Alternativní škola nebo alternativní pedagogická koncepce se liší od
tradičních škol ve většině základních znaků. Počátky alternativního
školství jsou u nás spojovány se změnou politického systému roku 1989.
Vznikem alternativních škol vzniká zdravé konkurenční prostředí, které
vybízí ke zvýšení kvalifikace učitelů a externích pracovníků.
Freinetovská škola je jedním z modelů reformní školy z 20. - 30. let
našeho století. Představitelem je Celestino Freinet, zakladatel hnutí
moderní francouzské školy. Jeho pedagogika je určena všem, a proto bývá
nazývána lidovou. Celestine Freinet klade důraz hlavně na praktickou
aplikaci znalostí, také na kooperaci žáků a učitele. Celkově tato
koncepce mě velmi oslovila a dnes má tato organizace více jak 30 000
učitelů. Velké oblíbenosti má tato pedagogika hlavně v Polsku.
Alternativní
škola se od typické české školy liší především tím, že vyučování je
vedeno formou hry, má jiné formy metody, jiná organizace výuky, řešení
úkolů probíhá formou diskuze. Na rozdíl od typické české školy, kde jsou
žáci vedeni pouze k memorování množství informací, frontální výuce bez
praxe. Je zde minimální kooperace mezi žákem a učitelem.
Alternativní
škola představuje uplatnění alternativní pedagogické koncepce ve školní
praxi. Základním systémem rozlišení, což je alternativní škola nebo
alternativní pedagogická koncepce je systémová novost v porovnání se
stávajícím systémem.
Systémová novost znamená, že alternativní škola se liší od tradiční ve všech, resp. ve většině základních znaků.
Začátky
alternativních škol se u nás spojují se změnou politického systému
koncem roku 1989. Široká veřejnost se o těchto druzích školství dozvídá
už začátkem 90. let. První poznatky o nich už sprostredkúvavali
pedagogické časopisy, zahraniční lektoři az knižní publikace.
Vznikem
alternativních škol se vytváří v našem školství žádoucí konkurenční
prostředí, které vybízí ke zvyšování kvalifikace učitelů a výchovných
pracovníků ve vzdělávacích institucích. Alternativní školu
charakterizují tyto znaky:
- Jiné cíle ve výchově a vzdělávání
- Jiný obsah, struktura obsahu vyučování
- Nové formy a metody vyučování
- Humánní, partnerský vztah mezi učitelem a žákem
- Větší pravomoci učitele ve třídě, ve škole
- Řízení školy s důrazem na samosprávný princip
- Jiné postavení rodičů ve vztahu ke škole, přístupnost a otevřenost školy rodičům
K současným a nejvíce rozšířeným alternativním školským systémem patří:
- Waldorfská škola
- Pedagogický systém M.Montessoriovej
- PCE Carla Rogerse
- Freinetovská škola
Freinetovská škola
Freinetovská škola je jedním z nejúspěšnějších modelů školy z období reformní pedagogiky 20.-30. let našeho století.
Jejím
autorem je Celestino Freinet, zakladatel hnutí moderní francouzské
školy. Jeho pedagogika se také nazývá lidovou pedagogiku, protože je
určena všem a pomocí ní chtěl zejména na venkově odstranit bídu a
zlepšit postavení širokých lidových vrstev. O přitažlivosti jeho
koncpepcie svědčí i fakt, že dnes organizace freinetovskej pedagogiky
sdružují více než 30 000 učitelů. Velkou popularitu má tato pedagogika v
Polsku.
Organizace vyučování
Namísto pevného učebního plánu nastupuje třídou vytvořen společný
pracovní plán, na jehož sestavení se podílejí všichni. Žáci tak z velké
části určují to, čím se budou zabývat. Většinou jde o týdenní plány,
sestavované v pondělí ráno a vyhodnocovány v pátek na konci vyučování.
Ty jsou doplněny individuálními pracovními plány jednotlivých žáků.
