavní etapy vývoje psychologie práce
Provazník uvádí 4 hlavní etapy vývoje psychologie práce:
1.Psychotechnika – zaměření na diagnostiku, výběr a výcvik pracovníků, počátky jsou spojeny s Hugem Münsterbergem. (Vychází s předpokladu, že pokud v pracovním procesu vznikají problémy, jsou způsobovány především tím, že se na jednotlivá pracovní místa dostávají jedinci bez odpovídajících předpokladů)
Tento obor vedl ke vzniku dnešní poradenské psychologie práce, klade důraz na celkový rozbor osobnosti člověka a na posuzování pracovních předpokladů.
2. Teorie lidských vztahů - Human relations (později také sociální psychologie práce) – klade důraz na význam sociálních podmínek práce. Elton Mayo – zakladatel teorie lidských vztahů, díky Hawtornské studii zjistil a popsal důležitost formálních i neformálních vztahů na pracovištích i souvislost mezi nimi. Tyto vztahy mohou být faktorem nepříznivého prožívání a určitého strádání lidí, pokud jsou nepřiměřené a naopak pozitivní vztahy posilují motivaci pracovníků a vyšší pracovní výkon. Jinými slovy také neformální sociální skupiny na pracovišti jsou významným faktorem výkonnosti a spokojenosti pracovníků. Termín psychologie řízení je uplatňován na oblast vztahů nadřízený-podřízený.
3.Inženýrská psychologie a ergonomie – řešení vztahů člověk – stroj- pracovní prostředí. Poprvé byly přístupy inženýrské psychologie uplatněny za druhé světové války při konstrukci ovladačů v pilotních kabinách. Inženýrská psychologie se v současnosti obvykle spojuje ještě s dalšími vědními obory – fyziologií, biologií, antropologií a dalšími v ergonomii. Ergonomie formou interdisciplinárního přístupu přispívá k řešení otázek vztahů v systémech člověk – stroj či lidé – technické zařízení.
1.Psychotechnika – zaměření na diagnostiku, výběr a výcvik pracovníků, počátky jsou spojeny s Hugem Münsterbergem. (Vychází s předpokladu, že pokud v pracovním procesu vznikají problémy, jsou způsobovány především tím, že se na jednotlivá pracovní místa dostávají jedinci bez odpovídajících předpokladů)
Tento obor vedl ke vzniku dnešní poradenské psychologie práce, klade důraz na celkový rozbor osobnosti člověka a na posuzování pracovních předpokladů.
2. Teorie lidských vztahů - Human relations (později také sociální psychologie práce) – klade důraz na význam sociálních podmínek práce. Elton Mayo – zakladatel teorie lidských vztahů, díky Hawtornské studii zjistil a popsal důležitost formálních i neformálních vztahů na pracovištích i souvislost mezi nimi. Tyto vztahy mohou být faktorem nepříznivého prožívání a určitého strádání lidí, pokud jsou nepřiměřené a naopak pozitivní vztahy posilují motivaci pracovníků a vyšší pracovní výkon. Jinými slovy také neformální sociální skupiny na pracovišti jsou významným faktorem výkonnosti a spokojenosti pracovníků. Termín psychologie řízení je uplatňován na oblast vztahů nadřízený-podřízený.
3.Inženýrská psychologie a ergonomie – řešení vztahů člověk – stroj- pracovní prostředí. Poprvé byly přístupy inženýrské psychologie uplatněny za druhé světové války při konstrukci ovladačů v pilotních kabinách. Inženýrská psychologie se v současnosti obvykle spojuje ještě s dalšími vědními obory – fyziologií, biologií, antropologií a dalšími v ergonomii. Ergonomie formou interdisciplinárního přístupu přispívá k řešení otázek vztahů v systémech člověk – stroj či lidé – technické zařízení.
Praktické obory (aplikované)
Praktické obory (aplikované)
Usilují o využívání psychologických poznaků ve společenské praxi a především v zájmu o lidskou spokojenost a zdraví.
Psychoterapie – praktická činnost směřující k léčebnému působení psychologickými prostředky.
Klinická psychologie – specializuje se na diagnostiku, léčení a společenské přizpůsobení osob s relativně závažnými psychickými poruchami.
Psychologie zdraví – zkoumá jak se určité typické způsoby chování, myšlení a cítění vztahují
k tělesné a psychické kondici. Zkoumá a podporuje zásady zdravého způsobu života.
Poradenská psychologie – nabízí pomoc ve studijních, pracovních, rodinných a jiných problémech.
Pedagogická psychologie (školní) – zkoumá procesy učení a vyučování a podílí se na vytváření a zdokonalování studijních osnov a vyučovacích metod.
Psychologie práce – zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon i vnitřními podmínkami, ke kterým patří schopnosti, dovednosti a motivace pracovníků. Podrobnější člěnění bude uvedeno v samostatné kapitole.
Forenzní (soudní) psychologie se zabývá studiem zločinnosti, psychologií pachatelů trestných činů, soudně vypracovává znalecké posudky. Posuzuje trestní zodpovědnost pachatelů, spolehlivost svědeckých výpovědí apod.
Psychologie sportu – se zabývá organizací tréninku, zvládáním trémy, vzájemnými vztahy mezi sportovcem a trenérem apod.
Usilují o využívání psychologických poznaků ve společenské praxi a především v zájmu o lidskou spokojenost a zdraví.
Psychoterapie – praktická činnost směřující k léčebnému působení psychologickými prostředky.
