23. Podniková kultura
Výrazné rozdělování formální struktury organizace a struktury neformálních skupin je sice z hlediska analýzy soc. systému velmi přínosné, ale je to více analytický koncept, nežli věrný obraz skutečnosti => příležitost pro uplatnění Parsonsova pojetí sociálního systému, který je jako svébytný útvar definován kulturním systémem.
- Je souborem hodnot, norem, vzorů jednání a institucí v celku, který určuje způsob a podoby chování členů, vztahy uvnitř sociálního systému i vztahy navenek.
- Prvky kulturního systému nemají ale vliv ve své původní podobě, jejich působení je symbolické.
- Kultura se projevuje navenek vůči okolí hospodářské organizace duchovně, nemateriálně jako image, prezentace podnikové filozofie apod., současně však i materiálně a to jako produkty, tak i věcnými nástroji (desingem, propagací, jednáním na trhu)
- Vůči členům organizace se projevuje kultura nemateriálně (toky informací, podnikové klima) a materiálně (pracovní podmínky)
Podniková kultura utváří celkový obraz o hospodářské organizaci podle typu dominujících hodnot, norem, vazeb mezi členy, podle charakteru institucí a rozsahu institucionalizovaného chování.
Vzhledem k obtížné definici pojmu kultura a ke složitosti jeho obsahu lze i základní strukturní části definovat různě.
Struktura podle E.Scheina lze modifikovat:
1. Filozofie hospodářské organizace, vlastní interpretace, základní ideje
2. Symboly - zakódované hodnoty orientující jednání ke stabilizaci nebo aktivitě. Mohou se třídit podle způsobu projevu na:
- verbální (jazyk, metafory)
- symbolická jednání ( rituál)
- materiální symbolické artefakty (logo, podnikový design)
3. Sociální normy a vzorce chování - vymezují hranice chování pracovního jednání jednotlivce
4. Sociální instituce - které silně ovlivňují chování člověka – mistr, personální odd., top manager ..
Každá kultura jakéhokoli sociálního systému vychází z kultury vyšších systémů. Je to historicky vzniklý produkt a stávající podoba se prosazuje do nově se utvářejícího celku.
Podniková kultura v managementu usnadňuje průběh řídících procesů. Je nezbytnou součástí každé hospodářské organizace, je výrazem celku a uspořádanosti nejen prvků, ale i činností, je podmínkou úspěšného fungování.
Přeměna zavedené podnikové kultury je pak proces dlouhodobý a vyžaduje mimořádného úsilí.
Zich:
Podle toho, na jaké úrovni je formální a neformální organizace, na tom závisí podniková kultura. (jak se co dělá, jak se řeší vztahy mezi lidmi)
PK= celková situace instituce
Dělí se na 2 části:
1. mezilidské vztahy
2. kulturně materiální – vybavenost (budova, logo, kanceláře, jak se prezentuje, propaguje, jak se o ní mluví na veřejnosti)
Tyto dvě složky musí být v souladu.
Např. banky usilují o co největší PK.
Mobing – šikana, neformální vztahy v té organizaci mají až takovou podobu, že se tam objevuje šikana, zaměřená většinou na jedince (není jen české specifikum, ale je v celém světě).
24.Ovlivňování výkonu podnikovou kulturou
odvoďte sami z otázky 23.
22. Chování pracovníka v pracovní skupině
22. Chování pracovníka v pracovní skupině
V každé pracovní skupině dochází k tendenci určitým způsobem strukturovat sociální vztahy, které následně ovlivňují chování jednotlivců v jejím rámci.Tato strukturace je důsledkem četnosti, intenzity a směrů sociální interakce a komunikace.
- četná interakce a společná představa o pracovním cíli vždy vede k postupnému vytváření specifických pravidel vzájemné interakce, spolupráce a obecného spolužití. Jedná se o sociální normy a jejich strukturu. Těsně s tím je spojena struktura sociálních rolí, která vzniká velmi rychle zejména u silně úkolově orientovaných pracovních skupin. Z ní se odvíjí statusová struktura, neboť dochází k subjektivnímu vnímaní a hodnocení jednotlivých rolí.
- Vzhledem k nutnosti vnitřního rozdělení omezených zdrojů se vytváří mocenská struktura.
- Další nedílnou součástí vnitřní strukturace je vytvoření komunikační struktury, která je tvořena formálními a neformálními kanály.
- Dále je chování pracovníka ve skupině určováno dalšími sociálními a sociálně psychologickými jevy.
Sociální hodnoty:
- jsou představovány předměty a jevy materiální i nemateriální povahy, ke kterým lidé zaujímají hodnotící vztah, připisují jim určitý význam pro uspokojování svých potřeb, zájmů a aspirací a aktivně usilují o jejich získání, resp. osvojení.
Týká se široké škály předmětů a jevů objektivní reality, ve které lidé pracují a žijí. Je možné je rozlišit:
1. materiální hodnoty (předměty, které se spotřebovávají)
2. duchovní hodnoty (uspokojují potřeby a zájmy, aniž by se spotřebovávaly)
3. politické hodnoty (souvisejí s politickým systémem dané společnosti)
4. morální hodnoty (týkají se mravů, zvyků a norem chování lidí vůči sobě navzájem)
5. estetické hodnoty (vztahují se ke kráse objektů)
6. sociální hodnoty v „užším slova smyslu“ (souvisejí s problematikou životních jistot)
Pro každého člověka i skupinu je charakteristický:
- hodnotový systém (množina hodnot uložených v jejich vědomí)
- hodnotová hierarchie (pořadí důležitosti, preferencí jednotlivých hodnot)
Lze do nich zařadit tyto skupiny hodnot:
1. hodnoty vyplývající z obsahu vykonávané pracovní činnosti
2. hodnoty související s odměňováním za práci
3. hodnoty vyjadřující technicko – organizační podmínky práce
4. hodnoty dané fyzickým prostředím
5. hodnoty dané zdravotními a hygienickými podmínkami pracoviště
6. hodnoty vyjadřující sociální prostředí
7. hodnoty související s péčí podniku o lepší životní podmínky v rámci podniku
8. hodnoty týkající se perspektiv pracovní skupiny
Výsledkem tohoto sdělování a prolínaní je pak celkové převládající hodnocení těchto jevů a skutečností.
Sociální normy:
- jsou to nepsaná, kolektivem přijatá a většinou jeho členů respektovaná pravidla chování.
- představují jeden ze základních rysů podnikové kultury i neformální struktury sociálního systému podniku
Upravují především:
- vzájemný styk členů pracovní skupiny
- pracovní výkon členů skupiny
- určitou míru respektování či nerespektování norem a předpisů formální povahy
- vztahy a vazby členů skupiny jako celku navenek
Z hlediska osvojení systému soc. norem jsou pak závažné tyto momenty:
- znalost norem (seznámení se s nimi)
- základ jejich hodnocení
- druh hodnocení (norma může být buď schválena a přijata nebo neschválena a odmítnuta)
Dodržování a respektování sociálních norem zajišťuje tzv. neformální sociální kontrola se svým systémem sankcí (odměn a trestů).
Důležitý z hlediska plnění cílů pracovní skupiny je soulad sociálních norem s formálními (organizačními) normami a předpisy.
Pracovní pozice:
- rozumíme tím postavení, které zaujímá určitý pracovník ve struktuře vztahů vytvořených uvnitř pracovní skupiny, resp. celého sociálního systému podniku
- s tímto okruhem je spojen především vymezený okruh práv a povinností, které nositel pozice může uplatňovat a musí plnit
- pozice pracovníka ve skupině má relativní charakter – její úroveň může být posuzována a hodnocena pouze ve vztahu k ostatním pozicím v dané skupině
- k dalším charakteristikám patří stupeň požadované kvalifikace a fyzické umístění pracovníků
Pracovní role:
- užívá se k charakteristice jednání pracovníka v podmínkách pracovní skupiny
- prac. rolí rozumíme očekávaný standard jednání pracovníka v konkrétních pracovních situacích, směřují k plnění stanovených pracovních úkolů
- je určována např: podnikovou kulturou, představou pracovníka o své roli, představou a očekáváním nadřízených, očekáváním spolupracovníků, stejně jako zákazníků a klientů atd.
- čím přesnější a jednoznačnější je vymezení role, tím je výkon úspěšnější a nedorozumění a konflikty jsou minimalizovány
Z časového hlediska můžeme, pokud jde o vztah pracovníka k jeho vlastní pracovní roli, uvést tři základní etapy:
1. osvojení role
2. realizace role
3. modifikace role
Úroveň a kvalita realizace pracovní role závisí na těchto základních činitelích:
a) způsobilost pracovníka pro realizaci dané role
b) motivace pracovníka pro realizaci role
c) zkušenosti pracovníka z realizace předchozích pracovních rolí
d) simultánní role, které pracovník realizuje současně s danou pracovní rolí
e) konflikt rolí (dochází k němu, jestliže má pracovník realizovat 2 role najednou nebo rychle za sebou. Může být vyřešen buď rezignací na realizaci jedné z rolí, snahou o modifikaci jedné z nich nebo přesunem na někoho jiného.Ze strany skupiny převzetím role nebo změnou časových požadavků na realizaci)
Pracovní pozice a role jsou nedílnou součástí pracovního života a pracovní dráhy každého pracovníka.
Jsou současně základním stavebním kamenem celkové struktury organizace a odrážejí základní parametry její podnikové kultury.
Vnitřní struktura prac. skupiny není nikdy bez dopadu na její vnější integraci do širšího sociálního systému podniku.
Pod pojmem vnitřní integrita rozumíme míru začlenění pracovní skupiny právě do celostního sociálního systému podniku a její vztahy k ostatním prac. skupinám v jeho rámci.
Je třeba rozlišit:
a) strukturní integraci (porovnávána vnitřní a celková struktura)
b) informativní integraci (porovnávány normy)
c) věcnou integraci
V každé pracovní skupině dochází k tendenci určitým způsobem strukturovat sociální vztahy, které následně ovlivňují chování jednotlivců v jejím rámci.Tato strukturace je důsledkem četnosti, intenzity a směrů sociální interakce a komunikace.
- četná interakce a společná představa o pracovním cíli vždy vede k postupnému vytváření specifických pravidel vzájemné interakce, spolupráce a obecného spolužití. Jedná se o sociální normy a jejich strukturu. Těsně s tím je spojena struktura sociálních rolí, která vzniká velmi rychle zejména u silně úkolově orientovaných pracovních skupin. Z ní se odvíjí statusová struktura, neboť dochází k subjektivnímu vnímaní a hodnocení jednotlivých rolí.
- Vzhledem k nutnosti vnitřního rozdělení omezených zdrojů se vytváří mocenská struktura.
- Další nedílnou součástí vnitřní strukturace je vytvoření komunikační struktury, která je tvořena formálními a neformálními kanály.
- Dále je chování pracovníka ve skupině určováno dalšími sociálními a sociálně psychologickými jevy.
Sociální hodnoty:
- jsou představovány předměty a jevy materiální i nemateriální povahy, ke kterým lidé zaujímají hodnotící vztah, připisují jim určitý význam pro uspokojování svých potřeb, zájmů a aspirací a aktivně usilují o jejich získání, resp. osvojení.
Týká se široké škály předmětů a jevů objektivní reality, ve které lidé pracují a žijí. Je možné je rozlišit:
1. materiální hodnoty (předměty, které se spotřebovávají)
2. duchovní hodnoty (uspokojují potřeby a zájmy, aniž by se spotřebovávaly)
3. politické hodnoty (souvisejí s politickým systémem dané společnosti)
4. morální hodnoty (týkají se mravů, zvyků a norem chování lidí vůči sobě navzájem)
5. estetické hodnoty (vztahují se ke kráse objektů)
6. sociální hodnoty v „užším slova smyslu“ (souvisejí s problematikou životních jistot)
Pro každého člověka i skupinu je charakteristický:
- hodnotový systém (množina hodnot uložených v jejich vědomí)
- hodnotová hierarchie (pořadí důležitosti, preferencí jednotlivých hodnot)
Lze do nich zařadit tyto skupiny hodnot:
1. hodnoty vyplývající z obsahu vykonávané pracovní činnosti
2. hodnoty související s odměňováním za práci
3. hodnoty vyjadřující technicko – organizační podmínky práce
4. hodnoty dané fyzickým prostředím
5. hodnoty dané zdravotními a hygienickými podmínkami pracoviště
6. hodnoty vyjadřující sociální prostředí
7. hodnoty související s péčí podniku o lepší životní podmínky v rámci podniku
8. hodnoty týkající se perspektiv pracovní skupiny
Výsledkem tohoto sdělování a prolínaní je pak celkové převládající hodnocení těchto jevů a skutečností.
Sociální normy:
- jsou to nepsaná, kolektivem přijatá a většinou jeho členů respektovaná pravidla chování.
- představují jeden ze základních rysů podnikové kultury i neformální struktury sociálního systému podniku
Upravují především:
- vzájemný styk členů pracovní skupiny
- pracovní výkon členů skupiny
- určitou míru respektování či nerespektování norem a předpisů formální povahy
- vztahy a vazby členů skupiny jako celku navenek
Z hlediska osvojení systému soc. norem jsou pak závažné tyto momenty:
- znalost norem (seznámení se s nimi)
- základ jejich hodnocení
- druh hodnocení (norma může být buď schválena a přijata nebo neschválena a odmítnuta)
Dodržování a respektování sociálních norem zajišťuje tzv. neformální sociální kontrola se svým systémem sankcí (odměn a trestů).
Důležitý z hlediska plnění cílů pracovní skupiny je soulad sociálních norem s formálními (organizačními) normami a předpisy.
Pracovní pozice:
- rozumíme tím postavení, které zaujímá určitý pracovník ve struktuře vztahů vytvořených uvnitř pracovní skupiny, resp. celého sociálního systému podniku
- s tímto okruhem je spojen především vymezený okruh práv a povinností, které nositel pozice může uplatňovat a musí plnit
- pozice pracovníka ve skupině má relativní charakter – její úroveň může být posuzována a hodnocena pouze ve vztahu k ostatním pozicím v dané skupině
- k dalším charakteristikám patří stupeň požadované kvalifikace a fyzické umístění pracovníků
Pracovní role:
- užívá se k charakteristice jednání pracovníka v podmínkách pracovní skupiny
- prac. rolí rozumíme očekávaný standard jednání pracovníka v konkrétních pracovních situacích, směřují k plnění stanovených pracovních úkolů
- je určována např: podnikovou kulturou, představou pracovníka o své roli, představou a očekáváním nadřízených, očekáváním spolupracovníků, stejně jako zákazníků a klientů atd.
- čím přesnější a jednoznačnější je vymezení role, tím je výkon úspěšnější a nedorozumění a konflikty jsou minimalizovány
Z časového hlediska můžeme, pokud jde o vztah pracovníka k jeho vlastní pracovní roli, uvést tři základní etapy:
1. osvojení role
2. realizace role
3. modifikace role
Úroveň a kvalita realizace pracovní role závisí na těchto základních činitelích:
a) způsobilost pracovníka pro realizaci dané role
b) motivace pracovníka pro realizaci role
c) zkušenosti pracovníka z realizace předchozích pracovních rolí
d) simultánní role, které pracovník realizuje současně s danou pracovní rolí
e) konflikt rolí (dochází k němu, jestliže má pracovník realizovat 2 role najednou nebo rychle za sebou. Může být vyřešen buď rezignací na realizaci jedné z rolí, snahou o modifikaci jedné z nich nebo přesunem na někoho jiného.Ze strany skupiny převzetím role nebo změnou časových požadavků na realizaci)
Pracovní pozice a role jsou nedílnou součástí pracovního života a pracovní dráhy každého pracovníka.
Jsou současně základním stavebním kamenem celkové struktury organizace a odrážejí základní parametry její podnikové kultury.
Vnitřní struktura prac. skupiny není nikdy bez dopadu na její vnější integraci do širšího sociálního systému podniku.
Pod pojmem vnitřní integrita rozumíme míru začlenění pracovní skupiny právě do celostního sociálního systému podniku a její vztahy k ostatním prac. skupinám v jeho rámci.
Je třeba rozlišit:
a) strukturní integraci (porovnávána vnitřní a celková struktura)
b) informativní integraci (porovnávány normy)
c) věcnou integraci
21. Sociometrie
21. Sociometrie
1. obecně „měření“, tj. jakákoliv kvantitativní postižení jakýchkoliv sociálních jevů
2. původně systém, zahrnující teorii a techniky pro zkoumání a interpretaci sociálních mikro a makro systémů vypracovaný psychiatrem J. L. Morenem (1934).
Morenova teorie nenašla valnou odezvu, avšak jako metodický vklad byla značně rozpracována (tím se sociometrie začala chápat zejména z metodického hlediska jako techniky zjišťování socioemoční preference a vztahů mezi lidmi). Podle Morena se sociometrie zabývá matematickým studiem psychologických vlastností populací, experimentální technikou a výsledky, získanými aplikací kvalitativních metod.
Vývojem se předmět, obsah o chápání sociometrie diferencovaly podle jednotlivých badatelů, takže v současné době existuje celá řada vzájemně se lišících vymezení.
Např. pokus p. Bjerstedta (1956) – vybral z literatury 13 typů definic sociometrie, zaslal je 269 autorům k ohodnocení a prvních 131 odpovědí analyzoval ==> ukázal, že ani jedna z definic nebyla bez výhrad přijata.
Bjerstedt sám dospěl k vymezení, pole něhož je sociometrie:
- měřením vzájemných vztahů všeho druhu, jak lidských, tak živočišných, tj. měřením mezilidských a meziživočišných vztahů všeho druhu., resp. kvantitativním zkoumáním mezilidských vztahů z aspektu dávání přednosti, lhostejnosti nebo zamítání v situaci volby.
- V podstatě se více či méně u všech představitelů soudobé sociometrie jedná o soubor kvantitativních postupů při analýze a poznávání vztahů, struktury a dynamiky převážně malých skupin zjišťováním socioemočních preferencí (volby sympatie a antipatie) mezi jednotlivými členy skupiny (ale i mimo ni).
- Zejména technikou dotazu (osobní sdělení, test), ale i pozorováním se soustavně zaznamenávají a kategorizují vzájemné volby a z nich se usuzuje na hierarchické strukturní a dynamické souvislosti a vztahy uvnitř skupiny, ev. i mimo ni.
- Sociometrii tedy nelze chápat jako metodu měření neformálních vztahů, neboť zachycuje pouze socioemočně zdůrazněnou část neformálních vztahů.
Zich:
A↔B vztah vzájemné sympatie
C ≈ D vztah vzájemné antipatie
E P žádný vztah, pouze žijí vedle sebe
(vznikají spontánně při 1. kontaktáži)
Vztah může být né vzájemný (jeden sympatie, druhý antipatie)
Postup: Udělá se tabulka, do které se zapisují vztahy (např. s kým bych chtěl na nové pracoviště)→z výsledků tabulky zjišťuji sociální expanzivitu (soc. hvězda, outsider) → uděláme sociogram (vezmeme hvězdu a navalujeme ostatní vztahy, s kým chce, s kým nechce, pomocí šipek)
Moreno vymyslel teorii (koncepce zakládání tzv. sociálních atomů) = nevědecká záležitost, bez úspěchu.
1. obecně „měření“, tj. jakákoliv kvantitativní postižení jakýchkoliv sociálních jevů
2. původně systém, zahrnující teorii a techniky pro zkoumání a interpretaci sociálních mikro a makro systémů vypracovaný psychiatrem J. L. Morenem (1934).
Morenova teorie nenašla valnou odezvu, avšak jako metodický vklad byla značně rozpracována (tím se sociometrie začala chápat zejména z metodického hlediska jako techniky zjišťování socioemoční preference a vztahů mezi lidmi). Podle Morena se sociometrie zabývá matematickým studiem psychologických vlastností populací, experimentální technikou a výsledky, získanými aplikací kvalitativních metod.
Vývojem se předmět, obsah o chápání sociometrie diferencovaly podle jednotlivých badatelů, takže v současné době existuje celá řada vzájemně se lišících vymezení.
Např. pokus p. Bjerstedta (1956) – vybral z literatury 13 typů definic sociometrie, zaslal je 269 autorům k ohodnocení a prvních 131 odpovědí analyzoval ==> ukázal, že ani jedna z definic nebyla bez výhrad přijata.
Bjerstedt sám dospěl k vymezení, pole něhož je sociometrie:
- měřením vzájemných vztahů všeho druhu, jak lidských, tak živočišných, tj. měřením mezilidských a meziživočišných vztahů všeho druhu., resp. kvantitativním zkoumáním mezilidských vztahů z aspektu dávání přednosti, lhostejnosti nebo zamítání v situaci volby.
- V podstatě se více či méně u všech představitelů soudobé sociometrie jedná o soubor kvantitativních postupů při analýze a poznávání vztahů, struktury a dynamiky převážně malých skupin zjišťováním socioemočních preferencí (volby sympatie a antipatie) mezi jednotlivými členy skupiny (ale i mimo ni).
- Zejména technikou dotazu (osobní sdělení, test), ale i pozorováním se soustavně zaznamenávají a kategorizují vzájemné volby a z nich se usuzuje na hierarchické strukturní a dynamické souvislosti a vztahy uvnitř skupiny, ev. i mimo ni.
- Sociometrii tedy nelze chápat jako metodu měření neformálních vztahů, neboť zachycuje pouze socioemočně zdůrazněnou část neformálních vztahů.
Zich:
A↔B vztah vzájemné sympatie
C ≈ D vztah vzájemné antipatie
E P žádný vztah, pouze žijí vedle sebe
(vznikají spontánně při 1. kontaktáži)
Vztah může být né vzájemný (jeden sympatie, druhý antipatie)
Postup: Udělá se tabulka, do které se zapisují vztahy (např. s kým bych chtěl na nové pracoviště)→z výsledků tabulky zjišťuji sociální expanzivitu (soc. hvězda, outsider) → uděláme sociogram (vezmeme hvězdu a navalujeme ostatní vztahy, s kým chce, s kým nechce, pomocí šipek)
Moreno vymyslel teorii (koncepce zakládání tzv. sociálních atomů) = nevědecká záležitost, bez úspěchu.
20. Obecná charakteristika pracovní skupiny
20. Obecná charakteristika pracovní skupiny
Každý člověk je v průběhu jednotlivých etap svého života nejen příslušníkem určité společenské vrstvy, národa, ale i členem řady malých sociálních skupin (rodiny, školní třídy, atd.), které mají bezprostřední vliv na utváření jeho názorů, postojů, hodnotové orientace i určitých forem a způsobů jednání.