Učitel žáky usměrňuje, radí jim při sestavování plánu, stará se o
zachování určitých vazeb, o vyváženost plánů.
Frontální vyučování je tak nahrazeno skupinovou individuální prací. Neexistují tradiční vyučovací hodiny, ale rozvrh existuje. Jde o rozvrh společných záměrů, co bude provedeno společně, co individuálně. Jako u většiny alternativních škol i zde je odstraněn systém známkového hodnocení, ale kontrola výkonů zůstává, v rámci společné aktivity se na ní podílí stejně učitel i žák.
Převážnou část života ve škole organizují samotní žáci prostřednictvím školní a třídní samosprávy. Institutem samosprávy je třídní řada, kde žáci mohou vyjádřit svůj názor, o učivu, o různých otázkách ze života třídy. V diskusi hledají vhodné řešení, učí se porovnávat, konfrontovat, hodnotit, dohodnout, přijmout opatření. Řešení se přijímají hlasováním. S třídní řadou souvisí i nástěnné noviny, které žáci vytvářejí vlastnoručně.
Frontální vyučování je tak nahrazeno skupinovou individuální prací. Neexistují tradiční vyučovací hodiny, ale rozvrh existuje. Jde o rozvrh společných záměrů, co bude provedeno společně, co individuálně. Jako u většiny alternativních škol i zde je odstraněn systém známkového hodnocení, ale kontrola výkonů zůstává, v rámci společné aktivity se na ní podílí stejně učitel i žák.
Převážnou část života ve škole organizují samotní žáci prostřednictvím školní a třídní samosprávy. Institutem samosprávy je třídní řada, kde žáci mohou vyjádřit svůj názor, o učivu, o různých otázkách ze života třídy. V diskusi hledají vhodné řešení, učí se porovnávat, konfrontovat, hodnotit, dohodnout, přijmout opatření. Řešení se přijímají hlasováním. S třídní řadou souvisí i nástěnné noviny, které žáci vytvářejí vlastnoručně.
Pedagogické východiska
V centru Freinetovskej pedagogické působnosti stojí dítě se svou životní energií, s potřebami a zájmy.
Jejím cílem je maximální rozvoj osobnosti dítěte v racionální společnosti, které slouží a která slouží jemu. Jejím výsledkem bude silný a neohrožený člověk, který je připraven pro společnost plodně pracovat a přispět tak pro její harmonický rozvoj bez postranních egoistických úmyslů.
Jednou z dalších myšlenek je, že dítě má samo s naší pomocí formovat vlastní osobnost, je subjektem vlastní výchovy, musí samostatně objevovat a odhalovat svět. Proto Freinet žádá školu činnou a aktivní, nepřipouští ve škole žádné pasivní formy, např.. frontální vyučování. Každý pokrok musí dosáhnout dítě samostatně, jinak nejde o skutečný pokrok. Freinet vychází z teze, že život není stav ale proces. Pokud dítě poznává novou skutečnost, prochází 3 vývojovými fázemi:
1.etapa dotykového zkoumání - experimentování, získávání nových zkušeností, ...
2.etapa zařazování a včleňování sebe samého - období sebauplatňovania dítěte, kde ono samo je v centru vší pozornosti, osvojuje si postupy a organizuje si podmínky svého života
3.etapa činného působení, etapa práce - nejvyšší stupeň ve vývoji dítěte, kde činnost má již sociální poměr
Freinetova škola je školou pracovní. Nejde jen o přípravu na práci v dospělosti, ale jako práce manuální, tak duševní je prostředkem vyjádření se dítěte, vzbuzení zájmu a motivace. Práce má uspokojovat přirozenou potřebu dítěte. V organizaci školní práce vychází ze dvou hledisek: aktivní podíl dítěte na plánování, realizaci a hodnocení vyučování a školní práce a svobodné vyjadřování dítěte.
Jejím cílem je maximální rozvoj osobnosti dítěte v racionální společnosti, které slouží a která slouží jemu. Jejím výsledkem bude silný a neohrožený člověk, který je připraven pro společnost plodně pracovat a přispět tak pro její harmonický rozvoj bez postranních egoistických úmyslů.