Klinická psychologie – specializuje se na diagnostiku, léčení a společenské přizpůsobení osob s relativně závažnými psychickými poruchami.
Psychologie zdraví – zkoumá jak se určité typické způsoby chování, myšlení a cítění vztahují
k tělesné a psychické kondici. Zkoumá a podporuje zásady zdravého způsobu života.
Poradenská psychologie – nabízí pomoc ve studijních, pracovních, rodinných a jiných problémech.
Pedagogická psychologie (školní) – zkoumá procesy učení a vyučování a podílí se na vytváření a zdokonalování studijních osnov a vyučovacích metod.
Psychologie práce – zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon i vnitřními podmínkami, ke kterým patří schopnosti, dovednosti a motivace pracovníků. Podrobnější člěnění bude uvedeno v samostatné kapitole.
Forenzní (soudní) psychologie se zabývá studiem zločinnosti, psychologií pachatelů trestných činů, soudně vypracovává znalecké posudky. Posuzuje trestní zodpovědnost pachatelů, spolehlivost svědeckých výpovědí apod.
Psychologie sportu – se zabývá organizací tréninku, zvládáním trémy, vzájemnými vztahy mezi sportovcem a trenérem apod.
Experiment – zkoumání určitého jevu za přesně vymezených, předem daných podmínek
Experiment – zkoumání určitého jevu za přesně vymezených, předem daných podmínek. Jeho výsledky mohou sloužit k tvorbě nových teorií nebo ověření teoretických předpokladů apod. Experiment je nejnáročnější a také nejobjektivnější metodou výzkumu.
Psychodiagnostické testy – představují soubor standardizovaných úloh, jejichž řešení má určitou vypovídací hodnotu o existenci či míře psychické vlastnosti zkoumané osoby. Je jich velké množství.
Můžeme je dělit na testy výkonové a testy osobnosti. Výkonové testy se orientují na měření inteligence (například komplexní testy inteligence: Wechslerův inteligenční test pro dospělé WAIS-R nebo I-S-T test struktury inteligence), paměti, technických schopností, verbální a matematický, uměleckých schopností apod. Testy osobnosti zahrnují projektivní metody (ROR – Rorschachův test, Kresba postavy, Kresba stromu)
Hermeneutika řecky hermeneuein – interpretovat, vysvětlovat. Je to metoda interpretace výpovědi. Je pomocnou metodou pro rozhovor, introspekci. Je nutné tady vypracování principů, pokud má být daná výpověď mimo časový distanc k přítomnosti, chápána tak aby byl uchován a vysvětlen její smysl.
Fenomenologický popis - U pozorování složitějších vnitřních procesů a chování vzniká potřeba popisu jednotlivých fenoménů, které se zjevují pozorovateli a které pozorovaná osoba zpřístupňuje. Fenomenologický popis se snaží podobně jako jednotlivé kamínky mozajky vytvořit co nejkomplexnější obraz.
Introspekce – od intro „uvnitř” specto „náhled” tj. nahlížení dovnitř. Většinou sledování vnitřních dějů a procesů prostřednictvím výpovědí.
Analýza výtvorů – jednotlivé lidské výtvory vypovídají o charakterových, osobnostních a behaviorálních vlastnostech jejich tvůrců. Můžeme tak sledovat vnímání prostoru, tendence, preference a dokonce i poruchy osobnosti.
Psychodiagnostické testy – představují soubor standardizovaných úloh, jejichž řešení má určitou vypovídací hodnotu o existenci či míře psychické vlastnosti zkoumané osoby. Je jich velké množství.
Můžeme je dělit na testy výkonové a testy osobnosti. Výkonové testy se orientují na měření inteligence (například komplexní testy inteligence: Wechslerův inteligenční test pro dospělé WAIS-R nebo I-S-T test struktury inteligence), paměti, technických schopností, verbální a matematický, uměleckých schopností apod. Testy osobnosti zahrnují projektivní metody (ROR – Rorschachův test, Kresba postavy, Kresba stromu)
Hermeneutika řecky hermeneuein – interpretovat, vysvětlovat. Je to metoda interpretace výpovědi. Je pomocnou metodou pro rozhovor, introspekci. Je nutné tady vypracování principů, pokud má být daná výpověď mimo časový distanc k přítomnosti, chápána tak aby byl uchován a vysvětlen její smysl.
Fenomenologický popis - U pozorování složitějších vnitřních procesů a chování vzniká potřeba popisu jednotlivých fenoménů, které se zjevují pozorovateli a které pozorovaná osoba zpřístupňuje. Fenomenologický popis se snaží podobně jako jednotlivé kamínky mozajky vytvořit co nejkomplexnější obraz.
Introspekce – od intro „uvnitř” specto „náhled” tj. nahlížení dovnitř. Většinou sledování vnitřních dějů a procesů prostřednictvím výpovědí.
Analýza výtvorů – jednotlivé lidské výtvory vypovídají o charakterových, osobnostních a behaviorálních vlastnostech jejich tvůrců. Můžeme tak sledovat vnímání prostoru, tendence, preference a dokonce i poruchy osobnosti.
Dělení psychologických oborů
Dělení psychologických oborů
Teoretické, praktické a speciální
Teoretické obory:
1.biologická psychologie která zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickým děním, zahrnuje:
Neuropsychologie - zaměřuje se na studium nervových zejména mozkových korelátů mentálních procesů.