Prostřednictvím svého členství v těchto skupinách uspokojuje řadu svých sociálních potřeb.
Malá sociální skupina představuje sociální jev charakteristický řadou znaků, k nimž patří především:
- společný důvod (motiv) a cíl oddělující skupinu od okolí, společné místo existence skupiny
- společná činnost
- časté vzájemné působení členů a relativně stabilní vzájemné vztahy
- struktura sociálních pozic a rolí, společné skupinové vědomí v podobě systému hodnot, norem a postojů
Vzniká tedy komplexní pletivo osobních vztahů, včetně vědomí a pocitu spolupráce, sounáležitosti a vzájemné závislosti.
V Soc. literatuře se můžeme setkat ještě s pojmy:
- množství
- masa (např. fotbalové publikum)
- kategorie (lidi, kteří jsou nositeli stejného kritéria)
- spolek (organizovaný celek, který spojují některé zájmy)
Jestliže budeme tyto znaky transformovat na pracovní skupinu, vymezují ji navíc tyto charakteristiky:
1. pracovní cíle
2. společné pracoviště
3. pracovní činnost
4. vztahy mezi pracovníky
5. skupinové vědomí
- podstatné a určující pro vznik prac. skupin jsou objektivní podmínky pracovního procesu, používaná technika a technologie a jí určované formy organizace práce a její řízení. Tyto podmínky v zásadě určují velikost pracovních skupin, prostorové uspořádání pracovišť, a tím i povahu a četnost vzájemných kontaktů a vztahů mezi pracovníky.
Vedle již uvedených charakteristik mají pracovní skupiny ještě další, mezi které patří jejich struktura a funkce.
Nejdůležitější typy struktur jsou:
- profesně kvalifikační struktura (složení skupiny podle hledisek příslušnosti k určitým profesím a dosažené úrovně kvalifikace)
- sociálně demografická struktura (struktura podle hledisek jako je pohlaví, věk, občanský stav)
Z hlediska funkcí, tj. efektů z účinků činností a fungování pracovní skupiny pak rozlišujeme:
- funkci ekonomickou v podobě vyprodukovaných výrobků, služeb
- funkci sociální určenou tím, jak skupina působí na rozvíjení osobnosti svých členů (názory, postoje, potřeby, zájmy)
Vedle znaků pracovnách skupin rozlišujeme ještě jejich dimenze v podobě souhrnu znaků, které se promítají především do nároků a požadavků na jejich řízení.
Řadíme mezi ně:
1. velikost prac. skupiny (3 prac. – dolní, 30-40 prac. horní hranice)
2. homogenita (stejnorodost) prac. skupiny
3. stabilita prac. skupiny
4. autonomie prac. skupiny (míra volnosti, kterou má ve svém jednání)
5. uzavřenost (vyjadřuje stupeň ochoty přijímat nové pracovníky)
6. přitažlivost danou mírou atraktivity jejího členství)
Je zřejmé, že lépe a s menšími problémy a potížemi se řídí pracovní skupiny menší, homogenní, stabilní, autonomní, otevřené a přitažlivé na rozdíl od těch, kde jsou tyto dimenze v jiné, resp. opačné poloze.
Formování a dynamika prac. skupiny = složitý a dlouhodobý proces, který probíhá v několika (3) etapách.
1. fáze – skupina se začíná vytvářet – členové se adaptují na podmínky a požadavky práce, vedoucího, přizpůsobují se navzájem mezi sebou.
2. fáze – vzájemné poznávání, lidé se sbližují na základě společných potřeb, zájmů a aspirací. Vznikají podskupiny ve skupině
3. fáze – vzniká relativní jednota názorů a postojů k plnění úkolů, v optimálním případě i jednota potřeb a zájmů. V této skupině lze klást náročné úkoly, neboť soulad cílů, norem dosáhl takové úrovně, že lze předpokládat, že úkoly budou plněny iniciativně a odpovědně.
V procesech dynamiky pracovních skupin může stejně jako k integraci docházet i k procesům dezintegrační povahy (základem je rozpornost a konfliktnost v cílech, hodnotách a postojích) .
Pracovní týmy:
- zvláštní forma pracovních skupin
- jsou složeny z odborníků – specialistů různých profesí a různého kvalifikačního a osobnostního profilu. Tím je dáno i časové omezení jejich existence.
Problémy spojené s ustanovováním a fungováním pracovních týmů lze rozdělit na:
- problémy organizace práce
- problémy hodnocení a odměňování
- problémy mezilidských vztahů
Autonomní pracovní skupiny:
- progresivní forma organizace práce, která je poměrně široce zaváděna od počátku 80.tých let v podnikové praxi řady průmyslově vyspělých zemí
- má se vyznačovat „kolektivní odpovědností“ za plnění prac. úkolů, samostatným rozdělováním pracovních úkolů mezi členy skupiny, vnitřní koordinací průběhu práce, všeobecnou přehledností pracovních požadavků na všechny členy prac. skupiny, vlastními normami a předpisy interní kooperace, řešením problémů a konfliktů, intenzivním vlivem skupiny na své členy, interní flexibilitou vůči odchylkám, zastupitelností členů skupiny, odměňováním, které podporuje růst kvalifikace, a tím rozvoj seberegulace členů skupiny.
Kritéria autonomie skupiny jsou:
1. skupina má vliv na stanovení cílů své činnosti
2. skupina může rozhodovat o tom, jak,kdy a za pomoci jakých dodatečných činností se bude pracovat
3. skupina si volí metody práce
4. rozhoduje o členství
5. rozhoduje o tom, zda si pro potřeby vnitropodnikové koordinace navenek stanoví vedoucího a kdo jím bude
6. rozhoduje o tom, zda je úkol splněn či nikoliv
Zich:
Sociologie malých skupin
- horní hranice cca 3-40, 3-30 lidí
- kvalitativní hranice – soc. skupina, kde ještě existuje osobní pojítko, znají se, mají nějaký určitý vztah, postoje (cíl, místo, společná činnost, aktivitu, skup. Struktura, skup. Vědomí)
- mezilidské vztahy mají vliv na výkon
Skupinové vědomí:
- vědomí sounáležitosti – „my a oni“
- struktura hodnot a norem, které řídí činnost lidí (jsou dodržované a uznávané)
Vlastnosti zkoumané sociologií:
- stabilita skupin – na kolik je soudržná, pevnost vazeb, momenty ohrožující stabilitu
- začlenění skupiny do organizace
- homogenita skupiny
- autonomie skupiny (odloučení prac. skupiny – detaš. pracoviště)
- uzavřenost malých skupin (souvisí se stabilitou) – některé se snaží uzavírat před vstupem lidí
Řešení konfliktu v malých skupinách:
1) latentní stádium existence konfliktu – určité napětí v chování mezi lidmi, hledání spojenců
2) tematizace konfliktu – začíná se o problému mluvit, stává se to obecným tématem ve skupině i mimo ni
3) otevřený konflikt – (jednorázový – rvačky, trvalý - nemluví se, dělají se naschvály) „tzv. boj o přežití“
- většinou je to vina vedoucího, předem neměl konflikt dopustit
Pro vedoucího se doporučuje:
- držení se věcné stránky, bez emocí
- konflikt se musí řešit včas, nesmí se přehlížet, podceňovat
- je nutné snažit se pochopit obě strany
- není třeba likvidovat oponenta
Každý člověk je v průběhu jednotlivých etap svého života nejen příslušníkem určité společenské vrstvy, národa, ale i členem řady malých sociálních skupin (rodiny, školní třídy, atd.), které mají bezprostřední vliv na utváření jeho názorů, postojů, hodnotové orientace i určitých forem a způsobů jednání.
Prostřednictvím svého členství v těchto skupinách uspokojuje řadu svých sociálních potřeb.
Malá sociální skupina představuje sociální jev charakteristický řadou znaků, k nimž patří především:
- společný důvod (motiv) a cíl oddělující skupinu od okolí, společné místo existence skupiny
- společná činnost
- časté vzájemné působení členů a relativně stabilní vzájemné vztahy
- struktura sociálních pozic a rolí, společné skupinové vědomí v podobě systému hodnot, norem a postojů
Vzniká tedy komplexní pletivo osobních vztahů, včetně vědomí a pocitu spolupráce, sounáležitosti a vzájemné závislosti.
V Soc. literatuře se můžeme setkat ještě s pojmy:
- množství
- masa (např. fotbalové publikum)
- kategorie (lidi, kteří jsou nositeli stejného kritéria)
- spolek (organizovaný celek, který spojují některé zájmy)
Jestliže budeme tyto znaky transformovat na pracovní skupinu, vymezují ji navíc tyto charakteristiky:
1. pracovní cíle
2. společné pracoviště
3. pracovní činnost
4. vztahy mezi pracovníky
5. skupinové vědomí
- podstatné a určující pro vznik prac. skupin jsou objektivní podmínky pracovního procesu, používaná technika a technologie a jí určované formy organizace práce a její řízení. Tyto podmínky v zásadě určují velikost pracovních skupin, prostorové uspořádání pracovišť, a tím i povahu a četnost vzájemných kontaktů a vztahů mezi pracovníky.
Vedle již uvedených charakteristik mají pracovní skupiny ještě další, mezi které patří jejich struktura a funkce.
Nejdůležitější typy struktur jsou:
- profesně kvalifikační struktura (složení skupiny podle hledisek příslušnosti k určitým profesím a dosažené úrovně kvalifikace)
- sociálně demografická struktura (struktura podle hledisek jako je pohlaví, věk, občanský stav)
Z hlediska funkcí, tj. efektů z účinků činností a fungování pracovní skupiny pak rozlišujeme:
- funkci ekonomickou v podobě vyprodukovaných výrobků, služeb
- funkci sociální určenou tím, jak skupina působí na rozvíjení osobnosti svých členů (názory, postoje, potřeby, zájmy)
Vedle znaků pracovnách skupin rozlišujeme ještě jejich dimenze v podobě souhrnu znaků, které se promítají především do nároků a požadavků na jejich řízení.
Řadíme mezi ně:
1. velikost prac. skupiny (3 prac. – dolní, 30-40 prac. horní hranice)
2. homogenita (stejnorodost) prac. skupiny
3. stabilita prac. skupiny
4. autonomie prac. skupiny (míra volnosti, kterou má ve svém jednání)
5. uzavřenost (vyjadřuje stupeň ochoty přijímat nové pracovníky)
6. přitažlivost danou mírou atraktivity jejího členství)
Je zřejmé, že lépe a s menšími problémy a potížemi se řídí pracovní skupiny menší, homogenní, stabilní, autonomní, otevřené a přitažlivé na rozdíl od těch, kde jsou tyto dimenze v jiné, resp. opačné poloze.
Formování a dynamika prac. skupiny = složitý a dlouhodobý proces, který probíhá v několika (3) etapách.
1. fáze – skupina se začíná vytvářet – členové se adaptují na podmínky a požadavky práce, vedoucího, přizpůsobují se navzájem mezi sebou.
2. fáze – vzájemné poznávání, lidé se sbližují na základě společných potřeb, zájmů a aspirací. Vznikají podskupiny ve skupině
3. fáze – vzniká relativní jednota názorů a postojů k plnění úkolů, v optimálním případě i jednota potřeb a zájmů. V této skupině lze klást náročné úkoly, neboť soulad cílů, norem dosáhl takové úrovně, že lze předpokládat, že úkoly budou plněny iniciativně a odpovědně.
V procesech dynamiky pracovních skupin může stejně jako k integraci docházet i k procesům dezintegrační povahy (základem je rozpornost a konfliktnost v cílech, hodnotách a postojích) .
Pracovní týmy:
- zvláštní forma pracovních skupin
- jsou složeny z odborníků – specialistů různých profesí a různého kvalifikačního a osobnostního profilu. Tím je dáno i časové omezení jejich existence.
Problémy spojené s ustanovováním a fungováním pracovních týmů lze rozdělit na:
- problémy organizace práce
- problémy hodnocení a odměňování
- problémy mezilidských vztahů
Autonomní pracovní skupiny:
- progresivní forma organizace práce, která je poměrně široce zaváděna od počátku 80.tých let v podnikové praxi řady průmyslově vyspělých zemí
- má se vyznačovat „kolektivní odpovědností“ za plnění prac. úkolů, samostatným rozdělováním pracovních úkolů mezi členy skupiny, vnitřní koordinací průběhu práce, všeobecnou přehledností pracovních požadavků na všechny členy prac. skupiny, vlastními normami a předpisy interní kooperace, řešením problémů a konfliktů, intenzivním vlivem skupiny na své členy, interní flexibilitou vůči odchylkám, zastupitelností členů skupiny, odměňováním, které podporuje růst kvalifikace, a tím rozvoj seberegulace členů skupiny.
Kritéria autonomie skupiny jsou:
1. skupina má vliv na stanovení cílů své činnosti
2. skupina může rozhodovat o tom, jak,kdy a za pomoci jakých dodatečných činností se bude pracovat
3. skupina si volí metody práce
4. rozhoduje o členství
5. rozhoduje o tom, zda si pro potřeby vnitropodnikové koordinace navenek stanoví vedoucího a kdo jím bude
6. rozhoduje o tom, zda je úkol splněn či nikoliv
Zich:
Sociologie malých skupin
- horní hranice cca 3-40, 3-30 lidí
- kvalitativní hranice – soc. skupina, kde ještě existuje osobní pojítko, znají se, mají nějaký určitý vztah, postoje (cíl, místo, společná činnost, aktivitu, skup. Struktura, skup. Vědomí)
- mezilidské vztahy mají vliv na výkon
Skupinové vědomí:
- vědomí sounáležitosti – „my a oni“
- struktura hodnot a norem, které řídí činnost lidí (jsou dodržované a uznávané)
Vlastnosti zkoumané sociologií:
- stabilita skupin – na kolik je soudržná, pevnost vazeb, momenty ohrožující stabilitu
- začlenění skupiny do organizace
- homogenita skupiny
- autonomie skupiny (odloučení prac. skupiny – detaš. pracoviště)
- uzavřenost malých skupin (souvisí se stabilitou) – některé se snaží uzavírat před vstupem lidí
Řešení konfliktu v malých skupinách:
1) latentní stádium existence konfliktu – určité napětí v chování mezi lidmi, hledání spojenců
2) tematizace konfliktu – začíná se o problému mluvit, stává se to obecným tématem ve skupině i mimo ni
3) otevřený konflikt – (jednorázový – rvačky, trvalý - nemluví se, dělají se naschvály) „tzv. boj o přežití“
- většinou je to vina vedoucího, předem neměl konflikt dopustit
Pro vedoucího se doporučuje:
- držení se věcné stránky, bez emocí
- konflikt se musí řešit včas, nesmí se přehlížet, podceňovat
- je nutné snažit se pochopit obě strany
- není třeba likvidovat oponenta
19. Rozdíl mezi formální a neformální strukturou společnosti
19. Rozdíl mezi formální a neformální strukturou společnosti
Formální struktura
Jedním z východisek může být např. „Škola lidských vztahů“ E. Maya a jeho následovatelů, stejně jako přístup „Klasické školy organizace“ M. Webera.
Obojí představuje významné vývojové etapy sociologie, resp. sociologie práce, avšak současně zcela odlišné přístupy a pohledy na strukturu sociálního systému podniku.
Ve Škole lidských vztahů se popírá jednostranné pojetí člověka.
Naopak u Webera se projevuje v cela krystalické podobě. Tento ideální typ je pouze určitým vzorem, měřítkem, ke kterému je reálná organizace přirovnávána, a odklony od ideálního typu umožňují pochopení deskripci organizací reálných.
Organizace má být mocensky jednoznačná, má tvořit pevnou hierarchickou linii, nepřipouštět její oslabování a rozptýlení, má mít vysokou stabilitu, garantovanou nezvratnost a trvalost moci.
Takto vymezený formalistní přístup k organizaci je zcela neživotný a neodpovídá fungování organizací.
Formální organizace je analyticky myšlený modelový typ organizace, kde základní pojmy, se kterými se operuje, jsou celek, jeho struktura, subsystém a prvky.Ty jsou představovány kategoriemi sociální pozice a sociální role.
Základem této koncepce je racionální výstavba struktury organizace vycházející z cílů, kterých má být dosaženo, a z činností, které jsou pro dosažení těchto cílů nezbytné.
Sleduje systém vědomě koordinovaných činností, systém odosobněných vztahů postavených na racionálních základech, jež jsou zaměřeny na plnění stanovených cílů.
Ve formální organizaci se stanovují čtyři základní strukturní řezy:
1. funkční struktura – podle pracovního procesu určuje řadu do sebe zapadajících a na sebe navazujících činností. Kombinují se zde jednotlivé pozice a role vyplývající z dělby práce, z technických, technologických a organizačních hledisek.
2. hierarchická struktura – struktura na základě moci sleduje vztahy vzájemné nadřízenosti a podřízenosti. Slouží ke koordinaci činností a k řízení a je základem pro uspořádání organizace, které lze chápat také jako proces, nikoli jen jako jeho výsledek jednou pro vždy daný.
3. komunikační struktura – komunikační síť zajišťuje přenos informací potřebných ke koordinaci a řízení.Hlavním kritériem je to, do jaké míry umožňuje rychlý a adresný přesun info bez deformace jejich obsahu.
4. kontrola – je strukturou zpětné vazby. Je prováděna jak řídícími pracovníky, tak specialisty. Prostřednictvím vztahů kontroly jsou získávány info ukazující na správnost stanovených cílů, adekvátnost zvolených postupů a prostředků
Neformální struktura
- vznikají v organizaci zcela spontánně
- v průběhu času dochází ke vzájemnému poznání jednotlivců a zaujetí postojů vůči sobě
- příčiny vzniku neformálních skupin lze spatřovat jednak v nedostatcích formální struktury organizace, která neobsáhne a není schopna regulovat veškeré vnitropodnikové procesy, druhak ze zákonitostí chování jedinců, vycházejícího z pohnutek.
- v rámci neformální struktury vznikají sympatizující, přátelské skupiny, které mohou zahrnovat širší okruh lidí nežli jen zaměstnance organizace.
- neformální skupiny stanovují pro své členy pravidla chování, formují normy vycházející ze soustavy idejí a hodnot a skupinových činností.
- jejich význam je v tom, že usnadňují sociální komunikaci, provádějí částečnou sociální kontrolu a silně ovlivňují formování postojů, norem a hodnot
Obdobně jako formální struktura také struktura neformálních vztahů vzniká a rozvíjí se na základě následujících principů:
1. stanovení cílů, vznik hodnot a norem ve skupině
2. hierarchie autoritativních vztahů
3. komunikace
4. kontrola
Vztah formální organizace a struktury neformálních skupin není jednoznačný. Neformální skupiny mohou pomoci upevňovat formální organizaci, vytvoří-li se ve formálních pracovních skupinách neformální vztahy, hodnoty a normy odpovídající formálním a pokud formální vedoucí je i neformálním vůdcem. V případě nesouladu bývají neformální struktury více či méně paralyzovány.
Zich:
Formální organizace
- vytvoření určitých pravidel, zásad
- i tady fungují zákony, které musí být respektovány (zákoník práce) a celé funguje na základě statutu zakládací litiny
- vnitřní podoba může být různá, provádí se reorganizace (různé příčiny)
- jsou zde určeny pozice, kam kdo patří a s nimi pojené pravomoci a povinnosti, má k dispozici sankce, pomocí nichž zajišťuje, aby to fungovalo.
Neformální organizace
- všichni jme lidmi a do formálních, předepsaných vztahů vstupujeme s určitým zázemím a zkušenostmi = náš sociální a kulturní kapitál
- kulturní kapitál = schopnost navazovat kontakty, habitus chování, dán prostředím, kde jsme vyrostli
- sociální kapitál = dán známostmi, které máme, jaké máme sociální sítě, kam patříme (základem je rodina). Vyšší sociální kapitál mají střední vrstvy.
anomie – nedostatek, destrukce hodnot
Formální struktura
Jedním z východisek může být např. „Škola lidských vztahů“ E. Maya a jeho následovatelů, stejně jako přístup „Klasické školy organizace“ M. Webera.
Obojí představuje významné vývojové etapy sociologie, resp. sociologie práce, avšak současně zcela odlišné přístupy a pohledy na strukturu sociálního systému podniku.
Ve Škole lidských vztahů se popírá jednostranné pojetí člověka.
Naopak u Webera se projevuje v cela krystalické podobě. Tento ideální typ je pouze určitým vzorem, měřítkem, ke kterému je reálná organizace přirovnávána, a odklony od ideálního typu umožňují pochopení deskripci organizací reálných.
Organizace má být mocensky jednoznačná, má tvořit pevnou hierarchickou linii, nepřipouštět její oslabování a rozptýlení, má mít vysokou stabilitu, garantovanou nezvratnost a trvalost moci.
Takto vymezený formalistní přístup k organizaci je zcela neživotný a neodpovídá fungování organizací.
Formální organizace je analyticky myšlený modelový typ organizace, kde základní pojmy, se kterými se operuje, jsou celek, jeho struktura, subsystém a prvky.Ty jsou představovány kategoriemi sociální pozice a sociální role.
Základem této koncepce je racionální výstavba struktury organizace vycházející z cílů, kterých má být dosaženo, a z činností, které jsou pro dosažení těchto cílů nezbytné.
Sleduje systém vědomě koordinovaných činností, systém odosobněných vztahů postavených na racionálních základech, jež jsou zaměřeny na plnění stanovených cílů.
Ve formální organizaci se stanovují čtyři základní strukturní řezy:
1. funkční struktura – podle pracovního procesu určuje řadu do sebe zapadajících a na sebe navazujících činností. Kombinují se zde jednotlivé pozice a role vyplývající z dělby práce, z technických, technologických a organizačních hledisek.
2. hierarchická struktura – struktura na základě moci sleduje vztahy vzájemné nadřízenosti a podřízenosti. Slouží ke koordinaci činností a k řízení a je základem pro uspořádání organizace, které lze chápat také jako proces, nikoli jen jako jeho výsledek jednou pro vždy daný.
3. komunikační struktura – komunikační síť zajišťuje přenos informací potřebných ke koordinaci a řízení.Hlavním kritériem je to, do jaké míry umožňuje rychlý a adresný přesun info bez deformace jejich obsahu.