Jednou z dalších myšlenek je, že dítě má samo s naší pomocí formovat vlastní osobnost, je subjektem vlastní výchovy, musí samostatně objevovat a odhalovat svět. Proto Freinet žádá školu činnou a aktivní, nepřipouští ve škole žádné pasivní formy, např.. frontální vyučování. Každý pokrok musí dosáhnout dítě samostatně, jinak nejde o skutečný pokrok. Freinet vychází z teze, že život není stav ale proces. Pokud dítě poznává novou skutečnost, prochází 3 vývojovými fázemi:
1.etapa dotykového zkoumání - experimentování, získávání nových zkušeností, ...
2.etapa zařazování a včleňování sebe samého - období sebauplatňovania dítěte, kde ono samo je v centru vší pozornosti, osvojuje si postupy a organizuje si podmínky svého života
3.etapa činného působení, etapa práce - nejvyšší stupeň ve vývoji dítěte, kde činnost má již sociální poměr
Freinetova škola je školou pracovní. Nejde jen o přípravu na práci v dospělosti, ale jako práce manuální, tak duševní je prostředkem vyjádření se dítěte, vzbuzení zájmu a motivace. Práce má uspokojovat přirozenou potřebu dítěte. V organizaci školní práce vychází ze dvou hledisek: aktivní podíl dítěte na plánování, realizaci a hodnocení vyučování a školní práce a svobodné vyjadřování dítěte.
Freinetovské vyučovací techniky
Specifikum je hlavně v technikách vyučování. Za nejdůležitější prostředky vyučování se považují:
- Volné vyjadřování - všemi formami, zejména však volné texty
- Praktická práce - v pracovních ateliérech, školní tiskárně, malování, modelování
- Mimoškolní pozorování - poznávání životní reality, exkurze mimo prostory školy
- Individuální práce - s pracovními sešity, s autokorektívnymi kartami, individuální práce musí podporovat kolektivní práci, kde každý pracuje pro svou potřebu.
- Úzká spolupráce učitelů
Volný text - slouží jazykovému vyučvaniu, psaní, čtení, ale i ostatním oblastem poznání. Freinet prosazuje přirozenou metodu čtení a psaní. Motivace psaní se realizuje tiskem textů, korenšpondenciou, školními novinami. Volný text musí být opravdu volný, jeho volba je ponechána na dítěti. Text se čte, společně upravuje, vylepšuje, ale nesmí být formální a samoúčelný, proto je dále motivován, že text bude zveřejněn.
Školní tiskárna - umožňuje fixovat vyjádření dětí. Text získá vytištěním větší vážná, tím že je zveřejněn pro ostatní - učitelů, rodičů, spolužáků. Tato skutečnost dělá děti lépe připraveny ke spolupráci, k akceptování ostatních.
Podobné úkoly plní i školní noviny. Odrážejí život třídy, celý kolektiv přebírá za ně zodpovědnost. Mají formativního vliv na čtenáře i tvůrců. Proto třeba dbát na úpravu, pestrost příspěvků a jejich rozmanitost, jazykovou správnost.
Freinetovská pedagogika je plná podnětných myšlenek pro aktivizaci a samostatnost dítěte, pro individualizaci vyučování iv našich podmínkách.
Kritici Freinetovskej školy poukazují na nedostatek teoretického zázemí pro tuto koncepci i možný anarchismus v organizaci vyučování.
Tvořivý učitel v ní však může najít mnoho inspirace. Pro náročnost této koncepce se v mnoha zemích realizuje spíše ve freinetovských třídách v rámci běžných škol, jak v samostatně organizovaných celých školách freinetovského typu.