Evoluční psychologie – předpokládá, že struktura lidského mozku a jeho funkce se vyvinula, aby pomohla v zápase o přežítí a v úspěšné reprodukci.
Behaviorální genetika - se pokouší vysvětlit chování specifickou kombinací genů.
Srovnávací psychologie – studuje podobnosti a rozdíly v chování různých živočišných druhů včetně člověka, s cílem najít nejzákladnější zdroje lidského chování.
2. obecná psychologie (někdy označována jako experimentální)
Studuje lidské poznávání, motivace a emoce, sleduje základní psychické procesy u duševně zdravého člověka.
3.vývojová (ontogenetická) psychologie
Zkoumá jak se jedinec vyvíjí a mění v průběhu vlastního života.
4. psychologie osobnosti
Studuje rozdíly mezi lidmi a konstelace jedinečných psychických vlastností, které ovlivňují způsob myšlení, cítění a chování jedinců i skupin.
5. sociální psychologie
Zabývá se vlivem společenských faktorů na lidskou psychiku, zkoumá interreakce mezi lidmi, zaměřuje se na vnější sociální vlivy.
6. psychologie životního prostředí
Zaměřuje se na vzájemné vztahy mezi životním prostředím, lidským chováním a prožíváním.
Teoretické, praktické a speciální
Teoretické obory:
1.biologická psychologie která zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickým děním, zahrnuje:
Neuropsychologie - zaměřuje se na studium nervových zejména mozkových korelátů mentálních procesů.
Evoluční psychologie – předpokládá, že struktura lidského mozku a jeho funkce se vyvinula, aby pomohla v zápase o přežítí a v úspěšné reprodukci.
Behaviorální genetika - se pokouší vysvětlit chování specifickou kombinací genů.
Srovnávací psychologie – studuje podobnosti a rozdíly v chování různých živočišných druhů včetně člověka, s cílem najít nejzákladnější zdroje lidského chování.
2. obecná psychologie (někdy označována jako experimentální)
Studuje lidské poznávání, motivace a emoce, sleduje základní psychické procesy u duševně zdravého člověka.
3.vývojová (ontogenetická) psychologie
Zkoumá jak se jedinec vyvíjí a mění v průběhu vlastního života.
4. psychologie osobnosti
Studuje rozdíly mezi lidmi a konstelace jedinečných psychických vlastností, které ovlivňují způsob myšlení, cítění a chování jedinců i skupin.
5. sociální psychologie
Zabývá se vlivem společenských faktorů na lidskou psychiku, zkoumá interreakce mezi lidmi, zaměřuje se na vnější sociální vlivy.
6. psychologie životního prostředí
Zaměřuje se na vzájemné vztahy mezi životním prostředím, lidským chováním a prožíváním.
Cíle, metody psychologie, dělení psychologických oborů
2. Cíle, metody psychologie, dělení psychologických oborů
Čtyři obecné cíle psychologie:
Popsat, vysvětlit a předvídat lidské chování a prožívání a získané poznatky využít ke zvýšení kvality života.
1. Popsat – jedná se o popis rozmanitých projevů chování a duševního dění. Psychologové se pokoušejí zjistit jak lidé myslí, cítí, jednají za různých okolností. Základní metoda: pozorování, rozhovor, experiment nebo standardizované psychologické testy. Často se pro popis také používá fenomenologická metoda. Fenomény lidské psychiky jsou popisovány jednotlivě a následně se vytváří komplexní obraz lidské osobnosti.
2. Vysvětlit – snaha o interpretaci významu získaných údajů. Prostředkem dosažení tohoto cíle je použití či vytvoření psychologických teorií (koherentní soustava hypotéz, myšlenek a názorů umožňující vyjasnění). Tyto teorie jsou často používány současně a při tom samy o sobě mohou být koncipovány na odlišných antropologických základech.
Zdá se že množství teorií, které se často těžko daří integrovat v ucelený a obecně akceptovaný systém poznatků je na škodu, ale každá z těchto teorií lépe vysvětluje některý aspekt lidské psychiky. Psychologie se neustále vyvíjí a původní teorie se mnohdy nahrazují novými nebo transformují.
Díky popularizovaným psychologickým teoriím dochází ke změně lidského chování. Například údaje o lidské sexualitě, motivaci, rozdílech mezi mužem a ženou ze 40 a 50 let už dnes neplatí. Mimo jiné toto potvrzuje i vliv psychoanalýzy na kulturní revoluci.
3. Předvídat lidské chování a prožívání - dobře ověřená psychologická teorie by měla umožnit predikci dalších dějů. Příkladem nosné teorie je teorie kognitivního vývoje Jeana Piageta – popisuje vývojové fáze dítěte.
V praxi je realizace nesnadná, protože předvídaní určitých dějů může ovlivnit jejich průběh. Například při psychologických výzkumech lidé často intuitivně reagují v souladu s předpoklady a očekáváním výzkumníka.
4. Využití – získané znalosti můžeme aplikovat ke zvyšování lidské spokojenosti a zdraví. V tomto smyslu je psychologie vnímána jako pomáhající profese, v praxi především v klinické a poradenské psychologii. Ale také se využívá v psychologii trhu, personalistice apod.
Čtyři obecné cíle psychologie:
Popsat, vysvětlit a předvídat lidské chování a prožívání a získané poznatky využít ke zvýšení kvality života.