4. kontrola – je strukturou zpětné vazby. Je prováděna jak řídícími pracovníky, tak specialisty. Prostřednictvím vztahů kontroly jsou získávány info ukazující na správnost stanovených cílů, adekvátnost zvolených postupů a prostředků
Neformální struktura
- vznikají v organizaci zcela spontánně
- v průběhu času dochází ke vzájemnému poznání jednotlivců a zaujetí postojů vůči sobě
- příčiny vzniku neformálních skupin lze spatřovat jednak v nedostatcích formální struktury organizace, která neobsáhne a není schopna regulovat veškeré vnitropodnikové procesy, druhak ze zákonitostí chování jedinců, vycházejícího z pohnutek.
- v rámci neformální struktury vznikají sympatizující, přátelské skupiny, které mohou zahrnovat širší okruh lidí nežli jen zaměstnance organizace.
- neformální skupiny stanovují pro své členy pravidla chování, formují normy vycházející ze soustavy idejí a hodnot a skupinových činností.
- jejich význam je v tom, že usnadňují sociální komunikaci, provádějí částečnou sociální kontrolu a silně ovlivňují formování postojů, norem a hodnot
Obdobně jako formální struktura také struktura neformálních vztahů vzniká a rozvíjí se na základě následujících principů:
1. stanovení cílů, vznik hodnot a norem ve skupině
2. hierarchie autoritativních vztahů
3. komunikace
4. kontrola
Vztah formální organizace a struktury neformálních skupin není jednoznačný. Neformální skupiny mohou pomoci upevňovat formální organizaci, vytvoří-li se ve formálních pracovních skupinách neformální vztahy, hodnoty a normy odpovídající formálním a pokud formální vedoucí je i neformálním vůdcem. V případě nesouladu bývají neformální struktury více či méně paralyzovány.
Zich:
Formální organizace
- vytvoření určitých pravidel, zásad
- i tady fungují zákony, které musí být respektovány (zákoník práce) a celé funguje na základě statutu zakládací litiny
- vnitřní podoba může být různá, provádí se reorganizace (různé příčiny)
- jsou zde určeny pozice, kam kdo patří a s nimi pojené pravomoci a povinnosti, má k dispozici sankce, pomocí nichž zajišťuje, aby to fungovalo.
Neformální organizace
- všichni jme lidmi a do formálních, předepsaných vztahů vstupujeme s určitým zázemím a zkušenostmi = náš sociální a kulturní kapitál
- kulturní kapitál = schopnost navazovat kontakty, habitus chování, dán prostředím, kde jsme vyrostli
- sociální kapitál = dán známostmi, které máme, jaké máme sociální sítě, kam patříme (základem je rodina). Vyšší sociální kapitál mají střední vrstvy.
anomie – nedostatek, destrukce hodnot
18. Zásady a cíle organizace (uspořádání) vztahů v institucích
Sociální vztahy
Těžištěm zájmu sociologie jsou vztahy mezi lidmi, tzn. sociální vztahy, které zapojují jedince do nejrůznějších nadindividuálních sociálních útvarů. Člověk nejedná ve společnosti na základě bezprostřední reakce, ale v důsledku záměrného poznání a zhodnocení situace.
Hypoteticky předpokládáme dva druhy vztahů:
1. organické vztahy – historicky prvotní vztahy existující mezi lidmi v přirozených pospolitostech (vazby biologické, např. rodička a dítě)
2. sociální vztahy – vztahy uvědomělé, které jsou korigovány na základě zkušeností a teoretického poznávání. Člověk se jim učí.
Sociální instituce
- tlak, který usměrňuje jednání člověka podle požadavku sociálních vztahů, je spojen s pojmem sociální instituce
- vyjadřuje zavedené způsoby chování a nástroje, kterými je u jedinců těchto zavedených způsobů dosahováno
Podle síly vlivu na žádoucí chování je možné stanovit 4 úrovně sociálních institucí:
1. úroveň obvyklého, vhodného chování
2. úroveň obvyklého, vhodného chování
3. úroveň řízeného chování
4. úroveň nástrojů donucení
ad 1. úroveň obvyklého, vhodného chování
- je dána těmi sociálními institucemi, které stanovují vzor chování, ale jeho respektování je věcí jedince, není odměňováno ani trestáno
- tato úroveň je tvořena např. obyčeji, zvyky a tradicemi
ad 2. úroveň obvyklého, vhodného chování
- jedná se o úroveň požadovaného chování, kde jsou stanoveny cíle, směry, pravidla a hranice chování člověka v dané společnosti
- nejvýznamnějšími pojmy zachycujícími sociální instituce této úrovně jsou hodnoty a normy
Hodnoty – jsou předměty, vlastnosti, vztahy, myšlenkové postupy a produkty, které mají pro člověka význam jedinec se snaží o jejich dosažení.
Jsou individuální záležitostí, každý má svůj okruh a pořadí hodnot. To, co se však hodnotami stává, musí být uznáváno jinými a mít smysl v širším společenském prostředí.
Normy – stanovují meze v chování tím, že určují, které konkrétní chování jedince je pro společnost přípustné a které ne. Zatímco hodnoty se vztahují k definicím dobrého a špatného, normy jsou definicemi pro společnost přijatelného a nepřijatelného.Společnost může za určitých okolností prosazovat i takové normy, které nejsou v souladu s hodnotami lidí. Důsledkem je společenské napětí a konflikt.
Normy mají dvě podoby:
a) právní normy – jsou přesně definované, racionálně uspořádané v celek a při jejich překročení j určeno, jaké sankce, tresty budou následovat.
b) morální normy – nemají přesně definovanou podobu, jsou udržovány a předávány ve výchově.
ad 3. úroveň řízeného chování
- člověk je k žádoucímu chování přímo veden, a to za použití mnoha nejrůznějších nástrojů. Typickými podobami institucí na této úrovni jsou organizace typu průmyslového podniku, politické strany, vládního nebo nevládního úřadu.
ad 4. úroveň nástrojů donucení
- zahrnuje organizace, které mohou bezprostředně vymáhat požadované chování.Lidé s tímto nástrojem musí být seznámeni aby mohli předpokládat následky jeho použití. Příkladem výrazných nástrojů donucení jsou policie a armáda.
Běžně jsou jednotlivé sociální instituce ne uvedených úrovních propojeny a vyskytují se v komplexu, který člověka vede ke společensky žádoucímu chování.
Tyto komplexy vytvářejí horizontální strukturu sociálních institucí.
Nejdůležitějšími sociálními institucemi v této struktuře jsou ekonomika a práce, politika, náboženství, věda, rodina, manželství, sport a zdraví.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
SOCIÁLNÍ ÚTVARY
Základní sociální útvary:
16. SOCIÁLNÍ VZTAHY, LOKÁLNÍ VERSUS GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
17. SOCIÁLNÍ NEROVNOSTI, ZÁKLADY EKONOMICKÉHO CHOVÁNÍ
5. Sociální struktura společnosti
Články na hledaný výraz "Sociální útvary" naleznete na bezuceni.cz
Těžištěm zájmu sociologie jsou vztahy mezi lidmi, tzn. sociální vztahy, které zapojují jedince do nejrůznějších nadindividuálních sociálních útvarů. Člověk nejedná ve společnosti na základě bezprostřední reakce, ale v důsledku záměrného poznání a zhodnocení situace.
Hypoteticky předpokládáme dva druhy vztahů:
1. organické vztahy – historicky prvotní vztahy existující mezi lidmi v přirozených pospolitostech (vazby biologické, např. rodička a dítě)
2. sociální vztahy – vztahy uvědomělé, které jsou korigovány na základě zkušeností a teoretického poznávání. Člověk se jim učí.
Sociální instituce
- tlak, který usměrňuje jednání člověka podle požadavku sociálních vztahů, je spojen s pojmem sociální instituce
- vyjadřuje zavedené způsoby chování a nástroje, kterými je u jedinců těchto zavedených způsobů dosahováno
Podle síly vlivu na žádoucí chování je možné stanovit 4 úrovně sociálních institucí:
1. úroveň obvyklého, vhodného chování
2. úroveň obvyklého, vhodného chování
3. úroveň řízeného chování
4. úroveň nástrojů donucení
ad 1. úroveň obvyklého, vhodného chování
- je dána těmi sociálními institucemi, které stanovují vzor chování, ale jeho respektování je věcí jedince, není odměňováno ani trestáno
- tato úroveň je tvořena např. obyčeji, zvyky a tradicemi
ad 2. úroveň obvyklého, vhodného chování
- jedná se o úroveň požadovaného chování, kde jsou stanoveny cíle, směry, pravidla a hranice chování člověka v dané společnosti
- nejvýznamnějšími pojmy zachycujícími sociální instituce této úrovně jsou hodnoty a normy
Hodnoty – jsou předměty, vlastnosti, vztahy, myšlenkové postupy a produkty, které mají pro člověka význam jedinec se snaží o jejich dosažení.
Jsou individuální záležitostí, každý má svůj okruh a pořadí hodnot. To, co se však hodnotami stává, musí být uznáváno jinými a mít smysl v širším společenském prostředí.
Normy – stanovují meze v chování tím, že určují, které konkrétní chování jedince je pro společnost přípustné a které ne. Zatímco hodnoty se vztahují k definicím dobrého a špatného, normy jsou definicemi pro společnost přijatelného a nepřijatelného.Společnost může za určitých okolností prosazovat i takové normy, které nejsou v souladu s hodnotami lidí. Důsledkem je společenské napětí a konflikt.
Normy mají dvě podoby:
a) právní normy – jsou přesně definované, racionálně uspořádané v celek a při jejich překročení j určeno, jaké sankce, tresty budou následovat.
b) morální normy – nemají přesně definovanou podobu, jsou udržovány a předávány ve výchově.
ad 3. úroveň řízeného chování
- člověk je k žádoucímu chování přímo veden, a to za použití mnoha nejrůznějších nástrojů. Typickými podobami institucí na této úrovni jsou organizace typu průmyslového podniku, politické strany, vládního nebo nevládního úřadu.
ad 4. úroveň nástrojů donucení
- zahrnuje organizace, které mohou bezprostředně vymáhat požadované chování.Lidé s tímto nástrojem musí být seznámeni aby mohli předpokládat následky jeho použití. Příkladem výrazných nástrojů donucení jsou policie a armáda.
Běžně jsou jednotlivé sociální instituce ne uvedených úrovních propojeny a vyskytují se v komplexu, který člověka vede ke společensky žádoucímu chování.
Tyto komplexy vytvářejí horizontální strukturu sociálních institucí.
Nejdůležitějšími sociálními institucemi v této struktuře jsou ekonomika a práce, politika, náboženství, věda, rodina, manželství, sport a zdraví.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
SOCIÁLNÍ ÚTVARY
Základní sociální útvary:
16. SOCIÁLNÍ VZTAHY, LOKÁLNÍ VERSUS GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
17. SOCIÁLNÍ NEROVNOSTI, ZÁKLADY EKONOMICKÉHO CHOVÁNÍ
5. Sociální struktura společnosti
Články na hledaný výraz "Sociální útvary" naleznete na bezuceni.cz
17. Sociální systém
17. Sociální systém
Ve starší sociologické literatuře neměl sociální systém zvláštní a samostatný význam a používal se pro označení sociálních souvislostí. Od 30. let se začal užívat nejprve v USA, později i v Evropě, a od 60. let zaplavil a až zahltil sociálněvědnou terminologii.
Pojetí celistvého sociálního útvaru, ke jednotlivé části se spojují s jejich významem pro celek je pojetím systémovým. (systém – komplex prvků, které jsou ve vzájemné interakci nebo závislosti které jsou nějak upořádány)
Uspořádanost může být celku vlastní nebo může jít o uspořádanost plánovitou, záměrnou, a to na základě účelové orientace systému.
Sociální systém je systém složitý, relativně uzavřený a dynamický.
- sociální systém je spojením jednotlivců, sociálních skupin a institucí, tedy částí, jejichž chování lze popsat jako sociální
- jsou velmi pohyblivé a proměnné, nelze je chápat jako jednou pro vždy dané
Sociální systémy obsahují dva typy vazeb, které jsou typické pro každý sociální útvar, pro každé seskupení lidí:
- koordinace – vazby vyjadřující návaznost jednotlivých činností na téže úrovni
- hierarchie moci – vztahy nadřízenosti a podřízenosti, které koordinaci umožňují a orientují celek na dosažení cíle
Sociální organizace – vyjadřuje vědomě vytvořený a na specifický cíl zaměřený sociální systém, který přijímá a zpracovává informace, aby ovládl objektivní systémové procesy probíhající podle relativně samostatných zákonitostí.
Je definována:
- dělbou práce a moci
- existencí jednoho nebo více mocenských center, která kontrolují chod organizace
- možnost substituce členů organizace jako celku
Každý celek musí vykazovat čtyři základní funkce, které jsou pak uskutečňovány v celé řadě činností:
- adaptace (celek se vyrovnává se změnami vnějšího prostředí a tlakem, který toto prostředí na sociální systém vykonává)
- dosahování cílů (vyjadřuje nutnost orientace sociálního systému na cíl)
- integrace (je výrazem propojování prvků v systému)
- udržování vzorů (vede ke stanovení odpovídajícího chování, které nebude narušovat vazby v systému)
Ve starší sociologické literatuře neměl sociální systém zvláštní a samostatný význam a používal se pro označení sociálních souvislostí. Od 30. let se začal užívat nejprve v USA, později i v Evropě, a od 60. let zaplavil a až zahltil sociálněvědnou terminologii.
Pojetí celistvého sociálního útvaru, ke jednotlivé části se spojují s jejich významem pro celek je pojetím systémovým. (systém – komplex prvků, které jsou ve vzájemné interakci nebo závislosti které jsou nějak upořádány)
Uspořádanost může být celku vlastní nebo může jít o uspořádanost plánovitou, záměrnou, a to na základě účelové orientace systému.
Sociální systém je systém složitý, relativně uzavřený a dynamický.
- sociální systém je spojením jednotlivců, sociálních skupin a institucí, tedy částí, jejichž chování lze popsat jako sociální
- jsou velmi pohyblivé a proměnné, nelze je chápat jako jednou pro vždy dané
Sociální systémy obsahují dva typy vazeb, které jsou typické pro každý sociální útvar, pro každé seskupení lidí:
- koordinace – vazby vyjadřující návaznost jednotlivých činností na téže úrovni
- hierarchie moci – vztahy nadřízenosti a podřízenosti, které koordinaci umožňují a orientují celek na dosažení cíle
Sociální organizace – vyjadřuje vědomě vytvořený a na specifický cíl zaměřený sociální systém, který přijímá a zpracovává informace, aby ovládl objektivní systémové procesy probíhající podle relativně samostatných zákonitostí.
Je definována:
- dělbou práce a moci
- existencí jednoho nebo více mocenských center, která kontrolují chod organizace
- možnost substituce členů organizace jako celku
Každý celek musí vykazovat čtyři základní funkce, které jsou pak uskutečňovány v celé řadě činností:
- adaptace (celek se vyrovnává se změnami vnějšího prostředí a tlakem, který toto prostředí na sociální systém vykonává)
- dosahování cílů (vyjadřuje nutnost orientace sociálního systému na cíl)
- integrace (je výrazem propojování prvků v systému)
- udržování vzorů (vede ke stanovení odpovídajícího chování, které nebude narušovat vazby v systému)
16. Rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem
16. Rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem
Míra složitosti sociálních a sociálně psychických jevů a obtíže spojené s jejich poznáním jsou významné faktory, které určují, za bude realizován výzkum kvalitativní nebo kvantitativní.
Určení je však nepřímé, záleží především na cíli výzkumu.
Kvantitativní výzkum
- zpravidla se s ním spojuje obecná představa sociologického a sociálně psychologického výzkumu.
- lze realizovat tehdy, jde–li o jevy relativně jednoduché (nejsou skryty smyslovému poznávání, mají jednoznačný výraz, je možné se jich zmocnit prostřednictvím používaných nástrojů zjištění hromadných dat) a o určité míry poznané.
- je tedy možné odhadnout,jak je definovaný jev stabilní a jakou platnost mají výroky o něm vyslovené.
- nesleduje se, zda jev existuje, co obsahuje, jaká je jeho struktura, jaké má vlastnosti a jaké jsou faktory, které s ním souvisejí
je zaměřen na :
a) rozsah výskytu, zastoupení – rozumí se tím četnost nebo okruh sociálních subjektů, u kterých se vyskytuje, nebo oblast, ve které se vyskytuje
b) frekvence – projev složek jevu v čase, např. opakování jeho výskytu, opakovaný výkon činnosti
c) intenzita – jako mohutnost nebo síla jednotlivých složek sociálního nebo sociálně psychologického jevu
Tyto charakteristiky se převádějí do souboru stabilních ukazatelů, které jsou zjišťovány na velkých souborech jednotek (lidských jedinců).
Kvalitativní výzkum
- je, pokud jde o jeho zaměření, doplňkem výzkumu kvantitativního (né ve smyslu podřízené části).
- jeho úkolem je odhalovat neznámé skutečnosti o sociálních a sociálně psychických jevech, odhalovat jejich obsah, a to především
- existenci jevů a jejich strukturu
- jejich vlastnosti a funkce
- faktory, které jevy ovlivňují a nebo s nimi souvisejí
- orientuje se na pochopení smyslu jednajících sociálních subjektů
- více odhaluje reálné souvislosti mezi jevy jako faktické závislosti, a to, pokud možno v jejich úplnosti
- cílem není změření jednotlivých parametrů stanovených ukazatelů, ale vyjádření adekvátního popisu nebo logické konstrukce celku jevu
- novost, proměnlivost, individuální specifičnost těchto jevů způsobují, že standardizace postupů zkoumání není možná
Okruhy metod a technik kvalitativního a kvantitativního výzkumu není možné přesně rozlišit, protože mnohé se, po případné lehké modifikaci, využívají jak jednom, tak v druhém typu výzkumu.
Kvalitativní a kvantitativní výzkum je také možno chápat jako dvě etapy empirického výzkumu.
V první etapě, kdy je nutné rozrýt sledovaný problém, má výzkum kvalitativní charakter.
Poté, po dostatečném popisu problému, je možné měřit jeho jednotlivé stránky a výzkum nabývá charakteru kvantitativního.
Míra složitosti sociálních a sociálně psychických jevů a obtíže spojené s jejich poznáním jsou významné faktory, které určují, za bude realizován výzkum kvalitativní nebo kvantitativní.
Určení je však nepřímé, záleží především na cíli výzkumu.
Kvantitativní výzkum
- zpravidla se s ním spojuje obecná představa sociologického a sociálně psychologického výzkumu.
- lze realizovat tehdy, jde–li o jevy relativně jednoduché (nejsou skryty smyslovému poznávání, mají jednoznačný výraz, je možné se jich zmocnit prostřednictvím používaných nástrojů zjištění hromadných dat) a o určité míry poznané.
- je tedy možné odhadnout,jak je definovaný jev stabilní a jakou platnost mají výroky o něm vyslovené.
- nesleduje se, zda jev existuje, co obsahuje, jaká je jeho struktura, jaké má vlastnosti a jaké jsou faktory, které s ním souvisejí
je zaměřen na :
a) rozsah výskytu, zastoupení – rozumí se tím četnost nebo okruh sociálních subjektů, u kterých se vyskytuje, nebo oblast, ve které se vyskytuje
b) frekvence – projev složek jevu v čase, např. opakování jeho výskytu, opakovaný výkon činnosti
c) intenzita – jako mohutnost nebo síla jednotlivých složek sociálního nebo sociálně psychologického jevu
Tyto charakteristiky se převádějí do souboru stabilních ukazatelů, které jsou zjišťovány na velkých souborech jednotek (lidských jedinců).
Kvalitativní výzkum
- je, pokud jde o jeho zaměření, doplňkem výzkumu kvantitativního (né ve smyslu podřízené části).
- jeho úkolem je odhalovat neznámé skutečnosti o sociálních a sociálně psychických jevech, odhalovat jejich obsah, a to především
- existenci jevů a jejich strukturu
- jejich vlastnosti a funkce
- faktory, které jevy ovlivňují a nebo s nimi souvisejí
- orientuje se na pochopení smyslu jednajících sociálních subjektů
- více odhaluje reálné souvislosti mezi jevy jako faktické závislosti, a to, pokud možno v jejich úplnosti
- cílem není změření jednotlivých parametrů stanovených ukazatelů, ale vyjádření adekvátního popisu nebo logické konstrukce celku jevu
- novost, proměnlivost, individuální specifičnost těchto jevů způsobují, že standardizace postupů zkoumání není možná
Okruhy metod a technik kvalitativního a kvantitativního výzkumu není možné přesně rozlišit, protože mnohé se, po případné lehké modifikaci, využívají jak jednom, tak v druhém typu výzkumu.
Kvalitativní a kvantitativní výzkum je také možno chápat jako dvě etapy empirického výzkumu.
V první etapě, kdy je nutné rozrýt sledovaný problém, má výzkum kvalitativní charakter.
Poté, po dostatečném popisu problému, je možné měřit jeho jednotlivé stránky a výzkum nabývá charakteru kvantitativního.
15. Skupinový rozhovor (focus group)
15. Skupinový rozhovor (focus group)
focus group = ohniskové skupiny
Skupinový rozhovor – nástroj sběru primárních informací, jehož základem je dotazování, které probíhá ve skupině. Velikost skupiny je v optimálním případě 6 – 10 osob.
- pro skupinový rozhovor se nejčastěji vytváří několik skupin (5-10), podle jedné charakteristiky. Skupiny jsou sestaveny tak, aby v nich byli lidé stejného věku, pohlaví a stejně zájmově orientovaní apod.
- při výběru účastníků pro skupinové rozhovory je prvořadým kritériem cíl výzkumu (při zjišťování veřejného mínění – zaměření na sociálně demografické nebo profesní skupiny obyvatelstva)
- tzv. ohniskové skupiny je možné chápat ve dvojím smyslu:
- pozornost zaměřena na konkrétní segment populace, konkrétní cílovou skupinu
pozornost zaměřena na relativně úzký okruh problémů - a je zaměřena na prozkoumání problému do hloubky spíše než o šířky
- nesprávně sestavená skupina může přinést výrazně zkreslené výsledky
Zkoumá se, jaké pojmy se ve skupině používají v souvislostí s daným tématem a jaké obsahy jsou za těmi pojmy skryty.