- Volné vyjadřování - všemi formami, zejména však volné texty
- Praktická práce - v pracovních ateliérech, školní tiskárně, malování, modelování
- Mimoškolní pozorování - poznávání životní reality, exkurze mimo prostory školy
- Individuální práce - s pracovními sešity, s autokorektívnymi kartami, individuální práce musí podporovat kolektivní práci, kde každý pracuje pro svou potřebu.
- Úzká spolupráce učitelů
Volný text - slouží jazykovému vyučvaniu, psaní, čtení, ale i ostatním oblastem poznání. Freinet prosazuje přirozenou metodu čtení a psaní. Motivace psaní se realizuje tiskem textů, korenšpondenciou, školními novinami. Volný text musí být opravdu volný, jeho volba je ponechána na dítěti. Text se čte, společně upravuje, vylepšuje, ale nesmí být formální a samoúčelný, proto je dále motivován, že text bude zveřejněn.
Školní tiskárna - umožňuje fixovat vyjádření dětí. Text získá vytištěním větší vážná, tím že je zveřejněn pro ostatní - učitelů, rodičů, spolužáků. Tato skutečnost dělá děti lépe připraveny ke spolupráci, k akceptování ostatních.
Podobné úkoly plní i školní noviny. Odrážejí život třídy, celý kolektiv přebírá za ně zodpovědnost. Mají formativního vliv na čtenáře i tvůrců. Proto třeba dbát na úpravu, pestrost příspěvků a jejich rozmanitost, jazykovou správnost.
Freinetovská pedagogika je plná podnětných myšlenek pro aktivizaci a samostatnost dítěte, pro individualizaci vyučování iv našich podmínkách.
Kritici Freinetovskej školy poukazují na nedostatek teoretického zázemí pro tuto koncepci i možný anarchismus v organizaci vyučování.
Tvořivý učitel v ní však může najít mnoho inspirace. Pro náročnost této koncepce se v mnoha zemích realizuje spíše ve freinetovských třídách v rámci běžných škol, jak v samostatně organizovaných celých školách freinetovského typu.
Život Célestina Freineta
Célestin Freinet se narodil v roce 1896 ve vesnici Gars na úpatí Alp v
jižní Francii. Dětství prožil mezi rolníky na polích, v chudé oblasti.
Věděl všechno o péči o ovce a jeho žena o něm napsala, že péče o ovce
byla vlastně základním motivem pro jeho pedagogickou činnost.
Po ukončení základního vzdělání odchází do Nice, kde studoval učitelství pro první stupeň vzdělání. Pak však v roce 1914 začíná první světová válka a Freinet je povolán do služby, avšak už v roce 1915 je vážně zraněn v boji. Z válečného zranění se do konce svého života nezotavil a celý život měl problémy s dechem. To, jak on sám říkal, ovlivnilo jeho přístup ke vzdělávání studentů.
Místo obvyklého pedagogova mluvení a psaní křídou na tabuli, museli být žáci daleko aktivnější a vyvíjet svoji vlastní činnost.
Jeho pedagogická kariéra začíná v roce 1920, kdy nastupuje jako asistent ředitele ve městě Bar-sur-Loup, nedaleko svého rodného města. V rámci práce pro školu se účastní konference Education Novell, kde se seznamuje s prací nejvýznamnějších pedagogů té doby, jako byli Ferrière, Claparède, Bovet nebo Cousinet. Tou dobou také studuje klasickou teorii pedagogiky, kterou se ovšem také snaží rozšiřovat a je jedním ze zakladatelů a představitelů hnutí nové výchovy.
Později se Freinet stává členem komunistické strany a s delegací navštíví SSSR, kde se dokonce setká s Leninovou manželkou (tehdejší ministryní školství). Tyto odborářské a politické aktivity silně ovlivnily jeho přístup ke vzdělávání.
Freineovy poznatky začínají být přijímány v mnoha zemích jako Španělsko, Německo, Itálie a samozřejmě i doma ve Francii. Nicméně se v té době začínají rozvíjet radikální pravicová hnutí, která mu, jako komunistickému aktivistovi, staví do cesty velké množství překážek. Freinet se proto vrací do Bar-sur-Loupu, kde se věnuje budování Secular Education Co-operative movement, ze kterého se stává skutečný průmysl na tvorbu pedagogických děl a výukových materiálů. Zde se také zrodila myšlenka volné experimentální školy, kterou později Freinet později zakládá za podpory levicových politiků a svého hnutí ve městě Vence.