1. Popsat – jedná se o popis rozmanitých projevů chování a duševního dění. Psychologové se pokoušejí zjistit jak lidé myslí, cítí, jednají za různých okolností. Základní metoda: pozorování, rozhovor, experiment nebo standardizované psychologické testy. Často se pro popis také používá fenomenologická metoda. Fenomény lidské psychiky jsou popisovány jednotlivě a následně se vytváří komplexní obraz lidské osobnosti.
2. Vysvětlit – snaha o interpretaci významu získaných údajů. Prostředkem dosažení tohoto cíle je použití či vytvoření psychologických teorií (koherentní soustava hypotéz, myšlenek a názorů umožňující vyjasnění). Tyto teorie jsou často používány současně a při tom samy o sobě mohou být koncipovány na odlišných antropologických základech.
Zdá se že množství teorií, které se často těžko daří integrovat v ucelený a obecně akceptovaný systém poznatků je na škodu, ale každá z těchto teorií lépe vysvětluje některý aspekt lidské psychiky. Psychologie se neustále vyvíjí a původní teorie se mnohdy nahrazují novými nebo transformují.
Díky popularizovaným psychologickým teoriím dochází ke změně lidského chování. Například údaje o lidské sexualitě, motivaci, rozdílech mezi mužem a ženou ze 40 a 50 let už dnes neplatí. Mimo jiné toto potvrzuje i vliv psychoanalýzy na kulturní revoluci.
3. Předvídat lidské chování a prožívání - dobře ověřená psychologická teorie by měla umožnit predikci dalších dějů. Příkladem nosné teorie je teorie kognitivního vývoje Jeana Piageta – popisuje vývojové fáze dítěte.
V praxi je realizace nesnadná, protože předvídaní určitých dějů může ovlivnit jejich průběh. Například při psychologických výzkumech lidé často intuitivně reagují v souladu s předpoklady a očekáváním výzkumníka.
4. Využití – získané znalosti můžeme aplikovat ke zvyšování lidské spokojenosti a zdraví. V tomto smyslu je psychologie vnímána jako pomáhající profese, v praxi především v klinické a poradenské psychologii. Ale také se využívá v psychologii trhu, personalistice apod.
Metody psychologie
Metody psychologie
Pozorování, rozhovor a dotazníky, experiment, psychodiagnostické testy, introspekce, analýza výtvorů, fenomenologický popis, hermeneutika.
Metody jsou přizpůsobeny předmětu zkoumání a určeným cílům. Každá fáze psychologického výzkumu vyžaduje specifické metody.
Pozorování – spočívá v záměrném a plánovitém vnímání, které je cílevědomě zaměřeno k dosažení určitého cíle. Dělíme na pozorování volné (orientační – pouze pozorujeme danou situaci, ještě nevíme co vní máme hledat, čeho si všímat) a zaměřené (systematické, plánovité, kontrolované – je omezeno a řízeno předem stanoveným schématem, plánem, programem).
Rozhovor – cíleně vedený, získáváme informace o názorech, postojích, přáních a obavách klienta a další informace, které nám nemohlo poskytnout pozorování. Měl by být pečlivě připraven a o každém rozhovoru by měl být pořízen záznam. Podle cíle dělíme rozhovory na diagnostické, terapeutické, výzkumné, poradenské, výběrové apod. Dále se dělí na nestandardizované a standardizované.
Panelové dotazování – je to specifická forma standardizovaného rozhovoru prováděného opakovaně na „panelu” tzn. na stabilním souboru respondentů.
Dotazník je písemna forma otázek a odpovědí. Částečně nahrazuje rozhovor a při menší časové náročnosti dovoluje získat údaje od většího počtu respondentů. Nevýhodou je, že u písemné formy odpovědí respondeti častěji uvádějí „žádoucí” odpovědi. Jedno ze základních dělení dotazníků je na účelové a psychodiagnostické. (účelové např. názory pracovníků na pracovní prostředí apod., psychodiagnostické - zjišťování osobnostních charakteristik)
Pozorování, rozhovor a dotazníky, experiment, psychodiagnostické testy, introspekce, analýza výtvorů, fenomenologický popis, hermeneutika.
Metody jsou přizpůsobeny předmětu zkoumání a určeným cílům. Každá fáze psychologického výzkumu vyžaduje specifické metody.
Pozorování – spočívá v záměrném a plánovitém vnímání, které je cílevědomě zaměřeno k dosažení určitého cíle. Dělíme na pozorování volné (orientační – pouze pozorujeme danou situaci, ještě nevíme co vní máme hledat, čeho si všímat) a zaměřené (systematické, plánovité, kontrolované – je omezeno a řízeno předem stanoveným schématem, plánem, programem).
Rozhovor – cíleně vedený, získáváme informace o názorech, postojích, přáních a obavách klienta a další informace, které nám nemohlo poskytnout pozorování. Měl by být pečlivě připraven a o každém rozhovoru by měl být pořízen záznam. Podle cíle dělíme rozhovory na diagnostické, terapeutické, výzkumné, poradenské, výběrové apod. Dále se dělí na nestandardizované a standardizované.
Panelové dotazování – je to specifická forma standardizovaného rozhovoru prováděného opakovaně na „panelu” tzn. na stabilním souboru respondentů.