Výhody skupinového rozhovoru:
- je efektivnější (shromáždí se více info za daný čas)
- je pod stálou kontrolou
- lze ho objektivně zaznamenat (snímat videokamerou)
- v případě potřeby je možno ještě v průběhu terénního výzkumu něco doplnit, upravit
- jsou zachyceny interakce mezi členy skupiny, které vnášení další informační hodnoty
- skupina dává respondentovi intenzivnější podněty,napomáhá tvořivému myšlení členů skupiny, vznikají nové nápady atd.
- je možné sledovat skupinou dynamiku, změna stanoviska v průběhu rozhovoru atd.
Nevýhody skupinového rozhovoru:
- skupina je tvořena uměle jevy, které v ní probíhají jsou tím ovlivněny
- odpovědi respondentů se mohou nežádoucím způsobem ovlivňovat
- získat respondenta k účasti na skupinovém rozhovoru je těžší, musí v dohodnutém čase přijít na dané místo = překážky
- podíl nákladů na jednoho respondenta ve skupinovém rozhovoru je vyšší než v individuálním rozhovoru
Některé nevýhody skupinového rozhovoru lze eliminovat nebo snížit dobře připraveným scénářem, výběrem zkušeného moderátora.
Dále je možné skupinový rozhovor kombinovat s písemným dotazováním (nejprve zaznamenají svůj názor, poté debata).
Vedení skupinového rozhovoru je velice náročné. Moderátor musí udržet skupinu u daného tématu, ale zároveň podněcovat spontánnost odpovědí.
Vedoucí musí regulovat podíl jednotlivců na rozhovoru, tlumit ty, kteří se prosazují na úkor ostatních.
K tomu ještě přistupuje nutnost dobře rozumět věcné stránce probíraného tématu a zvládnout rozhovor i z hlediska času. Moderátor nesmí za žádnou cenu projevit svůj názor a hodnocení ve vztahu k danému tématu.
Skupinové rozhovory s experty – představují jednu kategorii skupinových rozhovorů a mají různou podobu. (diskuse odborníků, volný brainstorming)
focus group = ohniskové skupiny
Skupinový rozhovor – nástroj sběru primárních informací, jehož základem je dotazování, které probíhá ve skupině. Velikost skupiny je v optimálním případě 6 – 10 osob.
- pro skupinový rozhovor se nejčastěji vytváří několik skupin (5-10), podle jedné charakteristiky. Skupiny jsou sestaveny tak, aby v nich byli lidé stejného věku, pohlaví a stejně zájmově orientovaní apod.
- při výběru účastníků pro skupinové rozhovory je prvořadým kritériem cíl výzkumu (při zjišťování veřejného mínění – zaměření na sociálně demografické nebo profesní skupiny obyvatelstva)
- tzv. ohniskové skupiny je možné chápat ve dvojím smyslu:
- pozornost zaměřena na konkrétní segment populace, konkrétní cílovou skupinu
pozornost zaměřena na relativně úzký okruh problémů - a je zaměřena na prozkoumání problému do hloubky spíše než o šířky
- nesprávně sestavená skupina může přinést výrazně zkreslené výsledky
Zkoumá se, jaké pojmy se ve skupině používají v souvislostí s daným tématem a jaké obsahy jsou za těmi pojmy skryty.
Výhody skupinového rozhovoru:
- je efektivnější (shromáždí se více info za daný čas)
- je pod stálou kontrolou
- lze ho objektivně zaznamenat (snímat videokamerou)
- v případě potřeby je možno ještě v průběhu terénního výzkumu něco doplnit, upravit
- jsou zachyceny interakce mezi členy skupiny, které vnášení další informační hodnoty
- skupina dává respondentovi intenzivnější podněty,napomáhá tvořivému myšlení členů skupiny, vznikají nové nápady atd.
- je možné sledovat skupinou dynamiku, změna stanoviska v průběhu rozhovoru atd.
Nevýhody skupinového rozhovoru:
- skupina je tvořena uměle jevy, které v ní probíhají jsou tím ovlivněny
- odpovědi respondentů se mohou nežádoucím způsobem ovlivňovat
- získat respondenta k účasti na skupinovém rozhovoru je těžší, musí v dohodnutém čase přijít na dané místo = překážky
- podíl nákladů na jednoho respondenta ve skupinovém rozhovoru je vyšší než v individuálním rozhovoru
Některé nevýhody skupinového rozhovoru lze eliminovat nebo snížit dobře připraveným scénářem, výběrem zkušeného moderátora.
Dále je možné skupinový rozhovor kombinovat s písemným dotazováním (nejprve zaznamenají svůj názor, poté debata).
Vedení skupinového rozhovoru je velice náročné. Moderátor musí udržet skupinu u daného tématu, ale zároveň podněcovat spontánnost odpovědí.
Vedoucí musí regulovat podíl jednotlivců na rozhovoru, tlumit ty, kteří se prosazují na úkor ostatních.
K tomu ještě přistupuje nutnost dobře rozumět věcné stránce probíraného tématu a zvládnout rozhovor i z hlediska času. Moderátor nesmí za žádnou cenu projevit svůj názor a hodnocení ve vztahu k danému tématu.
Skupinové rozhovory s experty – představují jednu kategorii skupinových rozhovorů a mají různou podobu. (diskuse odborníků, volný brainstorming)
14. Metody kvalitativního výzkumu
14. Metody kvalitativního výzkumu
Kvalitativní výzkum
- je, pokud jde o jeho zaměření, doplňkem výzkumu kvantitativního (né ve smyslu podřízené části).
- jeho úkolem je odhalovat neznámé skutečnosti o sociálních a sociálně psychických jevech, odhalovat jejich obsah, a to především
- existenci jevů a jejich strukturu
- jejich vlastnosti a funkce
- faktory, které jevy ovlivňují a nebo s nimi souvisejí
- orientuje se na pochopení smyslu jednajících sociálních subjektů
- více odhaluje reálné souvislosti mezi jevy jako faktické závislosti, a to, pokud možno v jejich úplnosti
- cílem není změření jednotlivých parametrů stanovených ukazatelů, ale vyjádření adekvátního popisu nebo logické konstrukce celku jevu
- novost, proměnlivost, individuální specifičnost těchto jevů způsobují, že standardizace postupů zkoumání není možná
Techniky sběru dat: (podle Zicha)
1. pozorování
- pozorování chování, ze kterého usuzujeme
- tato metoda není příliš využívána, používá se např. před reorganizací
rozlišujeme: zúčastněné utajené
zúčastněné neutajené
2. rozhovor (houbkový)
a) biografický rozhovor (životopisný)
- získává poznatky identity, např. k zemi
- člověk o sobě a o svém životě vypráví -> odráží se vnitřní stav člověka
b) skupinový rozhovor (focus group)
- rozhovor ve skupině vedený za účelem zjištění konkrétní věci (např. reklama)
- skupina lidí z cílové skupiny
- sociolog pozoruje reakce ve skupině, vytvoří se příjemná atmosféra
- rozhovor vede moderátor, snímá se na kameru, přip. neviditelná skleněná zeď)
více viz. otázka č. 15
Kvalitativní výzkum
- je, pokud jde o jeho zaměření, doplňkem výzkumu kvantitativního (né ve smyslu podřízené části).
- jeho úkolem je odhalovat neznámé skutečnosti o sociálních a sociálně psychických jevech, odhalovat jejich obsah, a to především
- existenci jevů a jejich strukturu
- jejich vlastnosti a funkce
- faktory, které jevy ovlivňují a nebo s nimi souvisejí
- orientuje se na pochopení smyslu jednajících sociálních subjektů
- více odhaluje reálné souvislosti mezi jevy jako faktické závislosti, a to, pokud možno v jejich úplnosti
- cílem není změření jednotlivých parametrů stanovených ukazatelů, ale vyjádření adekvátního popisu nebo logické konstrukce celku jevu
- novost, proměnlivost, individuální specifičnost těchto jevů způsobují, že standardizace postupů zkoumání není možná
Techniky sběru dat: (podle Zicha)
1. pozorování
- pozorování chování, ze kterého usuzujeme
- tato metoda není příliš využívána, používá se např. před reorganizací
rozlišujeme: zúčastněné utajené
zúčastněné neutajené
2. rozhovor (houbkový)
a) biografický rozhovor (životopisný)
- získává poznatky identity, např. k zemi
- člověk o sobě a o svém životě vypráví -> odráží se vnitřní stav člověka
b) skupinový rozhovor (focus group)
- rozhovor ve skupině vedený za účelem zjištění konkrétní věci (např. reklama)
- skupina lidí z cílové skupiny
- sociolog pozoruje reakce ve skupině, vytvoří se příjemná atmosféra
- rozhovor vede moderátor, snímá se na kameru, přip. neviditelná skleněná zeď)
více viz. otázka č. 15
13. Provádění výběru prvků ze základního souboru
13. Provádění výběru prvků ze základního souboru
Stanovení zkoumaného vzorku – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí, běžnými prostředky zcela nebo jen těžko postižitelná, např. zaměstnanci velké firmy, její klienti nebo spotřebitelé). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mírou pravděpodobnosti na celý soubor. Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku je:
Kvótní výběr
– používá se tehdy, známe li důležité strukturální a proporční charakteristiky základního souboru. Zkoumaný soubor je pak konstruován na základě známé skladby a proporcí. Výhoda: zajištění reprezentativity a priori již před konstrukcí výzkumného souboru, vzorku stanovením příslušných kvót podle sledovaných znaků. Nevýhoda: nejsou tak příznivé výsledky při kontrole vicedimenzionální (muži, ženy, věk, povolání - vše najednou)
Náhodný výběr
– provádí se ze základního souboru zcela náhodně, podle přesně stanovených pravidel. Nejlepších výsledků lze dosáhnout, jsou-li nějakým způsobem identifikovatelné jednotky základního souboru, např. existuje-li seznam všech jednotek. Výběr pak může být proveden losováním, výběrem každého x-tého v pořadí ….Přesně provedený náhodný výběr poskytuje vysoce reprezentativní vzorek. Využití však omezují problémy vycházející z nemožnosti přesného dodržování pravidel, která jsou velice složitá.
Vícestupňový výběr
– výběr zkoumaného vzorku ze základního souboru je rozdělen do několika etap, stupňů. Je to zpravidla možné při zřetelném rozlišení různých úrovní v sociální realitě. Na úrovni každé z nich se provádí výběr (náhodný nebo kvótní) počitatelných jednotek.
Panel
- v případě, kdy se použije jeden vzorek (výběrový, zkoumaný soubor) k dlouhodobějšímu výzkumu (např. pro posouzení posunů v daném vzorku v průběhu času). Vedle své přednosti (zachycování změny v čase a přímé vazbě na jednostlivce) má panel také řadu nedostatků => jeho použití je při každém výzkumu třeba zvážit.
K nedostatkům panelu patří:
- nezařazují se jedinci výrazně se odlišující intelektovými schopnostmi nebo způsobem života
- má tendenci stárnout
- má tendenci k většímu zastoupení těch, kteří jsou příznivě nakloněny danému šetření
- profesionalizace panelu (respondenti se snaží reprezentovat své okolí a své info zobecňovat)
- vedlejší efekty, kdy respondent o zaznamenaných skutečnostech více uvažuje a podřizuje tomu i své chování
Velikost zkoumaného vzorku, který má reprezentovat základní soubor, je dána statistickými pravidly. Je však nutné dbát dalších okolností, které velikost vzorku ovlivňují, jako např:
Struktura základního souboru z hlediska výzkumného záměru
- výzkum je zaměřen na odhalení latentně nebo fakticky existujících jevů a vazeb mezi nimi v daných sociálních skupinách. Může se stát, že některá sociální skupina, z hlediska věcného velice důležitá, by při stanovování zkoumaného vzorku byla tak málo početná, že by nakonec nebylo možné cokoliv říci, aniž bychom porušili pravidla vědecké práce.
Charakter a cíle výzkumu
- je třeba si uvědomit, že jiný počet jedinců ve vzorku bude v sondě, která má jen napomoci odhalit existenci sociálních jevů v neznámé sociální realitě, a jiný bude ve výzkumu zaměřeném na odhalení míry výskytu určitých jevů a při sledování vazeb mezi nimi.
Zvolené výzkumné techniky sloužící k zachycení a měření příslušných stránek výzkumného problému
- určitá omezení jsou vlastní každé z použitelných výzkumných technik. Např:
techniky dotazníků, anket, rozhovorů (interview) – je možné obsáhnout velký počet respondentů (tisíce, desetitisíce)
techniky pozorování – omezeny jen na několik jedinců (desítky, stovky)
Stanovení zkoumaného vzorku – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí, běžnými prostředky zcela nebo jen těžko postižitelná, např. zaměstnanci velké firmy, její klienti nebo spotřebitelé). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mírou pravděpodobnosti na celý soubor. Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku je:
Kvótní výběr
– používá se tehdy, známe li důležité strukturální a proporční charakteristiky základního souboru. Zkoumaný soubor je pak konstruován na základě známé skladby a proporcí. Výhoda: zajištění reprezentativity a priori již před konstrukcí výzkumného souboru, vzorku stanovením příslušných kvót podle sledovaných znaků. Nevýhoda: nejsou tak příznivé výsledky při kontrole vicedimenzionální (muži, ženy, věk, povolání - vše najednou)
Náhodný výběr
– provádí se ze základního souboru zcela náhodně, podle přesně stanovených pravidel. Nejlepších výsledků lze dosáhnout, jsou-li nějakým způsobem identifikovatelné jednotky základního souboru, např. existuje-li seznam všech jednotek. Výběr pak může být proveden losováním, výběrem každého x-tého v pořadí ….Přesně provedený náhodný výběr poskytuje vysoce reprezentativní vzorek. Využití však omezují problémy vycházející z nemožnosti přesného dodržování pravidel, která jsou velice složitá.
Vícestupňový výběr
– výběr zkoumaného vzorku ze základního souboru je rozdělen do několika etap, stupňů. Je to zpravidla možné při zřetelném rozlišení různých úrovní v sociální realitě. Na úrovni každé z nich se provádí výběr (náhodný nebo kvótní) počitatelných jednotek.
Panel
- v případě, kdy se použije jeden vzorek (výběrový, zkoumaný soubor) k dlouhodobějšímu výzkumu (např. pro posouzení posunů v daném vzorku v průběhu času). Vedle své přednosti (zachycování změny v čase a přímé vazbě na jednostlivce) má panel také řadu nedostatků => jeho použití je při každém výzkumu třeba zvážit.
K nedostatkům panelu patří:
- nezařazují se jedinci výrazně se odlišující intelektovými schopnostmi nebo způsobem života
- má tendenci stárnout
- má tendenci k většímu zastoupení těch, kteří jsou příznivě nakloněny danému šetření
- profesionalizace panelu (respondenti se snaží reprezentovat své okolí a své info zobecňovat)
- vedlejší efekty, kdy respondent o zaznamenaných skutečnostech více uvažuje a podřizuje tomu i své chování
Velikost zkoumaného vzorku, který má reprezentovat základní soubor, je dána statistickými pravidly. Je však nutné dbát dalších okolností, které velikost vzorku ovlivňují, jako např:
Struktura základního souboru z hlediska výzkumného záměru
- výzkum je zaměřen na odhalení latentně nebo fakticky existujících jevů a vazeb mezi nimi v daných sociálních skupinách. Může se stát, že některá sociální skupina, z hlediska věcného velice důležitá, by při stanovování zkoumaného vzorku byla tak málo početná, že by nakonec nebylo možné cokoliv říci, aniž bychom porušili pravidla vědecké práce.
Charakter a cíle výzkumu
- je třeba si uvědomit, že jiný počet jedinců ve vzorku bude v sondě, která má jen napomoci odhalit existenci sociálních jevů v neznámé sociální realitě, a jiný bude ve výzkumu zaměřeném na odhalení míry výskytu určitých jevů a při sledování vazeb mezi nimi.
Zvolené výzkumné techniky sloužící k zachycení a měření příslušných stránek výzkumného problému
- určitá omezení jsou vlastní každé z použitelných výzkumných technik. Např:
techniky dotazníků, anket, rozhovorů (interview) – je možné obsáhnout velký počet respondentů (tisíce, desetitisíce)
techniky pozorování – omezeny jen na několik jedinců (desítky, stovky)
12. Základní podmínky výběrových šetření
12. Základní podmínky výběrových šetření
Nenašla jsem, máme pouze Zichův názor.
1. podmínka minimální velikosti výběrového souboru
- záleží na zkoumané věci
- minimum je 400 jednotek (pokud menší skupina -> velká výběrová chyba)
- prakticky: je 1000, 1200, 1500 jednotek
- optimum: 3000 až 5000 jednotek
2. každá jednotka výběrového souboru musí mít stejnou šanci výběru (pravděpodobnost)
- např. nevybírám z telefonního seznamu, protože každý nemá telefon
- metody zajištění máme: (podle Zicha)
a) náhodný výběr s oporou – nejjistější metoda. Musí být opora výběru (z čeho vybírat, např. kartotéka atd. – to je zakázáno, používají se např. staré volební seznamy)
b) náhodný výběr procházkou – při výběru máme nejen teoretické, ale i praktické okolnosti (např. kdo to udělá)
Např. z kraje vybereme: obce, ulice, číslo, byt, člověk (pravidlo nejbližších narozenin). Tazatel musí projít cestu k odpovídajícímu, celou cestu dělá protokol.
c) kvótní výběr – máme info o základním souboru (např. struktura podle pohlaví)
Tazateli se napíše kvótní instrukce.
Tazatel = nejslabší článek, volí respondenta
d) samovýběr (anketa) – není representativní
(Tady jsou metody výběru podle Zicha, v učebnicích jsou jinak. Viz otázka č. 13.)
Nenašla jsem, máme pouze Zichův názor.
1. podmínka minimální velikosti výběrového souboru
- záleží na zkoumané věci
- minimum je 400 jednotek (pokud menší skupina -> velká výběrová chyba)
- prakticky: je 1000, 1200, 1500 jednotek
- optimum: 3000 až 5000 jednotek
2. každá jednotka výběrového souboru musí mít stejnou šanci výběru (pravděpodobnost)
- např. nevybírám z telefonního seznamu, protože každý nemá telefon
- metody zajištění máme: (podle Zicha)
a) náhodný výběr s oporou – nejjistější metoda. Musí být opora výběru (z čeho vybírat, např. kartotéka atd. – to je zakázáno, používají se např. staré volební seznamy)
b) náhodný výběr procházkou – při výběru máme nejen teoretické, ale i praktické okolnosti (např. kdo to udělá)
Např. z kraje vybereme: obce, ulice, číslo, byt, člověk (pravidlo nejbližších narozenin). Tazatel musí projít cestu k odpovídajícímu, celou cestu dělá protokol.
c) kvótní výběr – máme info o základním souboru (např. struktura podle pohlaví)
Tazateli se napíše kvótní instrukce.
Tazatel = nejslabší článek, volí respondenta
d) samovýběr (anketa) – není representativní
(Tady jsou metody výběru podle Zicha, v učebnicích jsou jinak. Viz otázka č. 13.)
11. Vztah mezi základním a výběrovým souborem v sociologickém výzkumu
11. Vztah mezi základním a výběrovým souborem v sociologickém výzkumu
Ze základní souboru je nutné stanovit zkoumaný vzorek – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí, běžnými prostředky zcela nebo jen těžko postižitelná, např. zaměstnanci velké firmy, její klienti nebo spotřebitelé). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mírou pravděpodobnosti na celý (základní) soubor.
Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku je:
1. Kvótní výběr
2. Náhodný výběr
3. Vícestupňový výběr
4. Panel
==>> výběrový soubor
Velikost zkoumaného vzorku, který má reprezentovat základní soubor, je dána statistickými pravidly. Je však nutné dbát dalších okolností, které velikost vzorku ovlivňují, jako např:
- Struktura základního souboru z hlediska výzkumného záměru
- Charakter a cíle výzkumu
- Zvolené výzkumné techniky sloužící k zachycení a měření příslušných stránek výzkumného problému
Více o výběru a metodách výběru otázka č. 13
Zich:
Základní soubor:
- vyčerpávající šetření (každý jednotlivec je popsán, např. sčítání lidu)
- výběrové šetření ( z výběrového souboru)
Výběrový soubor:
- zjištění musí platit pro celý soubor (požadavek na reprezentativnost)
- čím větší výběrový soubor, tím menší výběrová chyba
průměr x´ = číslo (%)
je výběrová chyba, cca 2 %
Ze základní souboru je nutné stanovit zkoumaný vzorek – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí, běžnými prostředky zcela nebo jen těžko postižitelná, např. zaměstnanci velké firmy, její klienti nebo spotřebitelé). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mírou pravděpodobnosti na celý (základní) soubor.
Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku je:
1. Kvótní výběr
2. Náhodný výběr
3. Vícestupňový výběr
4. Panel
==>> výběrový soubor
Velikost zkoumaného vzorku, který má reprezentovat základní soubor, je dána statistickými pravidly. Je však nutné dbát dalších okolností, které velikost vzorku ovlivňují, jako např:
- Struktura základního souboru z hlediska výzkumného záměru
- Charakter a cíle výzkumu
- Zvolené výzkumné techniky sloužící k zachycení a měření příslušných stránek výzkumného problému
Více o výběru a metodách výběru otázka č. 13
Zich:
Základní soubor:
- vyčerpávající šetření (každý jednotlivec je popsán, např. sčítání lidu)
- výběrové šetření ( z výběrového souboru)
Výběrový soubor:
- zjištění musí platit pro celý soubor (požadavek na reprezentativnost)
- čím větší výběrový soubor, tím menší výběrová chyba
průměr x´ = číslo (%)
je výběrová chyba, cca 2 %
25. Průkaz lipidů v játrech. Montovací média a jejich výběr
25. Průkaz lipidů v játrech.
Montovací média a jejich výběr
Průkaz lipidů v játrech
1) Destilovaná voda – oplach
2) Oplach 50% alkoholem
3) Olejová červeň nebo sudanová modř – 15 – 30 min
4) (oplach 50% alkoholem), dest. voda
5) Dobarvení jader Harrisovým hematoxylinem (u olejové červeně) – 10 min, oplach ve vodě (modrání jader)
jádrová červeň (sudanová modř) – 10 min, oplach v dest. vodě
6) montování do glycerinové želatiny
VÝSLEDEK BARVENÍ
Tuk – červeně (olejová červeň)
černě (sudanová čerň)
Jádra – modře (hematoxylin)
červeně (jádrová červeň)
Montovací média a jejich výběr
Obarvené řezy montujeme mezi podložní a krycí sklíčko do montovacího média. Montovací médium musí být látka dokonale průhledná, nesmí poškozovat zbarvení tkáně a musí mít vysoký index lomu světla.