Později v době druhé světové války byl Freinet pro svoji potencionální nebezpečnost jako levicový aktivista uvězněn v koncentračním táboře, ze kterého byl propuštěn a mohl se vrátit se ke svojí činnosti ve Vence.
V roce 1950 byl Freinet vyloučen z komunistické strany, protože prohlédl její nebezpečnost a zneužívání a s její politikou nadále nesouhlasil.
Freinet zemřel ve Vence v roce 1966. Jeho myšlenky však byly dále prohlubovány prostřednictvím jeho hnutí a jeho odkaz shrnula jeho žena ve svých pamětech. Freinet je velmi významnou osobností v pedagogickém oboru a mnohé jeho myšlenky mají dosah až do dnešních dnů. Pedagogika pro něj byla podle jeho slov „techniques de vie“, způsob jak žít a také službou svobodě a humanitě.
Po ukončení základního vzdělání odchází do Nice, kde studoval učitelství pro první stupeň vzdělání. Pak však v roce 1914 začíná první světová válka a Freinet je povolán do služby, avšak už v roce 1915 je vážně zraněn v boji. Z válečného zranění se do konce svého života nezotavil a celý život měl problémy s dechem. To, jak on sám říkal, ovlivnilo jeho přístup ke vzdělávání studentů.
Místo obvyklého pedagogova mluvení a psaní křídou na tabuli, museli být žáci daleko aktivnější a vyvíjet svoji vlastní činnost.
Jeho pedagogická kariéra začíná v roce 1920, kdy nastupuje jako asistent ředitele ve městě Bar-sur-Loup, nedaleko svého rodného města. V rámci práce pro školu se účastní konference Education Novell, kde se seznamuje s prací nejvýznamnějších pedagogů té doby, jako byli Ferrière, Claparède, Bovet nebo Cousinet. Tou dobou také studuje klasickou teorii pedagogiky, kterou se ovšem také snaží rozšiřovat a je jedním ze zakladatelů a představitelů hnutí nové výchovy.
Později se Freinet stává členem komunistické strany a s delegací navštíví SSSR, kde se dokonce setká s Leninovou manželkou (tehdejší ministryní školství). Tyto odborářské a politické aktivity silně ovlivnily jeho přístup ke vzdělávání.
Freineovy poznatky začínají být přijímány v mnoha zemích jako Španělsko, Německo, Itálie a samozřejmě i doma ve Francii. Nicméně se v té době začínají rozvíjet radikální pravicová hnutí, která mu, jako komunistickému aktivistovi, staví do cesty velké množství překážek. Freinet se proto vrací do Bar-sur-Loupu, kde se věnuje budování Secular Education Co-operative movement, ze kterého se stává skutečný průmysl na tvorbu pedagogických děl a výukových materiálů. Zde se také zrodila myšlenka volné experimentální školy, kterou později Freinet později zakládá za podpory levicových politiků a svého hnutí ve městě Vence.
Později v době druhé světové války byl Freinet pro svoji potencionální nebezpečnost jako levicový aktivista uvězněn v koncentračním táboře, ze kterého byl propuštěn a mohl se vrátit se ke svojí činnosti ve Vence.
V roce 1950 byl Freinet vyloučen z komunistické strany, protože prohlédl její nebezpečnost a zneužívání a s její politikou nadále nesouhlasil.
Freinet zemřel ve Vence v roce 1966. Jeho myšlenky však byly dále prohlubovány prostřednictvím jeho hnutí a jeho odkaz shrnula jeho žena ve svých pamětech. Freinet je velmi významnou osobností v pedagogickém oboru a mnohé jeho myšlenky mají dosah až do dnešních dnů. Pedagogika pro něj byla podle jeho slov „techniques de vie“, způsob jak žít a také službou svobodě a humanitě.