Dotazník je písemna forma otázek a odpovědí. Částečně nahrazuje rozhovor a při menší časové náročnosti dovoluje získat údaje od většího počtu respondentů. Nevýhodou je, že u písemné formy odpovědí respondeti častěji uvádějí „žádoucí” odpovědi. Jedno ze základních dělení dotazníků je na účelové a psychodiagnostické. (účelové např. názory pracovníků na pracovní prostředí apod., psychodiagnostické - zjišťování osobnostních charakteristik)
Vývojová determinace
Vývojová determinace
Spojená s hlediska fylogenetického se stupněm vývoje člověka jako druhu. Vliv předchozích generačních zkušeností na chování dnešního jedince.
Biologická determinace
Je spojována s genetickou výbavou, s fenotypem a biologickými podmínkami vývoje jednotlivce. (tendence k nemocím, rysy temperamentu, inteligence)
Sociální determinismus
Vychází z předpokladu že člověk jako homo socialis své myšlení, cítění a rozhodnutí činí na základě sociálních interakcí.
Charakter konkrétního mikroprostředí a jeho konkrétní skladba. (rodina, vztažná skupina, místo života, klimatické podmínky, historické události apod.)
Spojená s hlediska fylogenetického se stupněm vývoje člověka jako druhu. Vliv předchozích generačních zkušeností na chování dnešního jedince.
Biologická determinace
Je spojována s genetickou výbavou, s fenotypem a biologickými podmínkami vývoje jednotlivce. (tendence k nemocím, rysy temperamentu, inteligence)
Sociální determinismus
Vychází z předpokladu že člověk jako homo socialis své myšlení, cítění a rozhodnutí činí na základě sociálních interakcí.
Charakter konkrétního mikroprostředí a jeho konkrétní skladba. (rodina, vztažná skupina, místo života, klimatické podmínky, historické události apod.)
Otázka lidské svobody v konfrontaci s determinismy
Otázka lidské svobody v konfrontaci s determinismy
Teorie:
1. člověk je absolutně svobodný
Názory o absolutní lidské svobodě jsou dnes spíše historickým pozůstatkem osvícenství. Obrovským přínosem bylo poukázání na složitost lidského rozhodování a s tím spojené determinanty. Které však přetrvávají často v právnické zákonodární tradici dodnes, např. konstituce USA. Tzv. liberální filosofie předpokládá lidskou svobodu a s ní spojenou zodpovědnost člověka. Například právo na vlastnění zbraně, trest smrti, apod.
2. člověk je absolutně determinovaný
Relativně je snadné dokázat, že člověk může být za určitých okolností přesvědčen, že jedná svobodně, ačkoliv jeho chování je determinováno vnějšími vlivy, př. Posthypnotická sugesce. Hypnotizovaný je přesvědčen, že jedná na základě vlastní vůle, zatímco hypnotizér a případné publikum dobře ví, že jeho aktivita je determinována předchozí sugescí. Podobně racionalizují své chování epileptičtí pacienti s rozděleným corpus callosum. Analogii uvádí Daniel Dennett, naše zdůvodňování chování je jako sdělení „vládního mluvčího, který je sám mimo okruh těch, kteří přijímají důležitá rozhodnutí. Na základě experimentu můžeme mluvit o existenci mozkové předběžné znalosti vědomého záměru.
3. člověk je částečně svobodný např. teorie autodeterminace
Většina antropologů si uvědomuje sílu nevědomých determinantů a sociálních nátlaků na osobu a přesto uznává svobodu lidské osoby, někdy omezenou na vnitřní rozhodnutí. Například V. E. Frankl popisuje svobodu člověka v podmínkách koncentračního tábora. Kde za stejných okolností „ se narodili světci ochotní obětovat svůj život za druhé a lidské bestie“. Například. Sv. Maxmilián Kolbe, Dietrich Bonhoeffer. Lidskou svobodu zdůrazňují existenciální směry v podobě „dramatu rozhodování“.
Nahlížení jednotlivých psychologických směrů na lidskou svobodu se odvíjí od antropologických předpokladů, z nichž jednotlivé psychologické směry vycházejí.
Teorie:
1. člověk je absolutně svobodný
Názory o absolutní lidské svobodě jsou dnes spíše historickým pozůstatkem osvícenství. Obrovským přínosem bylo poukázání na složitost lidského rozhodování a s tím spojené determinanty. Které však přetrvávají často v právnické zákonodární tradici dodnes, např. konstituce USA. Tzv. liberální filosofie předpokládá lidskou svobodu a s ní spojenou zodpovědnost člověka. Například právo na vlastnění zbraně, trest smrti, apod.
2. člověk je absolutně determinovaný
Relativně je snadné dokázat, že člověk může být za určitých okolností přesvědčen, že jedná svobodně, ačkoliv jeho chování je determinováno vnějšími vlivy, př. Posthypnotická sugesce. Hypnotizovaný je přesvědčen, že jedná na základě vlastní vůle, zatímco hypnotizér a případné publikum dobře ví, že jeho aktivita je determinována předchozí sugescí. Podobně racionalizují své chování epileptičtí pacienti s rozděleným corpus callosum. Analogii uvádí Daniel Dennett, naše zdůvodňování chování je jako sdělení „vládního mluvčího, který je sám mimo okruh těch, kteří přijímají důležitá rozhodnutí. Na základě experimentu můžeme mluvit o existenci mozkové předběžné znalosti vědomého záměru.