Dělí se do dvou skupin:
1. Nerozpustné ve vodě
- do těchto medií se řezy nemohou montovat přímo, nejprve se musí odvodnit v alkoholu a karbolxylenu a projasnit v xylenu
a) Kanadský balzám – pryskyřice kanadské jedle, hustý sirupovitý roztok, pokud je příliš hustý ředí se xylenem, pH má být neutrální; viskozita taková, aby se snadno odstranily vzduchové bubliny a současně, aby médium vtékalo mezi krycí a podložní sklo; tuhne delší dobu
b) Solakryl BMX – vyráběn synteticky, dodáván v tekoucím stavu, rozpustný v xylenu; montování může být buď s použitím krycího skla nebo bez použití krycího skla; preparát vyjmeme z kyvety s xylenem, otřeme přebytečný xylen a ještě vlhký řez překryjeme solakrylem, který zaschne do 10 minut a úplně ztvrdne do 30 minut
c) Entellan firmy MERCK – pro preparáty vyžadující přísně neutrální prostředí
d) Pertex
e) Merkoglass – tekuté krycí sklo (cytologie)
2. Rozpustné ve vodě
- řezy uzavíráme přímo z vody bez odvodnění; např. průkaz lipidů a enzymů
a) Glycerinová želatina – za pokojové teploty pevného skupenství před použitím ji rozpustíme na vodní lázni
b) Sirup z arabské gumy (Apáthyho sirup) – před použitím rozpustíme na vodní lázni; nevýhoda: při montování vzniknou snadno vzduchové bubliny
c) Levulózový sirup – levulóza se rozpustí v dest. vodě, odpařuje se na vodní lázni, až nabude konzistence hustého sirupu
d) Glycerin – nevýhoda: snadno dojde ke stržení krycího skla a preparáty poměrně brzy vyschnou
Montovací média a jejich výběr
Průkaz lipidů v játrech
1) Destilovaná voda – oplach
2) Oplach 50% alkoholem
3) Olejová červeň nebo sudanová modř – 15 – 30 min
4) (oplach 50% alkoholem), dest. voda
5) Dobarvení jader Harrisovým hematoxylinem (u olejové červeně) – 10 min, oplach ve vodě (modrání jader)
jádrová červeň (sudanová modř) – 10 min, oplach v dest. vodě
6) montování do glycerinové želatiny
VÝSLEDEK BARVENÍ
Tuk – červeně (olejová červeň)
černě (sudanová čerň)
Jádra – modře (hematoxylin)
červeně (jádrová červeň)
Montovací média a jejich výběr
Obarvené řezy montujeme mezi podložní a krycí sklíčko do montovacího média. Montovací médium musí být látka dokonale průhledná, nesmí poškozovat zbarvení tkáně a musí mít vysoký index lomu světla.
Dělí se do dvou skupin:
1. Nerozpustné ve vodě
- do těchto medií se řezy nemohou montovat přímo, nejprve se musí odvodnit v alkoholu a karbolxylenu a projasnit v xylenu
a) Kanadský balzám – pryskyřice kanadské jedle, hustý sirupovitý roztok, pokud je příliš hustý ředí se xylenem, pH má být neutrální; viskozita taková, aby se snadno odstranily vzduchové bubliny a současně, aby médium vtékalo mezi krycí a podložní sklo; tuhne delší dobu
b) Solakryl BMX – vyráběn synteticky, dodáván v tekoucím stavu, rozpustný v xylenu; montování může být buď s použitím krycího skla nebo bez použití krycího skla; preparát vyjmeme z kyvety s xylenem, otřeme přebytečný xylen a ještě vlhký řez překryjeme solakrylem, který zaschne do 10 minut a úplně ztvrdne do 30 minut
c) Entellan firmy MERCK – pro preparáty vyžadující přísně neutrální prostředí
d) Pertex
e) Merkoglass – tekuté krycí sklo (cytologie)
2. Rozpustné ve vodě
- řezy uzavíráme přímo z vody bez odvodnění; např. průkaz lipidů a enzymů
a) Glycerinová želatina – za pokojové teploty pevného skupenství před použitím ji rozpustíme na vodní lázni
b) Sirup z arabské gumy (Apáthyho sirup) – před použitím rozpustíme na vodní lázni; nevýhoda: při montování vzniknou snadno vzduchové bubliny
c) Levulózový sirup – levulóza se rozpustí v dest. vodě, odpařuje se na vodní lázni, až nabude konzistence hustého sirupu
d) Glycerin – nevýhoda: snadno dojde ke stržení krycího skla a preparáty poměrně brzy vyschnou
24. Massonovy trichromy, provedení barvení
24. Massonovy trichromy, provedení barvení
Zelený nichrom
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin (A = 1% hematoxylin v 96% alkoholu, B = dest. voda, chlorid železitý, HCl -> A+B=1:1) 3 – 10 minut, oplach vodou, po obarvení není nutné diferencovat, pouze pokud došlo k přebarvení tkáně, k diferencování používáme kyselý alkohol, pokud diferencujeme důkladně propíráme ve vodě
3) Roztok červeně (směs červených barviv - oranž G, kyselý fuchsin) – 1-3 minuty, oplach v dest. vodě
4) Moření 1% kyselinou fosfomolibdenovou (moření podporuje barvitelnost kolagenních vláken) – 3 – 5 minut
5) Bez oplachu světlá zeleň – 5 minut, oplach v dest. vodě
6) Diferencování v 1% kyselině octové
7) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modře až hnědočerně
Kolagenní vazivo – zeleně
Svalstvo – červeně
Modrý nichrom
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin (A = 1% hematoxylin v 96% alkoholu, B = dest. voda, chlorid železitý, HCl -> A+B=1:1) 3 – 10 minut, oplach vodou, po obarvení není nutné diferencovat, pouze pokud došlo k přebarvení tkáně, k diferencování používáme kyselý alkohol, pokud diferencujeme důkladně propíráme ve vodě
3) Roztok červeně (směs červených barviv - oranž G, kyselý fuchsin) – 1-3 minuty, oplach v dest. vodě
4) Moření 1% kyselinou fosfomolibdenovou (moření podporuje barvitelnost kolagenních vláken) – 3 – 5 minut
5) Bez oplachu anilinová modř – 5 minut, oplach v dest. vodě
6) Diferencování v 1% kyselině octové
7) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modře až hnědočerně
Kolagenní vazivo – modře
Svalstvo – červeně
Zelený nichrom
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin (A = 1% hematoxylin v 96% alkoholu, B = dest. voda, chlorid železitý, HCl -> A+B=1:1) 3 – 10 minut, oplach vodou, po obarvení není nutné diferencovat, pouze pokud došlo k přebarvení tkáně, k diferencování používáme kyselý alkohol, pokud diferencujeme důkladně propíráme ve vodě
3) Roztok červeně (směs červených barviv - oranž G, kyselý fuchsin) – 1-3 minuty, oplach v dest. vodě
4) Moření 1% kyselinou fosfomolibdenovou (moření podporuje barvitelnost kolagenních vláken) – 3 – 5 minut
5) Bez oplachu světlá zeleň – 5 minut, oplach v dest. vodě
6) Diferencování v 1% kyselině octové
7) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modře až hnědočerně
Kolagenní vazivo – zeleně
Svalstvo – červeně
Modrý nichrom
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin (A = 1% hematoxylin v 96% alkoholu, B = dest. voda, chlorid železitý, HCl -> A+B=1:1) 3 – 10 minut, oplach vodou, po obarvení není nutné diferencovat, pouze pokud došlo k přebarvení tkáně, k diferencování používáme kyselý alkohol, pokud diferencujeme důkladně propíráme ve vodě
3) Roztok červeně (směs červených barviv - oranž G, kyselý fuchsin) – 1-3 minuty, oplach v dest. vodě
4) Moření 1% kyselinou fosfomolibdenovou (moření podporuje barvitelnost kolagenních vláken) – 3 – 5 minut
5) Bez oplachu anilinová modř – 5 minut, oplach v dest. vodě
6) Diferencování v 1% kyselině octové
7) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modře až hnědočerně
Kolagenní vazivo – modře
Svalstvo – červeně
23. Znázornění žírných buněk ve vazivu. Zalévací media nerozpustná ve vodě
23. Znázornění žírných buněk ve vazivu.
Zalévací media nerozpustná ve vodě
Znázornění žírných buněk ve vazivu
- Žíhaný lem se dá prokázat alciánovou modří
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) 1% alciánová modř 86X rozpuštěná v 3% kyselině octové 1 – 2 hodiny, oplach v dest. vodě
3) jádrová červeň 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Kyselé mukopolysacharidy – modrozeleně
Jádra – červeně
Zalévací media nerozpustná ve vodě
Zalévací media nerozpustná ve vodě se dělí na měkká (parafín) a tvrdá (celoidin)
- Parafín
Parafin je měkké médium nerozpustné ve vodě. Je to nejpoužívanější zalévací médium.
PRINCIP: Parafin pronikne do tkáně, vyplní všechny mikroskopické prostory a vytvoří s tkání jednolitou hmotu, která se dá dobře krájet.
POSTUP: Protože je parafin médium nerozpustné ve vodě, musí se nejprve tkáň prosytit rozpouštědlem parafinu.
1) Fixace - pro zalévání do parafinu se může použít jakákoliv fixační tekutina
2) Odvodnění - tkáň se musí zbavit veškeré vody, aby mohla být prosycena rozpouštědlem parafinu; odvodnění se provádí řadou alkoholů o stoupající koncentraci (viz. otázka č. 2)
3) Prosycování tkáně rozpouštědlem parafinu - jako rozpouštědla parafinu se používají:
a) látky s nižším bodem varu (benzen, xylen, toluen) - jsou to organická rozpouštědla, působí škodlivě na nervovou soustavu; odvodňování v těchto látkách provádíme ve třech lázních po 15 minutách (nemělo by probíhat déle než hodinu, protože potom tkáň tvrdne); protože jsou to látky s vysokým indexem lomu světla, dochází k projasnění tkáně, v místech kde ve tkáni zůstala voda, nedojde k projasnění, tato místa budou matná, u této tkáně musíme dokončit odvodnění v absolutním alkoholu
b) látky s vyšším bodem varu (metylbenzolát, metylsalycilát) - mají vysokou hustotu, proto do tkáně pronikají pomalu; odvodňování se provádí také ve třech lázních (1. 2 - 4 hod. , 2. 6 - 8 hod , 3. 8 - 12 hod.); po vložení tkáně do tohoto rozpouštědla, vzorek plave, po prosycení klesne na dno, protože je prosycen látkou s vyšší hustotou; tkáň po odvodnění projasní
4) Prosycení tkáně parafinem - aby se parafin dostal do tkáně, musí být v tekutém stavu, proto se prosycování provádí za tepla; bod tání parafinu je obvykle 50 - 60 °C (lepší je použít parafin s nižším bodem varu, aby se tkáň neporušila delším pobytem ve vysoké teplotě); tkáň se prosycuje ve třech lázních parafinu (parafin vytěsňuje rozpouštědlo a proniká do tkáně - lázeň parafinu se tak rozpouštědlem znečisťuje, proto se lázně musí vyměňovat); doba prosycování v jednotlivých lázních: 1. 6 hod, 2. 8 hod., 3. 12 hod.; tkáňové bločky přendaváme z jedné lázně do druhé nahřátou pinzetou, aby na ní netuhl parafin
5) Vlastní zalití do parafinu - přečištěný, tekutý parafin se nalije do zalévací komůrky; do ní vložíme tkáňový bloček prosycený parafinem, řeznou plochou na dno
6) Tmelení parafinových bločků - po ztuhnutí parafinu, se vyjme ze zalévací komůrky a nahřátým nožem se vykrojí tkáňový bloček (kolem tkáně se nechávají asi 0,5 cm okraje); tkáň se přitmelí na dřevěný špalíček, na který se dá nejprve tekutý parafin, přiloží se bloček a nahřátým nožem se objedou hrany bločku; bloček se označí
- Celoidin
Celoidin je tvrdé zalévací médium nerozpustné ve vodě.
- je to nitrát celulózy, suchý celoidin má vatovou strukturu - proceloidin, před použitím se musí rozpustit alkoholetherem na 10 % koncentraci
- proceloidin je výbušnina, nesmí se pracovat s otevřeným ohněm
POSTUP:
1) Fixace
- používá se jakákoliv fixační tekutina, kromě Buenovy tekutiny, protože kyselina pikrová v ní obsažená, brání pronikání celoidinu do tkáně
2) Odvodňování tkáňového bločku
- řadou alkoholů se stoupající koncentrací
70% - 2 hodiny
80% - 4-6 hodin
96% - 6 hodin
100% - 3x 2 hodiny
3) Prosycování rozpouštědlem celoidinu
- rozpouštědlem celoidinu je alkoholether (směs absolutního alkoholu a etheru v poměru 1 : 1)
- provádí se v dobře uzavřené nádobě, při pokojové teplotě 8 - 12 hodin
4) Prosycování tkáně celoidinem
- tkáň se prosycuje třemi koncentracemi celoidinu (2,5 % , 5 % a 10 %)
- provádí se v dobře uzavřené nádobce, aby neunikal ether, tím by se zvyšovala koncentrace a mohl by vzniknout až suchý celoidin
a) prosycování 2,5 % celoidinem - 24 hodin - 3 dny
b) prosycování 5 % celoidinem - 3 - 7 dní
c) prosycování 10 % celoidinem - 1 - 4 týdny
5) Vlastní zalití do celoidinu
- do skleněné nádobky s plochým dnem nalijeme 10 % celoidin
- celoidinu musí být dostatečné množství, protože při tuhnutí se jeho objem snižuje až o polovinu
- bloček zalitý do celoidinu přeneseme do nádobky - řeznou plochou na dno
- nejprve nádobku na několik hodin uzavřeme, aby mohli unikat bublinky
- poté ji mírně pootevřeme a necháme pomalu unikat ether, aby celoidin tuhl rovnoměrně
- zalévání se provádí v exsikátoru, kde je hygroskopická látka, aby se celoidin nemísil s vodou
- po ztuhnutí celoidinu se vykrojí celoidinový bloček, který se ukládá v 70 % alkoholu, aby nevysychal
6) Krájení
- krájí se na sáňkovém mikrotomu, šikmo nastaveným nožem
- při krájení se potírá v 70 % alkoholem, ve kterém se ukládají také řezy
Použití
- běžně se nepoužívá, protože doba zalévání je příliš dlouhá
- používá se pro zalévání tvrdých tkání (zub, kost, zvápenatělá chrupavka, šlacha), tyto tkáně by se špatně krájely v parafinu.
Zalévací media nerozpustná ve vodě
Znázornění žírných buněk ve vazivu
- Žíhaný lem se dá prokázat alciánovou modří
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) 1% alciánová modř 86X rozpuštěná v 3% kyselině octové 1 – 2 hodiny, oplach v dest. vodě
3) jádrová červeň 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Kyselé mukopolysacharidy – modrozeleně
Jádra – červeně
Zalévací media nerozpustná ve vodě
Zalévací media nerozpustná ve vodě se dělí na měkká (parafín) a tvrdá (celoidin)
- Parafín
Parafin je měkké médium nerozpustné ve vodě. Je to nejpoužívanější zalévací médium.
PRINCIP: Parafin pronikne do tkáně, vyplní všechny mikroskopické prostory a vytvoří s tkání jednolitou hmotu, která se dá dobře krájet.
POSTUP: Protože je parafin médium nerozpustné ve vodě, musí se nejprve tkáň prosytit rozpouštědlem parafinu.
1) Fixace - pro zalévání do parafinu se může použít jakákoliv fixační tekutina
2) Odvodnění - tkáň se musí zbavit veškeré vody, aby mohla být prosycena rozpouštědlem parafinu; odvodnění se provádí řadou alkoholů o stoupající koncentraci (viz. otázka č. 2)
3) Prosycování tkáně rozpouštědlem parafinu - jako rozpouštědla parafinu se používají:
a) látky s nižším bodem varu (benzen, xylen, toluen) - jsou to organická rozpouštědla, působí škodlivě na nervovou soustavu; odvodňování v těchto látkách provádíme ve třech lázních po 15 minutách (nemělo by probíhat déle než hodinu, protože potom tkáň tvrdne); protože jsou to látky s vysokým indexem lomu světla, dochází k projasnění tkáně, v místech kde ve tkáni zůstala voda, nedojde k projasnění, tato místa budou matná, u této tkáně musíme dokončit odvodnění v absolutním alkoholu
b) látky s vyšším bodem varu (metylbenzolát, metylsalycilát) - mají vysokou hustotu, proto do tkáně pronikají pomalu; odvodňování se provádí také ve třech lázních (1. 2 - 4 hod. , 2. 6 - 8 hod , 3. 8 - 12 hod.); po vložení tkáně do tohoto rozpouštědla, vzorek plave, po prosycení klesne na dno, protože je prosycen látkou s vyšší hustotou; tkáň po odvodnění projasní
4) Prosycení tkáně parafinem - aby se parafin dostal do tkáně, musí být v tekutém stavu, proto se prosycování provádí za tepla; bod tání parafinu je obvykle 50 - 60 °C (lepší je použít parafin s nižším bodem varu, aby se tkáň neporušila delším pobytem ve vysoké teplotě); tkáň se prosycuje ve třech lázních parafinu (parafin vytěsňuje rozpouštědlo a proniká do tkáně - lázeň parafinu se tak rozpouštědlem znečisťuje, proto se lázně musí vyměňovat); doba prosycování v jednotlivých lázních: 1. 6 hod, 2. 8 hod., 3. 12 hod.; tkáňové bločky přendaváme z jedné lázně do druhé nahřátou pinzetou, aby na ní netuhl parafin
5) Vlastní zalití do parafinu - přečištěný, tekutý parafin se nalije do zalévací komůrky; do ní vložíme tkáňový bloček prosycený parafinem, řeznou plochou na dno
6) Tmelení parafinových bločků - po ztuhnutí parafinu, se vyjme ze zalévací komůrky a nahřátým nožem se vykrojí tkáňový bloček (kolem tkáně se nechávají asi 0,5 cm okraje); tkáň se přitmelí na dřevěný špalíček, na který se dá nejprve tekutý parafin, přiloží se bloček a nahřátým nožem se objedou hrany bločku; bloček se označí
- Celoidin
Celoidin je tvrdé zalévací médium nerozpustné ve vodě.
- je to nitrát celulózy, suchý celoidin má vatovou strukturu - proceloidin, před použitím se musí rozpustit alkoholetherem na 10 % koncentraci
- proceloidin je výbušnina, nesmí se pracovat s otevřeným ohněm
POSTUP:
1) Fixace
- používá se jakákoliv fixační tekutina, kromě Buenovy tekutiny, protože kyselina pikrová v ní obsažená, brání pronikání celoidinu do tkáně
2) Odvodňování tkáňového bločku
- řadou alkoholů se stoupající koncentrací
70% - 2 hodiny
80% - 4-6 hodin
96% - 6 hodin
100% - 3x 2 hodiny
3) Prosycování rozpouštědlem celoidinu
- rozpouštědlem celoidinu je alkoholether (směs absolutního alkoholu a etheru v poměru 1 : 1)
- provádí se v dobře uzavřené nádobě, při pokojové teplotě 8 - 12 hodin
4) Prosycování tkáně celoidinem
- tkáň se prosycuje třemi koncentracemi celoidinu (2,5 % , 5 % a 10 %)
- provádí se v dobře uzavřené nádobce, aby neunikal ether, tím by se zvyšovala koncentrace a mohl by vzniknout až suchý celoidin
a) prosycování 2,5 % celoidinem - 24 hodin - 3 dny
b) prosycování 5 % celoidinem - 3 - 7 dní
c) prosycování 10 % celoidinem - 1 - 4 týdny
5) Vlastní zalití do celoidinu
- do skleněné nádobky s plochým dnem nalijeme 10 % celoidin
- celoidinu musí být dostatečné množství, protože při tuhnutí se jeho objem snižuje až o polovinu
- bloček zalitý do celoidinu přeneseme do nádobky - řeznou plochou na dno
- nejprve nádobku na několik hodin uzavřeme, aby mohli unikat bublinky
- poté ji mírně pootevřeme a necháme pomalu unikat ether, aby celoidin tuhl rovnoměrně
- zalévání se provádí v exsikátoru, kde je hygroskopická látka, aby se celoidin nemísil s vodou
- po ztuhnutí celoidinu se vykrojí celoidinový bloček, který se ukládá v 70 % alkoholu, aby nevysychal
6) Krájení
- krájí se na sáňkovém mikrotomu, šikmo nastaveným nožem
- při krájení se potírá v 70 % alkoholem, ve kterém se ukládají také řezy
Použití
- běžně se nepoužívá, protože doba zalévání je příliš dlouhá
- používá se pro zalévání tvrdých tkání (zub, kost, zvápenatělá chrupavka, šlacha), tyto tkáně by se špatně krájely v parafinu.