Freinetovská pedagogika
Základní idea pedagogických snah Freineta zní „z života a pro život
prací“. Z této ideje jednoznačně vyplývá, že škola má být jakýmsi
průvodcem života a práce všech lidí a jako taková by měla být chápána.
Základními principy jeho pedagogiky jsou tudíž vlastní aktivita, práce, zkoumání, ale i zkušenost a svobodné vyjádření. Freinet byl velkým kritikem pasivity a verbální orientace tehdejších škol. Proto v různých oblastech navrhl nejrůznější opatření, která pasivitu ze škol vytěsňují a snažil se žáky do studia zapojit prostřednictvím rozličných prací a praktických úkolů, které je měly zaujmout a také náležitě poučit o související problematice.
K vyučování využíval Freinet nejrůznější techniky a postupy, které pomáhaly k dosažení kýžených výsledků.
Jednou ze základních Freinetových technik byly tiskárny. Freinet používal tisk jako formu komunikace mezi žáky jak na úrovni jedné školy, tak mezi školami. Freinet vždy na začátku vyučování chodil s žáky ven mimo školu pozorovat prostředí a život, po návratu do školy byli žáci plní zážitků a myšlenek, které nastřádali v průběhu pobytu venku. Freinet se proto rozhodl, že by žáci měli svoje myšlenky a postřehy seskupit a uspořádat do textu, který později společně s vyučujícím a ostatními žáky upravili a vytiskli. Tyto výtisky měli později možnost číst další spolužáci, kteří se tímto způsobem mohli dozvědět zajímavé informace a poznatky, které v rámci své výuky nepostřehli. Tento krok vedl k mnohem lepší komunikaci poznávání světa studenty. Pro žáky bylo totiž mnohem jednodušší pochopit studované učivo prostřednictvím textů, které vymýšleli jejich vrstevníci než z učebnic. Tato technika také pomohla ke sbližování studentů a prohlubování jejich sociálních vztahů. Komunikace stejně jako socializace se ukázaly jako nejlepší nástroje pro přístup k psanému slovu.
Z těchto článků a se později začali vytvářet školní noviny, které byly ve škole dostupné. S postupem technologického rozvoje začali Freinetovi následníci používat i další technologie, které slouží ke komunikaci, např. magnetofonové pásky, videokamery apod., jejichž využití se obzvláště dnes jeví jako revoluční, protože v dnešní škole využívají komunikační technologie už i nejmladší školáci a současná škola pochopila, že technika má ve výuce obrovský potenciál. Děti by dnes měly mít mnohem častěji možnost využívat tyto prostředky ke studiu a komunikaci mezi sebou navzájem. Je totiž naprosto prokazatelné, že informace lze mnohem snáze interiorizovat prostřednictvím kreativní diskuze, nežli prostým studiem odborných textů.
Podobně revoluční byl přístup Freineta k matematice. Freinet byl propagátorem takzvané „živé matematiky“. Matematika pro něj měla být prostředkem k chápání světa a ne prostou vědeckou disciplínou, ve které se žáci mají učit složité vzorce a poučky, pro které si nemohou představit žádné konkrétní použitelné využití a praktickou aplikaci. Matematika proto měla být používána v různých praktických činnostech, popisování fyzikálních zákonitostí, počítání produkce nebo ke kalkulaci prodejní ceny apod. K tomuto Freinetovu přístupu se postupem času přiklání mnoho odborníků z rozličných oborů.
Například současné ekonomii je často vytýkána přílišná matematizace a formalizování, které navede k žádným konkrétním výstupům. Tento přístup Freinet kritizoval již před mnoha lety a dnes je mu konečně dáváno za pravdu.