3. člověk je částečně svobodný např. teorie autodeterminace
Většina antropologů si uvědomuje sílu nevědomých determinantů a sociálních nátlaků na osobu a přesto uznává svobodu lidské osoby, někdy omezenou na vnitřní rozhodnutí. Například V. E. Frankl popisuje svobodu člověka v podmínkách koncentračního tábora. Kde za stejných okolností „ se narodili světci ochotní obětovat svůj život za druhé a lidské bestie“. Například. Sv. Maxmilián Kolbe, Dietrich Bonhoeffer. Lidskou svobodu zdůrazňují existenciální směry v podobě „dramatu rozhodování“.
Nahlížení jednotlivých psychologických směrů na lidskou svobodu se odvíjí od antropologických předpokladů, z nichž jednotlivé psychologické směry vycházejí.
Je psychologie vědou nebo uměním?
Je psychologie vědou nebo uměním?
Pojem psychologie jako vědy je spojen s psychologickou teorií více než s praxí. Pojem psychologie jako umění pomáhat je spojené s praktickými dovednostmi, které předpokládají znalost teorií a jejich využívání.
Vznik psychologie jako samostatné vědecké disciplíny
Vývoj psychologie která se vydělila z filozofie v druhé polovině 19 stol. Doprovází spor o její přírodovědeckou či duchovní podstatu. Vznik psychologie jako samostatné vědecké disciplíny je spojován s Wilhelmem Wundtem (1832-1920) zakladatel první psychologické laboratoře, zastával názor, že psychologie by měla být empirickou experimentální vědou.
K tomuto pojetí rané psychologie přispěla novověká koncepce vědy spojená s Isacem Newtonem (+1727) a jeho dílem Philosophia naturalis, která se po další dva století stala biblí matematické přírodovědy. Od této doby se stalo předmětem vědy ne to co je podstatou věcí, ale co můžeme pozorovat a měřit. Dále byl to logický positivismus Augusta Comta (1798-1857) dle kterého filosofie a vědy mají se zajímat o objektivní pozorování jevů a nezpochybnitelná fakta.
Wilhelm Dilthey (1833-1911) představitel tzv. duchovědné psychologie, podle něj by psychologie neměla usilovat o kauzální vysvětlení duševních jevů, ale spíše se snažit pochopit jejich význam v určitém kulturním kontextu a ve vztahu ke kulturním hodnotám. Základní metodou je hermeneutika jako teorie interpretace, popisu, vcítění i pochopení duševních fenoménů.
Herman Ebbinghausen (1850-1909) vedl spory s Diltheyem o povahu vědecké psychologie. Byl zastáncem biologického přístupu, experimentu, analýzy a kauzálně vysvětlující psychologie.
Výše popsané dva poslední stanoviska lze považovat za dva různá paradigmata v psychologii.
Pojem psychologie jako vědy je spojen s psychologickou teorií více než s praxí. Pojem psychologie jako umění pomáhat je spojené s praktickými dovednostmi, které předpokládají znalost teorií a jejich využívání.
Vznik psychologie jako samostatné vědecké disciplíny
Vývoj psychologie která se vydělila z filozofie v druhé polovině 19 stol. Doprovází spor o její přírodovědeckou či duchovní podstatu. Vznik psychologie jako samostatné vědecké disciplíny je spojován s Wilhelmem Wundtem (1832-1920) zakladatel první psychologické laboratoře, zastával názor, že psychologie by měla být empirickou experimentální vědou.
K tomuto pojetí rané psychologie přispěla novověká koncepce vědy spojená s Isacem Newtonem (+1727) a jeho dílem Philosophia naturalis, která se po další dva století stala biblí matematické přírodovědy. Od této doby se stalo předmětem vědy ne to co je podstatou věcí, ale co můžeme pozorovat a měřit. Dále byl to logický positivismus Augusta Comta (1798-1857) dle kterého filosofie a vědy mají se zajímat o objektivní pozorování jevů a nezpochybnitelná fakta.
Wilhelm Dilthey (1833-1911) představitel tzv. duchovědné psychologie, podle něj by psychologie neměla usilovat o kauzální vysvětlení duševních jevů, ale spíše se snažit pochopit jejich význam v určitém kulturním kontextu a ve vztahu ke kulturním hodnotám. Základní metodou je hermeneutika jako teorie interpretace, popisu, vcítění i pochopení duševních fenoménů.
Herman Ebbinghausen (1850-1909) vedl spory s Diltheyem o povahu vědecké psychologie. Byl zastáncem biologického přístupu, experimentu, analýzy a kauzálně vysvětlující psychologie.
Výše popsané dva poslední stanoviska lze považovat za dva různá paradigmata v psychologii.
Vývoj psychologie ve 20. století
Vývoj psychologie ve 20. století
První polovina 20. století
Psychologie byla inspirována pozitivismem jak behaviorismus, omezovala předmět studia psychologie na pozorovatelná fakta tj.vnější projevy chování. Tzv.“psychologie bez duše“.
Druhá polovina 20. století.
Došlo k návratu ke studiu vnitřních mentálních dějů, základní metodou se stala dočasně zavržená introspekce a jiné. Hlavní příčinou byly objevy ve fyzice. Ukázalo se, že fakt není tak spolehlivě objektivní a že souvisí s tím za jakých podmínek se jako fakt projeví a také souvisí s pozorujícím subjektem.
Závěr 20. století
Sblížení scientistických i antiscientistických směrů na půdě filozofie i psychologie. Současná filosofická hermeneutika i postmoderní proudy navazující na fenomenologii připisují nesmírný význam jazyku coby základnímu prostředku veškerého porozumění.