22. Znázornění kolagenních vláken. Přehled metod a provedení vybrané metody
22. Znázornění kolagenních vláken. Přehled metod a provedení vybrané metody
Zelený nichrom
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin (A = 1% hematoxylin v 96% alkoholu, B = dest. voda, chlorid železitý, HCl -> A+B=1:1) 3 – 10 minut, oplach vodou, po obarvení není nutné diferencovat, pouze pokud došlo k přebarvení tkáně, k diferencování používáme kyselý alkohol, pokud diferencujeme důkladně propíráme ve vodě
3) Roztok červeně (směs červených barviv - oranž G, kyselý fuchsin) – 1-3 minuty, oplach v dest. vodě
4) Moření 1% kyselinou fosfomolibdenovou (moření podporuje barvitelnost kolagenních vláken) – 3 – 5 minut
5) Bez oplachu světlá zeleň – 5 minut, oplach v dest. vodě
6) Diferencování v 1% kyselině octové
7) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modře až hnědočerně
Kolagenní vazivo – zeleně
Svalstvo – červeně
Modrý nichrom
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin (A = 1% hematoxylin v 96% alkoholu, B = dest. voda, chlorid železitý, HCl -> A+B=1:1) 3 – 10 minut, oplach vodou, po obarvení není nutné diferencovat, pouze pokud došlo k přebarvení tkáně, k diferencování používáme kyselý alkohol, pokud diferencujeme důkladně propíráme ve vodě
3) Roztok červeně (směs červených barviv - oranž G, kyselý fuchsin) – 1-3 minuty, oplach v dest. vodě
4) Moření 1% kyselinou fosfomolibdenovou (moření podporuje barvitelnost kolagenních vláken) – 3 – 5 minut
5) Bez oplachu anilinová modř – 5 minut, oplach v dest. vodě
6) Diferencování v 1% kyselině octové
7) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modře až hnědočerně
Kolagenní vazivo – modře
Svalstvo – červeně
Zelený nichrom
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin (A = 1% hematoxylin v 96% alkoholu, B = dest. voda, chlorid železitý, HCl -> A+B=1:1) 3 – 10 minut, oplach vodou, po obarvení není nutné diferencovat, pouze pokud došlo k přebarvení tkáně, k diferencování používáme kyselý alkohol, pokud diferencujeme důkladně propíráme ve vodě
3) Roztok červeně (směs červených barviv - oranž G, kyselý fuchsin) – 1-3 minuty, oplach v dest. vodě
4) Moření 1% kyselinou fosfomolibdenovou (moření podporuje barvitelnost kolagenních vláken) – 3 – 5 minut
5) Bez oplachu světlá zeleň – 5 minut, oplach v dest. vodě
6) Diferencování v 1% kyselině octové
7) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modře až hnědočerně
Kolagenní vazivo – zeleně
Svalstvo – červeně
Modrý nichrom
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin (A = 1% hematoxylin v 96% alkoholu, B = dest. voda, chlorid železitý, HCl -> A+B=1:1) 3 – 10 minut, oplach vodou, po obarvení není nutné diferencovat, pouze pokud došlo k přebarvení tkáně, k diferencování používáme kyselý alkohol, pokud diferencujeme důkladně propíráme ve vodě
3) Roztok červeně (směs červených barviv - oranž G, kyselý fuchsin) – 1-3 minuty, oplach v dest. vodě
4) Moření 1% kyselinou fosfomolibdenovou (moření podporuje barvitelnost kolagenních vláken) – 3 – 5 minut
5) Bez oplachu anilinová modř – 5 minut, oplach v dest. vodě
6) Diferencování v 1% kyselině octové
7) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modře až hnědočerně
Kolagenní vazivo – modře
Svalstvo – červeně
21. Znázornění mitochondrií. Přehled a použití cytologických metod
21. Znázornění mitochondrií. Přehled a použití cytologických metod
Znázornění mitochondrií
Mitochondrie se dají znázornit základní cytologickou metodou – Heidenhainovou metodou
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve dest. vodě – 5 minut
2) Moření v 2,5% kamenci železitém (síran železito amonný) - 24 hodin (20 minut ve škole), oplach dest. vodě
3) Alkoholický roztok hematoxylinu – 24 hodin (20 minut ve škole), oplach v dest. vodě
4) Diferenciace ve 2,5% kamenci železitém (zčernání jader a plazma šedá)
5) Praní v pramenité vodě – 15 minut
6) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jaderný chromatin, mitochondrie, sekreční granula – modročerně až hnědočerně
Přehled a použití cytologických metod
Cytologické metody slouží k průkazu:
1. Základních cytologických struktur
- mitochondrie, centrioly, jadérka, jaderný chromatin
- dají se prokázat Hiedenhainovým barvením
2. Produktů metabolismu
- např. PAS-reakce
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) 1% kyselina jodistá 5 minut, praní ve vodě 10 minut
3) Schiffovo reagens 5 – 20 minut v temnu, praní ve vodě 10 minut
4) Harrisův hematoxylin 3 – 5 minut, oplach vodou 5 minut
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
PAS+ substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy, mukoproteiny) – purpurově červeně
Jádra – modře
Znázornění mitochondrií
Mitochondrie se dají znázornit základní cytologickou metodou – Heidenhainovou metodou
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve dest. vodě – 5 minut
2) Moření v 2,5% kamenci železitém (síran železito amonný) - 24 hodin (20 minut ve škole), oplach dest. vodě
3) Alkoholický roztok hematoxylinu – 24 hodin (20 minut ve škole), oplach v dest. vodě
4) Diferenciace ve 2,5% kamenci železitém (zčernání jader a plazma šedá)
5) Praní v pramenité vodě – 15 minut
6) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jaderný chromatin, mitochondrie, sekreční granula – modročerně až hnědočerně
Přehled a použití cytologických metod
Cytologické metody slouží k průkazu:
1. Základních cytologických struktur
- mitochondrie, centrioly, jadérka, jaderný chromatin
- dají se prokázat Hiedenhainovým barvením
2. Produktů metabolismu
- např. PAS-reakce
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) 1% kyselina jodistá 5 minut, praní ve vodě 10 minut
3) Schiffovo reagens 5 – 20 minut v temnu, praní ve vodě 10 minut
4) Harrisův hematoxylin 3 – 5 minut, oplach vodou 5 minut
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
PAS+ substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy, mukoproteiny) – purpurově červeně
Jádra – modře
20. Krájení, napínání a lepení parafinových řezů. Zalévací média rozpustná ve vodě – přehled a použití
20. Krájení, napínání a lepení parafinových řezů.
Zalévací média rozpustná ve vodě – přehled a použití
Krájení, napínání a lepení parafinových řezů
- Krájení
Může se provádět na rotačním i sáňkovém mikrotomu.
- Napínání a lepení
• Pomocí teplé destilované vody
do nádobky nalijeme teplou destilovanou vodu a na její hladinu položíme ukrojený řez; poté pomocí preparační jehly upevníme napnutý řez na podložní sklíčko natřené lepicí směsí; takto upravené řezy vložíme na 24 hodin do termostatu nastaveného na 37 - 40 °C
• Pomocí elektrické ploténky
na podložní sklíčko potřené lepicí směsí dáme kapku studené destilované vody, na kapku položíme ukrojený řez a sklíčko položíme na vyhřívanou ploténku; parafin se zahřívá pomalu, proto je napínání důkladnější, napínáme pomocí preparační jehlou; po vypnutí vložíme do termostatu
Lepení parafinových řezů je založeno na denaturaci bílkovin, přítomných v lepicí směsi, při vyšší teplotě 37-40°C (proto po napnutí vkládáme do termostatu)
Zalévací média rozpustná ve vodě – princip a použití
Média rozpustná ve vodě se dělí na měkká (želatina) a tvrdá (celodal).
- Želatina
želatina je měkké zalévací médium rozpustné ve vodě
používá se pro zalévání řídkých tkání, které chceme zpevnit, nebo pokud tkáň chceme uchovat delší dobu
želatina vytěsní z tkáně vodu, která je mezi buňkami
prosycení tkáňového bločku vypraného ve vodě postupně v koncentrátu želatiny při 37°C, pak se bloček zchladí, želatina ztuhne a bloček se stvrdí ve formolu, krájí se na zmrazovacím mikrotomu
POSTUP:
1) tkáňové bločky fixujeme formolem, vypereme v tekoucí vodě – 24 hodin
2) prosycování 10% roztokem želatiny při teplotě 37°C – 2 – 4 hodiny
3) prosycování 20% roztokem želatiny při 37°C – 4 – 6 hodin
4) zalití bločku do 20% roztoku želatiny do kovové nebo papírové krabičky
5) želatinu necháme ztuhnout
6) tvrzení želatinových bločků ve 20% formolu – 24 hodin
7) praní želatinových bločků ve vodě a krájení na zmrazovacím mikrotomu
Příprava roztoku želatiny
Roztok 10% - 20% želatiny se připraví rozpuštěním odváženého množství želatiny; želatinu necháme 15 minut zbobtnat a pak rozpustíme ve vodní lázni nebo termostatu za účelem konzervace přidáme krystalek thymolu.
Zalévací média rozpustná ve vodě – přehled a použití
Krájení, napínání a lepení parafinových řezů
- Krájení
Může se provádět na rotačním i sáňkovém mikrotomu.
- Napínání a lepení
• Pomocí teplé destilované vody
do nádobky nalijeme teplou destilovanou vodu a na její hladinu položíme ukrojený řez; poté pomocí preparační jehly upevníme napnutý řez na podložní sklíčko natřené lepicí směsí; takto upravené řezy vložíme na 24 hodin do termostatu nastaveného na 37 - 40 °C
• Pomocí elektrické ploténky
na podložní sklíčko potřené lepicí směsí dáme kapku studené destilované vody, na kapku položíme ukrojený řez a sklíčko položíme na vyhřívanou ploténku; parafin se zahřívá pomalu, proto je napínání důkladnější, napínáme pomocí preparační jehlou; po vypnutí vložíme do termostatu
Lepení parafinových řezů je založeno na denaturaci bílkovin, přítomných v lepicí směsi, při vyšší teplotě 37-40°C (proto po napnutí vkládáme do termostatu)
Zalévací média rozpustná ve vodě – princip a použití
Média rozpustná ve vodě se dělí na měkká (želatina) a tvrdá (celodal).
- Želatina
želatina je měkké zalévací médium rozpustné ve vodě
používá se pro zalévání řídkých tkání, které chceme zpevnit, nebo pokud tkáň chceme uchovat delší dobu
želatina vytěsní z tkáně vodu, která je mezi buňkami
prosycení tkáňového bločku vypraného ve vodě postupně v koncentrátu želatiny při 37°C, pak se bloček zchladí, želatina ztuhne a bloček se stvrdí ve formolu, krájí se na zmrazovacím mikrotomu
POSTUP:
1) tkáňové bločky fixujeme formolem, vypereme v tekoucí vodě – 24 hodin
2) prosycování 10% roztokem želatiny při teplotě 37°C – 2 – 4 hodiny
3) prosycování 20% roztokem želatiny při 37°C – 4 – 6 hodin
4) zalití bločku do 20% roztoku želatiny do kovové nebo papírové krabičky
5) želatinu necháme ztuhnout
6) tvrzení želatinových bločků ve 20% formolu – 24 hodin
7) praní želatinových bločků ve vodě a krájení na zmrazovacím mikrotomu
Příprava roztoku želatiny
Roztok 10% - 20% želatiny se připraví rozpuštěním odváženého množství želatiny; želatinu necháme 15 minut zbobtnat a pak rozpustíme ve vodní lázni nebo termostatu za účelem konzervace přidáme krystalek thymolu.
19. Krájení parafinových řezů na rotačním mikrotomu. Princip napínání a lepení parafínových řezů
19. Krájení parafinových řezů na rotačním mikrotomu.
Princip napínání a lepení parafínových řezů
Krájení parafinových řezů na rotačním mikrotomu
Rotační mikrotom slouží výhradně ke krájení parafinových bloků, zejména pro zhotovování sériových řezů. Mikrotomový nůž je umístěn v pevné svorce, proti němu se pohybuje otáčením setrvačníkového kola svorka s bločkem - pohybuje se nahoru a dolů a současně se posouvá dopředu o určitý počet mikrometrů, který je nastaven na mikrošroubu.
Krájení, napínání a lepení parafinových řezů
- Krájení
Může se provádět na rotačním i sáňkovém mikrotomu.
- Napínání a lepení
• Pomocí teplé destilované vody
do nádobky nalijeme teplou destilovanou vodu a na její hladinu položíme ukrojený řez; poté pomocí preparační jehly upevníme napnutý řez na podložní sklíčko natřené lepicí směsí; takto upravené řezy vložíme na 24 hodin do termostatu nastaveného na 37 - 40 °C
• Pomocí elektrické ploténky
na podložní sklíčko potřené lepicí směsí dáme kapku studené destilované vody, na kapku položíme ukrojený řez a sklíčko položíme na vyhřívanou ploténku; parafin se zahřívá pomalu, proto je napínání důkladnější, napínáme pomocí preparační jehlou; po vypnutí vložíme do termostatu
Lepení parafinových řezů je založeno na denaturaci bílkovin, přítomných v lepicí směsi, při vyšší teplotě 37-40°C (proto po napnutí vkládáme do termostatu)
Princip napínání a lepení parafínových řezů
Krájení parafinových řezů na rotačním mikrotomu
Rotační mikrotom slouží výhradně ke krájení parafinových bloků, zejména pro zhotovování sériových řezů. Mikrotomový nůž je umístěn v pevné svorce, proti němu se pohybuje otáčením setrvačníkového kola svorka s bločkem - pohybuje se nahoru a dolů a současně se posouvá dopředu o určitý počet mikrometrů, který je nastaven na mikrošroubu.
Krájení, napínání a lepení parafinových řezů
- Krájení
Může se provádět na rotačním i sáňkovém mikrotomu.
- Napínání a lepení
• Pomocí teplé destilované vody
do nádobky nalijeme teplou destilovanou vodu a na její hladinu položíme ukrojený řez; poté pomocí preparační jehly upevníme napnutý řez na podložní sklíčko natřené lepicí směsí; takto upravené řezy vložíme na 24 hodin do termostatu nastaveného na 37 - 40 °C
• Pomocí elektrické ploténky
na podložní sklíčko potřené lepicí směsí dáme kapku studené destilované vody, na kapku položíme ukrojený řez a sklíčko položíme na vyhřívanou ploténku; parafin se zahřívá pomalu, proto je napínání důkladnější, napínáme pomocí preparační jehlou; po vypnutí vložíme do termostatu
Lepení parafinových řezů je založeno na denaturaci bílkovin, přítomných v lepicí směsi, při vyšší teplotě 37-40°C (proto po napnutí vkládáme do termostatu)
18. Barvení Weigert van Giesonovou metodou. Příprava a použití fixačních prostředků s formolem
18. Barvení Weigert van Giesonovou metodou.
Příprava a použití fixačních prostředků s formolem
Barvení Weigert Van Giesnovou metodou
- Přehledná barvící metoda, slouží k průkazu kolagenního vaziva
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin – 3 – 10 minut, oplach ve vodě, diferencování kyselým alkoholem, oplach ve vodě
3) (5% kyselina fosfowolframová – 5 minut, oplach v dest. vodě)
4) Pikrofuchsin – 3 -5 minut, oplach krátce v 80% alkoholu
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modročerně až hnědočerně
Kolagenní vazivo – třešňově červeně
Svalstvo – žlutě
Příprava a požití fixačních prostředků s formolem
FORMOL
40% roztok formaldehydu ve vodě; nejužívanější fixační tekutina, bezbarvá, dráždivého zápachu (dráždí sliznice, při styku s kůží způsobí ztvrdnutí pokožky, u citlivých osob může vyvolat exémy – rukavice); účinkem světla se oxiduje na k. mravenčí -> to má nepříznivý vliv na fixaci, proto v laboratoři má být uchován v lahvi z tmavého skla, ve které ve výši asi 2 cm je práškovaný CaCO3; k fixaci se užívá 10 – 20% formol;
100% formol = 40% formaldehyd
10% formol = 4% formaldehyd
20% formol = 8% formaldehyd
formol (reakce lehce zásaditá) se ředí vždy pramenitou vodou (reakce lehce kyselá)
Výhody - rychle proniká; tkáň se po něm dobře barví; při krátkodobé fixaci nerozpouští tuky a lipidy; tkáň dobře tvrdí a konzervuje
Nevýhody - Způsobuje určité bobtnání tkání, buňkám dodává sklovitého vzhledu, proto je lepší užívat formol neutrální; v krevnatých orgánech často vznikají rezavě hnědě zbarvené „formolové sraženiny“ odstraníme: praní bločků v 1% roztoku hydroxidu draselném v 80% alkoholu 5 hodin; praní ve vodě 1 hodinu; praní v 80% alkoholu, několikrát měněném; praní ve vodě; tkáň se fixuje formolem 24 – 48 hodin; po fixaci do 70% alkoholu nebo se pere 2 – 4 hodiny v pramenité vodě
- NEUTRÁLNÍ FORMOL
Do lahve s formolem nasypeme práškový uhličitan vápenatý nebo hořečnatý do výše 2 – 5 cm, občas protřepeme láhev, formol zneutralizován za několik dní, ředíme pramenitou vodou, koncentrace 10 – 20%
- BAKEROVA TEKUTINA
Neutrální formol + CaCl2 + pramenitá voda; vhodná pro průkaz lipidů nebo enzymů
- SLANÝ FORMOL
Jeden díl neutrálního formolu + 9 dílů fyziologického roztoku
- NEUTRÁLNÍ NÁRAZNÍKOVÝ FORMOL
neutrální formol, dihydrogenfosforečnan sodný, hydrogenfosforečnan sodný (bezvodý); nárazník (pufr) udržuje určitou hodnotu pH
- BROMFORMOL
Neutrální formol + destilovaná voda + bromid amonný; k fixaci neuroglie
Příprava a použití fixačních prostředků s formolem
Barvení Weigert Van Giesnovou metodou
- Přehledná barvící metoda, slouží k průkazu kolagenního vaziva
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Weigertův železitý hematoxylin – 3 – 10 minut, oplach ve vodě, diferencování kyselým alkoholem, oplach ve vodě
3) (5% kyselina fosfowolframová – 5 minut, oplach v dest. vodě)
4) Pikrofuchsin – 3 -5 minut, oplach krátce v 80% alkoholu
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Jádra – modročerně až hnědočerně
Kolagenní vazivo – třešňově červeně
Svalstvo – žlutě
Příprava a požití fixačních prostředků s formolem
FORMOL
40% roztok formaldehydu ve vodě; nejužívanější fixační tekutina, bezbarvá, dráždivého zápachu (dráždí sliznice, při styku s kůží způsobí ztvrdnutí pokožky, u citlivých osob může vyvolat exémy – rukavice); účinkem světla se oxiduje na k. mravenčí -> to má nepříznivý vliv na fixaci, proto v laboratoři má být uchován v lahvi z tmavého skla, ve které ve výši asi 2 cm je práškovaný CaCO3; k fixaci se užívá 10 – 20% formol;
100% formol = 40% formaldehyd
10% formol = 4% formaldehyd
20% formol = 8% formaldehyd
formol (reakce lehce zásaditá) se ředí vždy pramenitou vodou (reakce lehce kyselá)
Výhody - rychle proniká; tkáň se po něm dobře barví; při krátkodobé fixaci nerozpouští tuky a lipidy; tkáň dobře tvrdí a konzervuje
Nevýhody - Způsobuje určité bobtnání tkání, buňkám dodává sklovitého vzhledu, proto je lepší užívat formol neutrální; v krevnatých orgánech často vznikají rezavě hnědě zbarvené „formolové sraženiny“ odstraníme: praní bločků v 1% roztoku hydroxidu draselném v 80% alkoholu 5 hodin; praní ve vodě 1 hodinu; praní v 80% alkoholu, několikrát měněném; praní ve vodě; tkáň se fixuje formolem 24 – 48 hodin; po fixaci do 70% alkoholu nebo se pere 2 – 4 hodiny v pramenité vodě
- NEUTRÁLNÍ FORMOL
Do lahve s formolem nasypeme práškový uhličitan vápenatý nebo hořečnatý do výše 2 – 5 cm, občas protřepeme láhev, formol zneutralizován za několik dní, ředíme pramenitou vodou, koncentrace 10 – 20%
- BAKEROVA TEKUTINA
Neutrální formol + CaCl2 + pramenitá voda; vhodná pro průkaz lipidů nebo enzymů
- SLANÝ FORMOL
Jeden díl neutrálního formolu + 9 dílů fyziologického roztoku
- NEUTRÁLNÍ NÁRAZNÍKOVÝ FORMOL
neutrální formol, dihydrogenfosforečnan sodný, hydrogenfosforečnan sodný (bezvodý); nárazník (pufr) udržuje určitou hodnotu pH
- BROMFORMOL
Neutrální formol + destilovaná voda + bromid amonný; k fixaci neuroglie
17. Znázornění myelinových pochev. Barvení luxolovou modří.
17. Znázornění myelinových pochev.
Barvení luxolovou modří.
Karbolxylen – příprava a použití
Znázornění myelinových pochev
- Myelinové pochvy obsahují fosfolipoproteiny, dají se znázornit barvením luxolovou modří
Barvení luxolovou modří
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, neoplachovat ve vodě
2) 0,1% Luxolová modř (Luxol Fast Blue MBS) v 95% alkoholu – 8 – 12 hodin při 58°C (asi hodinu)
3) Oplach v 96% alkoholu, diferencovat střídavě v 70% alkoholu a v 0,5% uhličitanu lithném, oplach v dest. vodě
4) Jádrová červeň – 10 minut, oplach v dest. vodě
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Fosfolipidy – modře
Jádra – červeně
Karbolxylen – příprava a použití
nasycený roztok fenolu v xylenu; fenol neboli karbol je krystalická látka, proto se nasycený roztok připraví tak, že do fenolu lijeme xylen, dokud se fenol nerozpustí
KX (karbolxylen) má silné hydroskopické účinky, pohlcuje vlhkost, proto se používá k odvodňování preparátů po dvou lázních alkoholu
Barvení luxolovou modří.
Karbolxylen – příprava a použití
Znázornění myelinových pochev
- Myelinové pochvy obsahují fosfolipoproteiny, dají se znázornit barvením luxolovou modří
Barvení luxolovou modří
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, neoplachovat ve vodě
2) 0,1% Luxolová modř (Luxol Fast Blue MBS) v 95% alkoholu – 8 – 12 hodin při 58°C (asi hodinu)
3) Oplach v 96% alkoholu, diferencovat střídavě v 70% alkoholu a v 0,5% uhličitanu lithném, oplach v dest. vodě
4) Jádrová červeň – 10 minut, oplach v dest. vodě
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Fosfolipidy – modře
Jádra – červeně
Karbolxylen – příprava a použití
nasycený roztok fenolu v xylenu; fenol neboli karbol je krystalická látka, proto se nasycený roztok připraví tak, že do fenolu lijeme xylen, dokud se fenol nerozpustí
KX (karbolxylen) má silné hydroskopické účinky, pohlcuje vlhkost, proto se používá k odvodňování preparátů po dvou lázních alkoholu
16. Průkaz hlenu v pohárkových buňkách. SUSA - příprava a použití
16. Průkaz hlenu v pohárkových buňkách.
SUSA - příprava a použití
Průkaz hlenu v pohárkových buňkách
- Hlen v pohárkových buňkách se skládá z kyselých mukopolysacharidů, proto se dá prokázat těmito metodami:PAS reakcí - pohárkové buňky se barví červeně, barvením alciánovou modří -barví se modře
PAS reakce
- metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů a polysacharidů
PRINCIP: Oxidací kyselinou jodistou se z polysacharidů uvolní aldehydické skupiny, které reagují s Schiffovým reagens vznikem růžovo - červeného zbarvení.
Schiffovo reagens – 200ml vařící dest. vody, rozpustí se v ní 1g bazického fuchsinu, ochladit na 50°C, přidat 20ml 1mol HCl, ochladit na 25°C, 2g disiřičitanu sodného nebo draselného, nechat stát 24 hodin v temnu v uzavřené nádobě, přidat 2g aktivního uhlí (slouží k odstranění nečistot) protřepat a zfiltrovat
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) 1% kyselina jodistá 5 minut, praní ve vodě 10 minut
3) Schiffovo reagens 5 – 20 minut v temnu, praní ve vodě 10 minut
4) Harrisův hematoxylin 3 – 5 minut, oplach vodou 5 minut
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
PAS+ substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy, mukoproteiny) – purpurově červeně
Jádra – modře
Alciánová modř
- Metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů (např. na průkaz hlenu v pohárkových buňkách...)
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) 1% alciánová modř 86X rozpuštěná v 3% kyselině octové 1 – 2 hodiny, oplach v dest. vodě
3) jádrová červeň 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Kyselé mukopolysacharidy – modrozeleně
Jádra – červeně
SUSA – příprava a použití
Obsahuje sublimát – HgCl2 , NaCl, kys. trichloroctová, formol a destilovanou vodu; Používá se hlavně k fixaci tvrdých tkání (kost, zub, zvápenatělá chrupavka, šlacha); kyselina trichloroctová zde slouží jako dekalcifikační prostředek - tkáň se tak zbavuje části minerálů již při fixaci; Po fixaci tkáň vkládáme do alkoholu (pokud tkáň obsahuje málo vody, používá se 90 % alkohol, pokud obsahuje více vody, vkládá se do méně koncentrovaného alkoholu)v alkoholu se provádí jodování - tkáň se zbavuje sraženin sublimátu
SUSA - příprava a použití
Průkaz hlenu v pohárkových buňkách
- Hlen v pohárkových buňkách se skládá z kyselých mukopolysacharidů, proto se dá prokázat těmito metodami:PAS reakcí - pohárkové buňky se barví červeně, barvením alciánovou modří -barví se modře
PAS reakce
- metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů a polysacharidů
PRINCIP: Oxidací kyselinou jodistou se z polysacharidů uvolní aldehydické skupiny, které reagují s Schiffovým reagens vznikem růžovo - červeného zbarvení.
Schiffovo reagens – 200ml vařící dest. vody, rozpustí se v ní 1g bazického fuchsinu, ochladit na 50°C, přidat 20ml 1mol HCl, ochladit na 25°C, 2g disiřičitanu sodného nebo draselného, nechat stát 24 hodin v temnu v uzavřené nádobě, přidat 2g aktivního uhlí (slouží k odstranění nečistot) protřepat a zfiltrovat
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) 1% kyselina jodistá 5 minut, praní ve vodě 10 minut
3) Schiffovo reagens 5 – 20 minut v temnu, praní ve vodě 10 minut
4) Harrisův hematoxylin 3 – 5 minut, oplach vodou 5 minut
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
PAS+ substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy, mukoproteiny) – purpurově červeně
Jádra – modře
Alciánová modř
- Metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů (např. na průkaz hlenu v pohárkových buňkách...)
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) 1% alciánová modř 86X rozpuštěná v 3% kyselině octové 1 – 2 hodiny, oplach v dest. vodě
3) jádrová červeň 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Kyselé mukopolysacharidy – modrozeleně
Jádra – červeně
SUSA – příprava a použití
Obsahuje sublimát – HgCl2 , NaCl, kys. trichloroctová, formol a destilovanou vodu; Používá se hlavně k fixaci tvrdých tkání (kost, zub, zvápenatělá chrupavka, šlacha); kyselina trichloroctová zde slouží jako dekalcifikační prostředek - tkáň se tak zbavuje části minerálů již při fixaci; Po fixaci tkáň vkládáme do alkoholu (pokud tkáň obsahuje málo vody, používá se 90 % alkohol, pokud obsahuje více vody, vkládá se do méně koncentrovaného alkoholu)v alkoholu se provádí jodování - tkáň se zbavuje sraženin sublimátu
15. Přehled neurohistologických metod. Provedení Nisslova barvení
15. Přehled neurohistologických metod.
Provedení Nisslova barvení
Přehled neurohistologických metod
- Neurohistologické metody se dají rozdělit na dvě skupiny - metody barevné a impregnační.
Barevné metody:
Barvení luxolovou modří
- slouží k znázornění myelinových pochev – fosfolipoproteinů
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, neoplachovat ve vodě
2) 0,1% Luxolová modř (Luxol Fast Blue MBS) v 95% alkoholu – 8 – 12 hodin při 58°C (asi hodinu)
3) Oplach v 96% alkoholu, diferencovat střídavě v 70% alkoholu a v 0,5% uhličitanu lithném, oplach v dest. vodě
4) Jádrová červeň – 10 minut, oplach v dest. vodě
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Fosfolipidy – modře
Jádra – červeně
a. Nisslova metod
- průkaz Nisslovy tigroidní substance (komplex granulárního endoplazmatického retikula)
Impregnační metody
jsou založené na prosycení tkáně solemi těžkých kovů, nejčastěji stříbra, které se redukují na nervových nebo neuroglyových vláknech v černě zbarvené stříbro
Provedení Nisslova barvení
6) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
7) 0,1% thionin nebo toluidinová modř – 30 minut při 37°C
8) Nechat řezy v barvě do vychladnutí, oplach v dest. vodě, diferencovat v 96% alkoholu
9) Odvodnění acetonem; projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Cytoplazma gangliových buněk – světle modře až fialově
Hrudky tigroidní substance a jadérka - tmavě fialově
Provedení Nisslova barvení
Přehled neurohistologických metod
- Neurohistologické metody se dají rozdělit na dvě skupiny - metody barevné a impregnační.
Barevné metody:
Barvení luxolovou modří
- slouží k znázornění myelinových pochev – fosfolipoproteinů
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, neoplachovat ve vodě
2) 0,1% Luxolová modř (Luxol Fast Blue MBS) v 95% alkoholu – 8 – 12 hodin při 58°C (asi hodinu)
3) Oplach v 96% alkoholu, diferencovat střídavě v 70% alkoholu a v 0,5% uhličitanu lithném, oplach v dest. vodě
4) Jádrová červeň – 10 minut, oplach v dest. vodě
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Fosfolipidy – modře
Jádra – červeně
a. Nisslova metod
- průkaz Nisslovy tigroidní substance (komplex granulárního endoplazmatického retikula)
Impregnační metody
jsou založené na prosycení tkáně solemi těžkých kovů, nejčastěji stříbra, které se redukují na nervových nebo neuroglyových vláknech v černě zbarvené stříbro
Provedení Nisslova barvení
6) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
7) 0,1% thionin nebo toluidinová modř – 30 minut při 37°C
8) Nechat řezy v barvě do vychladnutí, oplach v dest. vodě, diferencovat v 96% alkoholu
9) Odvodnění acetonem; projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Cytoplazma gangliových buněk – světle modře až fialově
Hrudky tigroidní substance a jadérka - tmavě fialově
14. Gomoriho impregnace. Příprava amoniakálního roztoku stříbra
14. Gomoriho impregnace.
Příprava amoniakálního roztoku stříbra
Gomoriho impregnace
- Gomoriho impregnace patří mezi impregnační metody, slouží k znázornění retikulárních vláken a používá se také v neurohistologii, k průkazu neuroglie a retikulárních vláken. Provádí se buď na parafinových řezech nebo na řezech krájených na zmrazovacím mikrotomu, k lepení parafinových řezů se používá 1 % želatina.
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) Oxidace 0,5% manganistan draselný - 3 – 5 minut, dest. voda
3) Bělení 2% disiřičitan draselný - 2 minuty, praní ve vodě – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Moření 2% kamenec železitý – 1 minuta, praní ve vodě – 5 minut, vyměňovaná voda – 5 minut
5) Amoniakální roztok stříbra – 1 minuta, krátký oplach v dest. vodě
6) Redukce 10% neutrální formol – 5 minut (při zkalení roztok vyměníme), oplach v dest. vodě
7) Zlacení 0,1% chlorid zlatitý – 10 – 15 minut, oplach v dest. vodě
8) Fixace 1% thiosíran sodný - 1 minuta, praní ve vodě – 5 minut, oplach v dest. vodě
9) Jádrová červeň - 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
10) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Retikulární vlákna – černě
Kolagenní vazivo – šedohnědě
Jádra – červeně
Příprava amoniakálního roztoku stříbra
10% dusičnan stříbrný + 10% hydroxid sodný
vznikne sraženina, přidáváme po kapkách amoniak, za stálého třepání do rozpuštění sraženiny, potom přidáme po kapkách 10% dusičnan stříbrný, po každé kapce tekutinu protřepáme, přidáváme tak dlouho dokud se rozpouští a roztok zůstane opalescenční; roztok se doplní dest. vodou do 100ml
Příprava amoniakálního roztoku stříbra
Gomoriho impregnace
- Gomoriho impregnace patří mezi impregnační metody, slouží k znázornění retikulárních vláken a používá se také v neurohistologii, k průkazu neuroglie a retikulárních vláken. Provádí se buď na parafinových řezech nebo na řezech krájených na zmrazovacím mikrotomu, k lepení parafinových řezů se používá 1 % želatina.
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) Oxidace 0,5% manganistan draselný - 3 – 5 minut, dest. voda
3) Bělení 2% disiřičitan draselný - 2 minuty, praní ve vodě – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Moření 2% kamenec železitý – 1 minuta, praní ve vodě – 5 minut, vyměňovaná voda – 5 minut
5) Amoniakální roztok stříbra – 1 minuta, krátký oplach v dest. vodě
6) Redukce 10% neutrální formol – 5 minut (při zkalení roztok vyměníme), oplach v dest. vodě
7) Zlacení 0,1% chlorid zlatitý – 10 – 15 minut, oplach v dest. vodě
8) Fixace 1% thiosíran sodný - 1 minuta, praní ve vodě – 5 minut, oplach v dest. vodě
9) Jádrová červeň - 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
10) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Retikulární vlákna – černě
Kolagenní vazivo – šedohnědě
Jádra – červeně
Příprava amoniakálního roztoku stříbra
10% dusičnan stříbrný + 10% hydroxid sodný
vznikne sraženina, přidáváme po kapkách amoniak, za stálého třepání do rozpuštění sraženiny, potom přidáme po kapkách 10% dusičnan stříbrný, po každé kapce tekutinu protřepáme, přidáváme tak dlouho dokud se rozpouští a roztok zůstane opalescenční; roztok se doplní dest. vodou do 100ml
13. Průkaz glykogenu. Zenkerova tekutina, příprava a použití
13. Průkaz glykogenu.
Zenkerova tekutina, příprava a použití
Průkaz glykogenu
- Glykogen je polysacharid, který se dá rozštěpit pomocí enzymů - amylázy, diastázy a ptyalinu (tyto enzymy jsou přítomny také ve slinách)
Na průkaz glykogenu se používá PAS reakce s kontrolou
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Kontrolní řez se nechá inkubovat při pokojové teplotě v 1% roztoku diastázy – 30 minut, místo diastázy lze použít slin, vyprat dobře v dest. vodě
3) PAS reakce s dobarvením Hurisovým hematoxylinem
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
pokud sacharid, který je ve tkání, je glykogen - je PAS reakce na pokusném řezu negativní a na kontrolním řezu pozitivní, protože se glykogen v pokusném řezu rozštěpil enzymem
pokud je ve tkáni jiný sacharid než glykogen, je PAS reakce na obou řezech pozitivní (ve tkáni se nachází nějaký diastázorezistentní polysacharid)
Zenkerova tekutina
Sublimát + síran sodný + dvojchroman draselný + dest. voda
Před použitím na 100ml přidat 5ml ledové kyseliny octové
Zenkerova tekutina má sytě oranžovohnědou barvu, kterou způsobuje dvojchroman draselný, způsobuje silné zabarvení tkáně, proto se tkáň po fixaci propírá v tekoucí vodě v promývací nádobce (24 hodin)
Po vyprání se tkáň vkládá do 70 % alkoholu, ve kterém se provádí jodování - jodováním se z tkáně odstraní sublimátové sraženiny (jodování je možné provádět hned po fixaci - jodování v bločku, nebo až při deparafinaci v poslední lázni alkoholu - jodování v řezech - trvá jen několik minut)
Postup jodování:
Sublimát se v tkáni ukládá jako nerozpustná sraženina, odstraňuje se pomocí jodové tinktury nebo Lugolova roztoku. Jod se váže na sublimát a tvoří s ním rozpustnou látku, která přechází do roztoku. Pokud je ve tkáni sublimát, reaguje s ním jod a roztok se odbarvuje, pokud již ve tkáni není sublimát, roztok se obarví jodem.
Zenkerova tekutina, příprava a použití
Průkaz glykogenu
- Glykogen je polysacharid, který se dá rozštěpit pomocí enzymů - amylázy, diastázy a ptyalinu (tyto enzymy jsou přítomny také ve slinách)
Na průkaz glykogenu se používá PAS reakce s kontrolou
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Kontrolní řez se nechá inkubovat při pokojové teplotě v 1% roztoku diastázy – 30 minut, místo diastázy lze použít slin, vyprat dobře v dest. vodě
3) PAS reakce s dobarvením Hurisovým hematoxylinem
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
pokud sacharid, který je ve tkání, je glykogen - je PAS reakce na pokusném řezu negativní a na kontrolním řezu pozitivní, protože se glykogen v pokusném řezu rozštěpil enzymem
pokud je ve tkáni jiný sacharid než glykogen, je PAS reakce na obou řezech pozitivní (ve tkáni se nachází nějaký diastázorezistentní polysacharid)
Zenkerova tekutina
Sublimát + síran sodný + dvojchroman draselný + dest. voda
Před použitím na 100ml přidat 5ml ledové kyseliny octové
Zenkerova tekutina má sytě oranžovohnědou barvu, kterou způsobuje dvojchroman draselný, způsobuje silné zabarvení tkáně, proto se tkáň po fixaci propírá v tekoucí vodě v promývací nádobce (24 hodin)
Po vyprání se tkáň vkládá do 70 % alkoholu, ve kterém se provádí jodování - jodováním se z tkáně odstraní sublimátové sraženiny (jodování je možné provádět hned po fixaci - jodování v bločku, nebo až při deparafinaci v poslední lázni alkoholu - jodování v řezech - trvá jen několik minut)
Postup jodování:
Sublimát se v tkáni ukládá jako nerozpustná sraženina, odstraňuje se pomocí jodové tinktury nebo Lugolova roztoku. Jod se váže na sublimát a tvoří s ním rozpustnou látku, která přechází do roztoku. Pokud je ve tkáni sublimát, reaguje s ním jod a roztok se odbarvuje, pokud již ve tkáni není sublimát, roztok se obarví jodem.
12. Barvení alciánovou modří. Zalévání do parafinu, princip a použití metody
12. Barvení alciánovou modří.
Zalévání do parafinu, princip a použití metody
Barvení alciánovou modří
- Metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů (např. na průkaz hlenu v pohárkových buňkách...)
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) 1% alciánová modř 86X rozpuštěná v 3% kyselině octové 1 – 2 hodiny, oplach v dest. vodě
3) jádrová červeň 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Kyselé mukopolysacharidy – modrozeleně
Jádra – červeně
Zalévání do parafinu, princip a použití metody
Parafin je měkké médium nerozpustné ve vodě. Je to nejpoužívanější zalévací médium.
PRINCIP: Parafin pronikne do tkáně, vyplní všechny mikroskopické prostory a vytvoří s tkání jednolitou hmotu, která se dá dobře krájet.
POSTUP: Protože je parafin médium nerozpustné ve vodě, musí se nejprve tkáň prosytit rozpouštědlem parafinu.
1) Fixace - pro zalévání do parafinu se může použít jakákoliv fixační tekutina
2) Odvodnění - tkáň se musí zbavit veškeré vody, aby mohla být prosycena rozpouštědlem parafinu; odvodnění se provádí řadou alkoholů o stoupající koncentraci (viz. otázka č. 2)
3) Prosycování tkáně rozpouštědlem parafinu - jako rozpouštědla parafinu se používají:
a) látky s nižším bodem varu (benzen, xylen, toluen) - jsou to organická rozpouštědla, působí škodlivě na nervovou soustavu; odvodňování v těchto látkách provádíme ve třech lázních po 15 minutách (nemělo by probíhat déle než hodinu, protože potom tkáň tvrdne); protože jsou to látky s vysokým indexem lomu světla, dochází k projasnění tkáně, v místech kde ve tkáni zůstala
voda, nedojde k projasnění, tato místa budou matná, u této tkáně musíme dokončit odvodnění v absolutním alkoholu
b) látky s vyšším bodem varu (metylbenzolát, metylsalycilát) - mají vysokou hustotu, proto do tkáně pronikají pomalu; odvodňování se provádí také ve třech lázních (1. 2 - 4 hod. , 2. 6 - 8 hod , 3. 8 - 12 hod.); po vložení tkáně do tohoto rozpouštědla, vzorek plave, po prosycení klesne na dno, protože je prosycen látkou s vyšší hustotou; tkáň po odvodnění projasní
4) Prosycení tkáně parafinem - aby se parafin dostal do tkáně, musí být v tekutém stavu, proto se prosycování provádí za tepla; bod tání parafinu je obvykle 50 - 60 °C (lepší je použít parafin s nižším bodem varu, aby se tkáň neporušila delším pobytem ve vysoké teplotě); tkáň se prosycuje ve třech lázních parafinu (parafin vytěsňuje rozpouštědlo a proniká do tkáně - lázeň parafinu se tak rozpouštědlem znečisťuje, proto se lázně musí vyměňovat); doba prosycování v jednotlivých lázních: 1. 6 hod, 2. 8 hod., 3. 12 hod.; tkáňové bločky přendaváme z jedné lázně do druhé nahřátou pinzetou, aby na ní netuhl parafin
5) Vlastní zalití do parafinu - přečištěný, tekutý parafin se nalije do zalévací komůrky; do ní vložíme tkáňový bloček prosycený parafinem, řeznou plochou na dno
6) Tmelení parafinových bločků - po ztuhnutí parafinu, se vyjme ze zalévací komůrky a nahřátým nožem se vykrojí tkáňový bloček (kolem tkáně se nechávají asi 0,5 cm okraje); tkáň se přitmelí na dřevěný špalíček, na který se dá nejprve tekutý parafin, přiloží se bloček a nahřátým nožem se objedou hrany bločku; bloček se označí
Zalévání do parafinu, princip a použití metody
Barvení alciánovou modří
- Metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů (např. na průkaz hlenu v pohárkových buňkách...)
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) 1% alciánová modř 86X rozpuštěná v 3% kyselině octové 1 – 2 hodiny, oplach v dest. vodě
3) jádrová červeň 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Kyselé mukopolysacharidy – modrozeleně
Jádra – červeně
Zalévání do parafinu, princip a použití metody
Parafin je měkké médium nerozpustné ve vodě. Je to nejpoužívanější zalévací médium.
PRINCIP: Parafin pronikne do tkáně, vyplní všechny mikroskopické prostory a vytvoří s tkání jednolitou hmotu, která se dá dobře krájet.
POSTUP: Protože je parafin médium nerozpustné ve vodě, musí se nejprve tkáň prosytit rozpouštědlem parafinu.
1) Fixace - pro zalévání do parafinu se může použít jakákoliv fixační tekutina
2) Odvodnění - tkáň se musí zbavit veškeré vody, aby mohla být prosycena rozpouštědlem parafinu; odvodnění se provádí řadou alkoholů o stoupající koncentraci (viz. otázka č. 2)
3) Prosycování tkáně rozpouštědlem parafinu - jako rozpouštědla parafinu se používají:
a) látky s nižším bodem varu (benzen, xylen, toluen) - jsou to organická rozpouštědla, působí škodlivě na nervovou soustavu; odvodňování v těchto látkách provádíme ve třech lázních po 15 minutách (nemělo by probíhat déle než hodinu, protože potom tkáň tvrdne); protože jsou to látky s vysokým indexem lomu světla, dochází k projasnění tkáně, v místech kde ve tkáni zůstala
voda, nedojde k projasnění, tato místa budou matná, u této tkáně musíme dokončit odvodnění v absolutním alkoholu
b) látky s vyšším bodem varu (metylbenzolát, metylsalycilát) - mají vysokou hustotu, proto do tkáně pronikají pomalu; odvodňování se provádí také ve třech lázních (1. 2 - 4 hod. , 2. 6 - 8 hod , 3. 8 - 12 hod.); po vložení tkáně do tohoto rozpouštědla, vzorek plave, po prosycení klesne na dno, protože je prosycen látkou s vyšší hustotou; tkáň po odvodnění projasní
4) Prosycení tkáně parafinem - aby se parafin dostal do tkáně, musí být v tekutém stavu, proto se prosycování provádí za tepla; bod tání parafinu je obvykle 50 - 60 °C (lepší je použít parafin s nižším bodem varu, aby se tkáň neporušila delším pobytem ve vysoké teplotě); tkáň se prosycuje ve třech lázních parafinu (parafin vytěsňuje rozpouštědlo a proniká do tkáně - lázeň parafinu se tak rozpouštědlem znečisťuje, proto se lázně musí vyměňovat); doba prosycování v jednotlivých lázních: 1. 6 hod, 2. 8 hod., 3. 12 hod.; tkáňové bločky přendaváme z jedné lázně do druhé nahřátou pinzetou, aby na ní netuhl parafin
5) Vlastní zalití do parafinu - přečištěný, tekutý parafin se nalije do zalévací komůrky; do ní vložíme tkáňový bloček prosycený parafinem, řeznou plochou na dno
6) Tmelení parafinových bločků - po ztuhnutí parafinu, se vyjme ze zalévací komůrky a nahřátým nožem se vykrojí tkáňový bloček (kolem tkáně se nechávají asi 0,5 cm okraje); tkáň se přitmelí na dřevěný špalíček, na který se dá nejprve tekutý parafin, přiloží se bloček a nahřátým nožem se objedou hrany bločku; bloček se označí
11. PAS reakce – princip, provedení a použití. Zkoušky na přítomnost vody v absolutním alkoholu
11. PAS reakce – princip, provedení a použití.
Zkoušky na přítomnost vody v absolutním alkoholu
PAS reakce – princip, provedení a použití
- metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů a polysacharidů
PRINCIP: Oxidací kyselinou jodistou se z polysacharidů uvolní aldehydické skupiny, které reagují s Schiffovým reagens vznikem růžovo - červeného zbarvení.