Determinace lidské psychiky
Základní lidské determinanty
1. vývojová determinace (fylogeneze)
2. biologická determinace (genotyp a fenotyp)
a) vegetativní nervová soustava
b) centrální nervová soustava
c) tělesná konstituce
d) endokrinní žlázy
3. sociální determinace
a) rodinné zázemí
b) vztažné skupiny
c) obyčeje a zvyky
d) normy a hodnoty
První polovina 20. století
Psychologie byla inspirována pozitivismem jak behaviorismus, omezovala předmět studia psychologie na pozorovatelná fakta tj.vnější projevy chování. Tzv.“psychologie bez duše“.
Druhá polovina 20. století.
Došlo k návratu ke studiu vnitřních mentálních dějů, základní metodou se stala dočasně zavržená introspekce a jiné. Hlavní příčinou byly objevy ve fyzice. Ukázalo se, že fakt není tak spolehlivě objektivní a že souvisí s tím za jakých podmínek se jako fakt projeví a také souvisí s pozorujícím subjektem.
Závěr 20. století
Sblížení scientistických i antiscientistických směrů na půdě filozofie i psychologie. Současná filosofická hermeneutika i postmoderní proudy navazující na fenomenologii připisují nesmírný význam jazyku coby základnímu prostředku veškerého porozumění.
Determinace lidské psychiky
Základní lidské determinanty
1. vývojová determinace (fylogeneze)
2. biologická determinace (genotyp a fenotyp)
a) vegetativní nervová soustava
b) centrální nervová soustava
c) tělesná konstituce
d) endokrinní žlázy
3. sociální determinace
a) rodinné zázemí
b) vztažné skupiny
c) obyčeje a zvyky
d) normy a hodnoty
Psychologie filozofická
Psychologie filozofická
Dělení podle metodologie:
APRIORICKÁ
Idealistické koncepce člověka
(filosof PLATÓN)
metoda:racionální introspekce
Moderní pokračování
například směry psychoanalytické,
Gestalt apod
APOSTERIORICKÁ
realisticko-empirické koncepce člověka
(filosof ARISTOTELÉS)
metoda:pozorování, experiment
Moderní pokračování například
směry biologické a behaviorální apod.
Psychologie jako součást filosofických systémů do vzniku psychologie jako samostatného vědního oboru.
Dělení podle metodologie:
APRIORICKÁ
Idealistické koncepce člověka
(filosof PLATÓN)
metoda:racionální introspekce
Moderní pokračování
například směry psychoanalytické,
Gestalt apod
APOSTERIORICKÁ
realisticko-empirické koncepce člověka
(filosof ARISTOTELÉS)
metoda:pozorování, experiment
Moderní pokračování například
směry biologické a behaviorální apod.
Psychologie jako součást filosofických systémů do vzniku psychologie jako samostatného vědního oboru.
Předsokratické období
Předsokratické období: Thales z Milétu, Anaximánes, Pythagoras, Herakleitos, Empedokles, Leukippos, Alkmaion, Hippokrates.Ten jako lekář je považovan za zakladatele humorální medicíny(šťáva=lat.humor), překonané v 1780 r Wirchovem. Šťávy podle Hippokrata zaklájí i různost temperamentu jednotlivých lidí: Převlada
Sofisté například Protagoras z Abdéry.
Sokrates zdůrazňoval poznání sebe samého – gnóthi seauton. Rozpoznává vnitřní hlas daimonion – svědomí, člověk má rozpoznávat co je správné a v souladu s tím jednat.
Učil metodou rození myšlenek. Zastává názor později pojmenovaný etický intelektualismus.
Filosofické systémy, které měly největší vliv: Platonismus, Aristoteles.
Platon – podle jeho teorie, jediný skutečný svět je svět idejí a to co vnímáme svými smysly je pouze odrazem světa idejí. Svými smysly nemůžeme poznat podstatu světa, ale poznávat jí můžeme rozumem. Ideje poznáváme rozumem. Rozlišuje tři části duše, duši rozumovou – původ ve světě idejí, je nesmrtelná a sídlí v hlavě, duše vznětlivá – touží po dosažení moci, cti a slávy se sídlem v srdci a duše žádostivá (thymos) – zahrnuje tělesné tužby, těžko ovladatelná pudová část, sídlí v podbříšku. Pravé poznání přichází skrze intelekt, který poznává ideje, smysly klamou.
Aristoteles – napsal dílo Peri psýchés (O duši), spojením materií a formy vzniká pohyb, který má v sobě účel. Mezi duší a tělem je vztah jako mezi formou a materií. Duše je účelem i smyslem těla (entelechií). Existují také tři stupně duševního vývoje -vegetativní, živočišná a rozumová (rozum a vůle). V díle Etika Nikomachova se věnoval různým lidským sklonům a povahovým vlastnostem, čímž vytvořil jakési základy psychologie osobnosti. Pravé poznání přichází skrze smysly, opačná teorie oproti Platonovi.
Oba dva jsou zastancí eudajmoní – teorie ščesti (ne jako cítovy stav) ale ščesti je pří kontaktu a poznaní idei absolutnych dobra a krásy.
Z učení těchto filozofů se odvíjí dva hlavní směry – racionalismus a empirismus.
Pak navázal neoplatonismus, například svatý Pavel, Tertulián, svatý Augustýn Aurelius.
Scholastika navazovala na Aristotela například Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Duns Scotus, Roger Bacon, Avicenna, Averroes
Sofisté například Protagoras z Abdéry.