Schiffovo reagens – 200ml vařící dest. vody, rozpustí se v ní 1g bazického fuchsinu, ochladit na 50°C, přidat 20ml 1mol HCl, ochladit na 25°C, 2g disiřičitanu sodného nebo draselného, nechat stát 24 hodin v temnu v uzavřené nádobě, přidat 2g aktivního uhlí (slouží k odstranění nečistot) protřepat a zfiltrovat
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) 1% kyselina jodistá 5 minut, praní ve vodě 10 minut
3) Schiffovo reagens 5 – 20 minut v temnu, praní ve vodě 10 minut
4) Harrisův hematoxylin 3 – 5 minut, oplach vodou 5 minut
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
PAS+ substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy, mukoproteiny) – purpurově červeně
Jádra – modře
PAS reakce s kontrolním řezem (glykogen)
Slouží k odlišení glykogenu od jiných PAS+ látek
Kontrolní řez – před provedením PAS reakce působíme enzymy diastázou nebo ptichinem (ve slinách), které štěpí glykogen (glukóza); po provedení reakce oba řezy porovnáváme
A) kontrolní řez PAS reakce- = glykogen
B) reakce + v obou řezech = PAS+ diastázorezistentní polysacharid
1) Deparafinace, rozdělit na dvě skupiny – jeden kontrolní (jde o řezy stejné tkáně)
2) Kontrolní řez inkubovat při pokojové teplotě v 1% roztoku diastázy – 30 minut; místo diastázy lze použít slin, vyprat v dest. vodě
3) Všechny řezy PAS reakce s dobarvením Harrisovým hematoxylinem
4) Odvodnění, projasnění, montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Zrna glykogenu – purpurově červeně
Jádra – modře
Kontrolní řez – zrna chybějí
Zkoušky na přítomnost vody v absolutním alkoholu
Absolutní alkohol získaný pomocí vyžíhané modré skalice není vždy úplně bezvodý, ale má koncentraci asi 99 %, to pro běžné histologické metody stačí.
O množství vody v absolutním alkoholu se můžeme přesvědčit zkouškou s benzenem nebo karbidem vápníku.
- Zkouška s benzenem
Do zkumavky s benzenem kápneme několik kapek absolutního alkoholu, pokud obsahuje vodu, vznikne bělavé zakalení
- Zkouška s karbidem vápníku
Do zkumavky se zkoumaným alkoholem se dá kousek karbidu vápníku, pokud obsahuje i malé množství vody, uvolní se acetylen a vznikne bělavé zakalení.
Zkoušky na přítomnost vody v absolutním alkoholu
PAS reakce – princip, provedení a použití
- metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů a polysacharidů
PRINCIP: Oxidací kyselinou jodistou se z polysacharidů uvolní aldehydické skupiny, které reagují s Schiffovým reagens vznikem růžovo - červeného zbarvení.
Schiffovo reagens – 200ml vařící dest. vody, rozpustí se v ní 1g bazického fuchsinu, ochladit na 50°C, přidat 20ml 1mol HCl, ochladit na 25°C, 2g disiřičitanu sodného nebo draselného, nechat stát 24 hodin v temnu v uzavřené nádobě, přidat 2g aktivního uhlí (slouží k odstranění nečistot) protřepat a zfiltrovat
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) 1% kyselina jodistá 5 minut, praní ve vodě 10 minut
3) Schiffovo reagens 5 – 20 minut v temnu, praní ve vodě 10 minut
4) Harrisův hematoxylin 3 – 5 minut, oplach vodou 5 minut
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
PAS+ substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy, mukoproteiny) – purpurově červeně
Jádra – modře
PAS reakce s kontrolním řezem (glykogen)
Slouží k odlišení glykogenu od jiných PAS+ látek
Kontrolní řez – před provedením PAS reakce působíme enzymy diastázou nebo ptichinem (ve slinách), které štěpí glykogen (glukóza); po provedení reakce oba řezy porovnáváme
A) kontrolní řez PAS reakce- = glykogen
B) reakce + v obou řezech = PAS+ diastázorezistentní polysacharid
1) Deparafinace, rozdělit na dvě skupiny – jeden kontrolní (jde o řezy stejné tkáně)
2) Kontrolní řez inkubovat při pokojové teplotě v 1% roztoku diastázy – 30 minut; místo diastázy lze použít slin, vyprat v dest. vodě
3) Všechny řezy PAS reakce s dobarvením Harrisovým hematoxylinem
4) Odvodnění, projasnění, montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Zrna glykogenu – purpurově červeně
Jádra – modře
Kontrolní řez – zrna chybějí
Zkoušky na přítomnost vody v absolutním alkoholu
Absolutní alkohol získaný pomocí vyžíhané modré skalice není vždy úplně bezvodý, ale má koncentraci asi 99 %, to pro běžné histologické metody stačí.
O množství vody v absolutním alkoholu se můžeme přesvědčit zkouškou s benzenem nebo karbidem vápníku.
- Zkouška s benzenem
Do zkumavky s benzenem kápneme několik kapek absolutního alkoholu, pokud obsahuje vodu, vznikne bělavé zakalení
- Zkouška s karbidem vápníku
Do zkumavky se zkoumaným alkoholem se dá kousek karbidu vápníku, pokud obsahuje i malé množství vody, uvolní se acetylen a vznikne bělavé zakalení.
10. Průkaz žíhaného lemu resorpčního epitelu. Příprava a použití Bouinovy tekutiny
10. Průkaz žíhaného lemu resorpčního epitelu.
Příprava a použití Bouinovy tekutiny
Průkaz žíhaného lemu resorpčního epitelu
- Resorpční epitel obsahuje alkalickou fosfatázu, proto se dá prokázat metodou na průkaz alkalické fosfatázy
Alkalická fosfatáza
PRINCIP: Působením enzymu se ze substrátu (sloučeniny naftolu) odštěpí naftol, který reaguje s diazoniovou solí (stabilizovaným diazotátem) vznikem barevné, ve vodě nerozpustné sraženiny - azobarviva. Výhodou této reakce je, že se naftoly v těle nevyskytují, proto je reakce specifická.
1) Deparafinace X1, X2, aceton1, aceton2 3 – 5 minut, oplach řezů v dest. vodě
2) Inkubace 20 – 30 minut při 37°C Inkubační roztok: veronalacetátový pufr pH 9,1 …1 díl 20ml substrát - alfa - naftil fosfát diazotovaná sůl FAST RED TR alfa smísit, přefiltrovat
3) Oplach v dest. vodě, hematoxylin 2 minuty, dobarvení jader pramenitou vodou
4) Montování do medií rozpustných ve vodě; pokud chceme řezy uchovat delší dobu je vhodná glycerinová želatina – tuhne při pokojové teplotě
VÝSLEDEK BARVENÍ
Hnědočervené azobarvivo vznikne v místě výskytu alkalické fosfatázy
- Nachází se zde také glykoproteiny- glykokalix, proto slouží k jeho průkazu také PAS – reakce
PAS reakce
- metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů a polysacharidů
PRINCIP: Oxidací kyselinou jodistou se z polysacharidů uvolní aldehydické skupiny, které reagují s Schiffovým reagens vznikem růžovo - červeného zbarvení.
Schiffovo reagens – 200ml vařící dest. vody, rozpustí se v ní 1g bazického fuchsinu, ochladit na 50°C, přidat 20ml 1mol HCl, ochladit na 25°C, 2g disiřičitanu sodného nebo draselného, nechat stát 24 hodin v temnu v uzavřené nádobě, přidat 2g aktivního uhlí (slouží k odstranění nečistot) protřepat a zfiltrovat
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) 1% kyselina jodistá 5 minut, praní ve vodě 10 minut
3) Schiffovo reagens 5 – 20 minut v temnu, praní ve vodě 10 minut
4) Harrisův hematoxylin 3 – 5 minut, oplach vodou 5 minut
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
PAS+ substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy, mukoproteiny) – purpurově červeně
Jádra – modře
Alciánová modř
- Metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů (např. na průkaz hlenu v pohárkových buňkách...)
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) 1% alciánová modř 86X rozpuštěná v 3% kyselině octové 1 – 2 hodiny, oplach v dest. vodě
3) jádrová červeň 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Kyselé mukopolysacharidy – modrozeleně
Jádra – červeně
Příprava a použití Bouinovy tekutiny
Patří do skupiny fixačních tekutin s kyselinou pikrovou. Obsahuje 1 díl formolu + 3 díly vodného nasyceného roztoku kyseliny pikrové, na 100 ml zásobního roztoku se přidává 5 ml ledové kyseliny octové. Tekutina má žlutou barvu a tuto barvu získává i tkáň, která je v ní fixována. Doba fixace je přibližně 24 hodin.
Nepoužívá se pro fixaci tkání, které obsahují velké množství krve, protože krev hemolyzuje, tvoří hrudky a tkáň se špatně krájí. Také se nepoužívá pro fixaci tkání, které chceme zalévat do celoidinu, protože kyselina pikrová zabraňuje pronikání celoidinu do tkáně.
Po fixaci se tkáň vkládá do 80 % alkoholu. Nepropírá se ve vodě, protože by došlo k bobtnání vaziva a tkáň by se špatně krájela.
Příprava a použití Bouinovy tekutiny
Průkaz žíhaného lemu resorpčního epitelu
- Resorpční epitel obsahuje alkalickou fosfatázu, proto se dá prokázat metodou na průkaz alkalické fosfatázy
Alkalická fosfatáza
PRINCIP: Působením enzymu se ze substrátu (sloučeniny naftolu) odštěpí naftol, který reaguje s diazoniovou solí (stabilizovaným diazotátem) vznikem barevné, ve vodě nerozpustné sraženiny - azobarviva. Výhodou této reakce je, že se naftoly v těle nevyskytují, proto je reakce specifická.
1) Deparafinace X1, X2, aceton1, aceton2 3 – 5 minut, oplach řezů v dest. vodě
2) Inkubace 20 – 30 minut při 37°C Inkubační roztok: veronalacetátový pufr pH 9,1 …1 díl 20ml substrát - alfa - naftil fosfát diazotovaná sůl FAST RED TR alfa smísit, přefiltrovat
3) Oplach v dest. vodě, hematoxylin 2 minuty, dobarvení jader pramenitou vodou
4) Montování do medií rozpustných ve vodě; pokud chceme řezy uchovat delší dobu je vhodná glycerinová želatina – tuhne při pokojové teplotě
VÝSLEDEK BARVENÍ
Hnědočervené azobarvivo vznikne v místě výskytu alkalické fosfatázy
- Nachází se zde také glykoproteiny- glykokalix, proto slouží k jeho průkazu také PAS – reakce
PAS reakce
- metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů a polysacharidů
PRINCIP: Oxidací kyselinou jodistou se z polysacharidů uvolní aldehydické skupiny, které reagují s Schiffovým reagens vznikem růžovo - červeného zbarvení.
Schiffovo reagens – 200ml vařící dest. vody, rozpustí se v ní 1g bazického fuchsinu, ochladit na 50°C, přidat 20ml 1mol HCl, ochladit na 25°C, 2g disiřičitanu sodného nebo draselného, nechat stát 24 hodin v temnu v uzavřené nádobě, přidat 2g aktivního uhlí (slouží k odstranění nečistot) protřepat a zfiltrovat
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) 1% kyselina jodistá 5 minut, praní ve vodě 10 minut
3) Schiffovo reagens 5 – 20 minut v temnu, praní ve vodě 10 minut
4) Harrisův hematoxylin 3 – 5 minut, oplach vodou 5 minut
5) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
PAS+ substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy, mukoproteiny) – purpurově červeně
Jádra – modře
Alciánová modř
- Metoda na průkaz kyselých mukopolysacharidů (např. na průkaz hlenu v pohárkových buňkách...)
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach v dest. vodě – 5 minut
2) 1% alciánová modř 86X rozpuštěná v 3% kyselině octové 1 – 2 hodiny, oplach v dest. vodě
3) jádrová červeň 5 – 10 minut, oplach v dest. vodě
4) Odvodnění (A1, A2, KX); projasnění (X1, X2); montování
VÝSLEDEK BARVENÍ
Kyselé mukopolysacharidy – modrozeleně
Jádra – červeně
Příprava a použití Bouinovy tekutiny
Patří do skupiny fixačních tekutin s kyselinou pikrovou. Obsahuje 1 díl formolu + 3 díly vodného nasyceného roztoku kyseliny pikrové, na 100 ml zásobního roztoku se přidává 5 ml ledové kyseliny octové. Tekutina má žlutou barvu a tuto barvu získává i tkáň, která je v ní fixována. Doba fixace je přibližně 24 hodin.
Nepoužívá se pro fixaci tkání, které obsahují velké množství krve, protože krev hemolyzuje, tvoří hrudky a tkáň se špatně krájí. Také se nepoužívá pro fixaci tkání, které chceme zalévat do celoidinu, protože kyselina pikrová zabraňuje pronikání celoidinu do tkáně.
Po fixaci se tkáň vkládá do 80 % alkoholu. Nepropírá se ve vodě, protože by došlo k bobtnání vaziva a tkáň by se špatně krájela.
9. Průkaz alkalické fosfatázy. Bakerova tekutina, příprava a její použití
9. Průkaz alkalické fosfatázy.
Bakerova tekutina, příprava a její použití
Průkaz alkalické fosfatázy
- k průkazu alkalické fosfatázy slouží azokopulační reakce
substrát – látka, se kterou enzym reaguje; sloučenina s naftalenem
enzym naftol
fosfát nebo acetát – vyskytuje se běžně v organismu, nemá smysl ho prokazovat
naftol + diazotovaná sůl -> azobarvivo (nerozpustné ve vodě)
PRINCIP: Působením enzymu se ze substrátu (sloučeniny naftolu) odštěpí naftol, který reaguje s diazoniovou solí (stabilizovaným diazotátem) vznikem barevné, ve vodě nerozpustné sraženiny - azobarviva. Výhodou této reakce je, že se naftoly v těle nevyskytují, proto je reakce specifická.
1) Deparafinace X1, X2, aceton1, aceton2 3 – 5 minut, oplach řezů v dest. vodě
2) Inkubace 20 – 30 minut při 37°C Inkubační roztok: veronalacetátový pufr pH 9,1 …1 díl 20ml substrát - alfa - naftil fosfát diazotovaná sůl FAST RED TR alfa smísit, přefiltrovat
3) Oplach v dest. vodě, hematoxylin 2 minuty, dobarvení jader pramenitou vodou
4) Montování do medií rozpustných ve vodě; pokud chceme řezy uchovat delší dobu je vhodná glycerinová želatina – tuhne při pokojové teplotě
VÝSLEDEK BARVENÍ
Hnědočervené azobarvivo vznikne v místě výskytu alkalické fosfatázy
VÝSKYT alkalické fosfatázy – žíhaný lem resorpčního epitelu (sliznice tenkého střeva, proximální tubulus ledvin)
Bakerova tekutina, příprava a její výskyt
Bakerova tekutina patří mezi formolové fixační tekutiny, je to 10 % formol obohacený o chlorid vápenatý. Používá se k fixaci tkání, ve kterých mají být prokazovány lipidy nebo enzymy.
Bakerova tekutina, příprava a její použití
Průkaz alkalické fosfatázy
- k průkazu alkalické fosfatázy slouží azokopulační reakce
substrát – látka, se kterou enzym reaguje; sloučenina s naftalenem
enzym naftol
fosfát nebo acetát – vyskytuje se běžně v organismu, nemá smysl ho prokazovat
naftol + diazotovaná sůl -> azobarvivo (nerozpustné ve vodě)
PRINCIP: Působením enzymu se ze substrátu (sloučeniny naftolu) odštěpí naftol, který reaguje s diazoniovou solí (stabilizovaným diazotátem) vznikem barevné, ve vodě nerozpustné sraženiny - azobarviva. Výhodou této reakce je, že se naftoly v těle nevyskytují, proto je reakce specifická.
1) Deparafinace X1, X2, aceton1, aceton2 3 – 5 minut, oplach řezů v dest. vodě
2) Inkubace 20 – 30 minut při 37°C Inkubační roztok: veronalacetátový pufr pH 9,1 …1 díl 20ml substrát - alfa - naftil fosfát diazotovaná sůl FAST RED TR alfa smísit, přefiltrovat
3) Oplach v dest. vodě, hematoxylin 2 minuty, dobarvení jader pramenitou vodou
4) Montování do medií rozpustných ve vodě; pokud chceme řezy uchovat delší dobu je vhodná glycerinová želatina – tuhne při pokojové teplotě
VÝSLEDEK BARVENÍ
Hnědočervené azobarvivo vznikne v místě výskytu alkalické fosfatázy
VÝSKYT alkalické fosfatázy – žíhaný lem resorpčního epitelu (sliznice tenkého střeva, proximální tubulus ledvin)
Bakerova tekutina, příprava a její výskyt
Bakerova tekutina patří mezi formolové fixační tekutiny, je to 10 % formol obohacený o chlorid vápenatý. Používá se k fixaci tkání, ve kterých mají být prokazovány lipidy nebo enzymy.
8. Průkaz nespecifické esterázy. Zpracování materiálu pro průkaz enzymů
8. Průkaz nespecifické esterázy.
Zpracování materiálu pro průkaz enzymů
Průkaz nespecifické esterázy
- provádí se azokopulační reakcí
PRINCIP: Působením enzymu se ze substrátu (sloučeniny naftolu) odštěpí naftol, který reaguje s diazoniovou solí (stabilizovaným diazotátem) vznikem barevné, ve vodě nerozpustné sraženiny - azobarviva. Výhodou této reakce je, že se naftoly v těle nevyskytují, proto je reakce specifická.
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Inkubace při pokojové teplotě 10 – 20 minut; případně zvýšíme teplotu na 37°C Inkubační roztok: 0,2M fosfátový pufr pH 7,4 20ml alfa - nafthylacetát – substrát alfa do suché nádobky nejprve alfa - nafthylacetát, který rozpustíme v několika kapkách acetonu, potom pufr + diazovanou sůl (Fast Blue BB) alfa přefiltrovat
3) Oplach v dest. vodě, jádrová červeň 5 – 15 minut alfa dobarvení jader, oplach v dest. vodě
4) Montování do medií rozpustných ve vodě (např. glycerin)
VÝSLEDEK BARVENÍ
Černé azobarvivo v místě výskytu nespecifické esterázy
Jádra – červeně
VÝSKYT nespecifické esterázy – v cytoplazmě, v mitochondriích
Zpracování materiálu pro průkaz enzymů
Tkáň pro vyšetření enzymů má být zpracována co nejrychleji po odběru. Zpracovává se buď nefixovaná tkáň, protože se některé enzymy fixací inaktivují, nebo se zpracovává tkáň fixovaná.
- Zpracování nefixované tkáně
tkáň krájíme na zmrazovacím mikrotomu - kryostatu
- Zpracování fixované tkáně
k fixaci se používá vychlazený aceton nebo formol, fixujeme při 0 - 4 °C v ledničce; tkáň fixovanou acetonem zaléváme zkráceným způsobem do parafinu (prosycování tkáně rozpouštědlem parafinu i samotným parafinem zkracujeme na minimum); vychlazeným formolem (neutrálním formolem, Bakerovou tekutinou ...) fixujeme v ledničce při 0 - 4 °C; tkáň fixovanou formolem krájíme na zmrazovacím mikrotomu nebo ji zkráceným způsobem zaléváme do parafinu; při odvodňování však nahrazujeme alkohol acetonem; doba fixace se pohybuje od 2 do 12 hodin
Při zpracování tkáně dochází vždy k částečnému poklesu enzymové aktivity
Zpracování materiálu pro průkaz enzymů
Průkaz nespecifické esterázy
- provádí se azokopulační reakcí
PRINCIP: Působením enzymu se ze substrátu (sloučeniny naftolu) odštěpí naftol, který reaguje s diazoniovou solí (stabilizovaným diazotátem) vznikem barevné, ve vodě nerozpustné sraženiny - azobarviva. Výhodou této reakce je, že se naftoly v těle nevyskytují, proto je reakce specifická.
1) Deparafinace (X1, X2, A1, A2) – 5 minut, oplach ve vodě – 5 minut
2) Inkubace při pokojové teplotě 10 – 20 minut; případně zvýšíme teplotu na 37°C Inkubační roztok: 0,2M fosfátový pufr pH 7,4 20ml alfa - nafthylacetát – substrát alfa do suché nádobky nejprve alfa - nafthylacetát, který rozpustíme v několika kapkách acetonu, potom pufr + diazovanou sůl (Fast Blue BB) alfa přefiltrovat
3) Oplach v dest. vodě, jádrová červeň 5 – 15 minut alfa dobarvení jader, oplach v dest. vodě
4) Montování do medií rozpustných ve vodě (např. glycerin)
VÝSLEDEK BARVENÍ
Černé azobarvivo v místě výskytu nespecifické esterázy
Jádra – červeně
VÝSKYT nespecifické esterázy – v cytoplazmě, v mitochondriích
Zpracování materiálu pro průkaz enzymů
Tkáň pro vyšetření enzymů má být zpracována co nejrychleji po odběru. Zpracovává se buď nefixovaná tkáň, protože se některé enzymy fixací inaktivují, nebo se zpracovává tkáň fixovaná.
- Zpracování nefixované tkáně
tkáň krájíme na zmrazovacím mikrotomu - kryostatu
- Zpracování fixované tkáně
k fixaci se používá vychlazený aceton nebo formol, fixujeme při 0 - 4 °C v ledničce; tkáň fixovanou acetonem zaléváme zkráceným způsobem do parafinu (prosycování tkáně rozpouštědlem parafinu i samotným parafinem zkracujeme na minimum); vychlazeným formolem (neutrálním formolem, Bakerovou tekutinou ...) fixujeme v ledničce při 0 - 4 °C; tkáň fixovanou formolem krájíme na zmrazovacím mikrotomu nebo ji zkráceným způsobem zaléváme do parafinu; při odvodňování však nahrazujeme alkohol acetonem; doba fixace se pohybuje od 2 do 12 hodin
Při zpracování tkáně dochází vždy k částečnému poklesu enzymové aktivity
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)