Sokrates zdůrazňoval poznání sebe samého – gnóthi seauton. Rozpoznává vnitřní hlas daimonion – svědomí, člověk má rozpoznávat co je správné a v souladu s tím jednat.
Učil metodou rození myšlenek. Zastává názor později pojmenovaný etický intelektualismus.
Filosofické systémy, které měly největší vliv: Platonismus, Aristoteles.
Platon – podle jeho teorie, jediný skutečný svět je svět idejí a to co vnímáme svými smysly je pouze odrazem světa idejí. Svými smysly nemůžeme poznat podstatu světa, ale poznávat jí můžeme rozumem. Ideje poznáváme rozumem. Rozlišuje tři části duše, duši rozumovou – původ ve světě idejí, je nesmrtelná a sídlí v hlavě, duše vznětlivá – touží po dosažení moci, cti a slávy se sídlem v srdci a duše žádostivá (thymos) – zahrnuje tělesné tužby, těžko ovladatelná pudová část, sídlí v podbříšku. Pravé poznání přichází skrze intelekt, který poznává ideje, smysly klamou.
Aristoteles – napsal dílo Peri psýchés (O duši), spojením materií a formy vzniká pohyb, který má v sobě účel. Mezi duší a tělem je vztah jako mezi formou a materií. Duše je účelem i smyslem těla (entelechií). Existují také tři stupně duševního vývoje -vegetativní, živočišná a rozumová (rozum a vůle). V díle Etika Nikomachova se věnoval různým lidským sklonům a povahovým vlastnostem, čímž vytvořil jakési základy psychologie osobnosti. Pravé poznání přichází skrze smysly, opačná teorie oproti Platonovi.
Oba dva jsou zastancí eudajmoní – teorie ščesti (ne jako cítovy stav) ale ščesti je pří kontaktu a poznaní idei absolutnych dobra a krásy.
Z učení těchto filozofů se odvíjí dva hlavní směry – racionalismus a empirismus.
Pak navázal neoplatonismus, například svatý Pavel, Tertulián, svatý Augustýn Aurelius.
Scholastika navazovala na Aristotela například Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Duns Scotus, Roger Bacon, Avicenna, Averroes
Psychologie
1. Psychologie
Psyche + logos = duše + slovo (věda)
ψυχή λόγος
Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. (Alena Plháková)
Psychologie náboženských a etických systémů
mytologická psychologie
- Sumerové, Egypt, Babylónie, Řecko, Řím
psychologie náboženských systémů
- hinduismus, buddhismus, new age
- judaismus, křesťanství, islám
psychologie etických systémů
- konfucianismus, taoismus
Psyche + logos = duše + slovo (věda)
ψυχή λόγος
Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. (Alena Plháková)
Psychologie náboženských a etických systémů
mytologická psychologie
- Sumerové, Egypt, Babylónie, Řecko, Řím
psychologie náboženských systémů
- hinduismus, buddhismus, new age
- judaismus, křesťanství, islám
psychologie etických systémů
- konfucianismus, taoismus
Psychologie náboženských a etických systémů je ovlivněná:
psychologie náboženských a etických systémů je ovlivněná:
- ontologii (bytí-nebytí, totožnost-odlišnost)
- metodologií poznání (subjektivní-objektivní poznání)
- koncept člověka (materialistická (Demokritos), dualistická (Platon), hylemorfická od hyle ´ materia morfe=forma (Aristoteles) , monistická (filozofie indická)
materialistický koncept – psyché je projevem hmoty
monistický koncept – oduševnělá hmota, nebo zmaterializované duchovno
dualistický koncept – duše je ideou a tělo vězením duše
hylemorfický koncept- jednota duše jako formy a těla jako materie
- koncepce času (cyklická, lineární, spirální)
Cyklická koncepce je spojena s determinismem dějin světa a lidského bytí, cyklicky opakující se návraty existence, viz. mytologické psychologie a hinduismus, buddhismus, new age. Lineární koncepce je spojena s lidskou svobodou a jedinečností bytí. viz. judaismus, křesťanství, islám.
Spirální koncepce je spojena s vědeckými poznatky moderní fyziky (např. Einsteinova teorie relativity, Haisenbergova teorie volných elektronů). Vyjadřuje jedinečnost a neopakovatelnost bytí při současné symptomatice jevů.
- ontologii (bytí-nebytí, totožnost-odlišnost)
- metodologií poznání (subjektivní-objektivní poznání)
- koncept člověka (materialistická (Demokritos), dualistická (Platon), hylemorfická od hyle ´ materia morfe=forma (Aristoteles) , monistická (filozofie indická)
materialistický koncept – psyché je projevem hmoty
monistický koncept – oduševnělá hmota, nebo zmaterializované duchovno
dualistický koncept – duše je ideou a tělo vězením duše
hylemorfický koncept- jednota duše jako formy a těla jako materie
- koncepce času (cyklická, lineární, spirální)
Cyklická koncepce je spojena s determinismem dějin světa a lidského bytí, cyklicky opakující se návraty existence, viz. mytologické psychologie a hinduismus, buddhismus, new age. Lineární koncepce je spojena s lidskou svobodou a jedinečností bytí. viz. judaismus, křesťanství, islám.
Spirální koncepce je spojena s vědeckými poznatky moderní fyziky (např. Einsteinova teorie relativity, Haisenbergova teorie volných elektronů). Vyjadřuje jedinečnost a neopakovatelnost bytí při současné symptomatice jevů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)