Další Freinetovskou technikou, s jejíž aplikací se setkáváme i dnes, je pracovně-orientované čtení. I zde kladl Freinet důraz na schopnost aplikovat čtení v skutečných situacích a případech, kdy nejde o otrocké četní témat odtržených od reality, ale o čtení jehož cílem je pochopit smysl textu. Stejně jako Freinet nechápu smysl četní vybraných pasáží různých učebnic, které nemají význam. Pokud je text vytržen z kontextu, žáci nepochopí jeho smysl a tím pádem je jeho čtení nezajímá a nic si z něj neodnesou. Pokud by žáci mohli číst text, který pochopí, jistě by se čtení méně bránili a bylo by pro ně přínosnější. Freinetovo hnutí za tímto účelem vydávalo brožury, které byly přizpůsobeny přímo dětem určitého věku a žáci jim proto rozuměli a měli s jejich čtením mnohem menší problémy.
Podobně přistupoval Freinet i k ostatním školním disciplínám, jako je dějepis nebo zeměpis. Žákům se snažil přiblížit učivo ne prostřednictvím biflování dat a informací, které žáci obvykle brzy po jejich nastudování zapomenou, ale prostřednictvím různých monumentů, stylů architektury, návštěvami venkovských usedlostí nebo popisem místní fauny a flory. Takové informace jsou pro děti mnohdy mnohem lépe zapamatovatelné a jsou následně schopny si s nimi spojit i další informace, které si s nimi spojil v rámci studia.
Aby mohl dosáhnout kýžených změn, které prováděl oproti tehdejší tradiční výuce, bylo nutné, aby aplikoval určité modifikace v organizaci výuky. Freinet proto navrhl nový způsob rozložení třídy, která měla být stejně jako tradiční třída ve velké místnosti podobné těm dnešním, ale zde mělo být sedm pracovních koutů, tedy míst kde, budou vykonávány různé specifické aktivity. Tyto kouty Freinet poměrně detailně popsal včetně jejich vybavení. Kouty nazýval např.: manuální aktivity, komerční aktivity, dokumentace, experimenty nebo reprodukce. Některé z těchto koutů měli i vlastní zahrady nebo farmy.
Takto nově koncipovaná výuka měla i jiný časový rozvrh. Čas na jednotlivé aktivity byl sice rozdělen na základě sylabu předmětu, nicméně žáci si na začátku každého týdne volili individuální „pracovní plán“. Tato skutečnost podporovala svobodu žáků a jejich rozhodovací schopnosti. Práce v různých skupinách, také podporovala spolupráci a komunikační schopnosti žáků.
Základními principy jeho pedagogiky jsou tudíž vlastní aktivita, práce, zkoumání, ale i zkušenost a svobodné vyjádření. Freinet byl velkým kritikem pasivity a verbální orientace tehdejších škol. Proto v různých oblastech navrhl nejrůznější opatření, která pasivitu ze škol vytěsňují a snažil se žáky do studia zapojit prostřednictvím rozličných prací a praktických úkolů, které je měly zaujmout a také náležitě poučit o související problematice.
K vyučování využíval Freinet nejrůznější techniky a postupy, které pomáhaly k dosažení kýžených výsledků.
Jednou ze základních Freinetových technik byly tiskárny. Freinet používal tisk jako formu komunikace mezi žáky jak na úrovni jedné školy, tak mezi školami. Freinet vždy na začátku vyučování chodil s žáky ven mimo školu pozorovat prostředí a život, po návratu do školy byli žáci plní zážitků a myšlenek, které nastřádali v průběhu pobytu venku. Freinet se proto rozhodl, že by žáci měli svoje myšlenky a postřehy seskupit a uspořádat do textu, který později společně s vyučujícím a ostatními žáky upravili a vytiskli. Tyto výtisky měli později možnost číst další spolužáci, kteří se tímto způsobem mohli dozvědět zajímavé informace a poznatky, které v rámci své výuky nepostřehli. Tento krok vedl k mnohem lepší komunikaci poznávání světa studenty. Pro žáky bylo totiž mnohem jednodušší pochopit studované učivo prostřednictvím textů, které vymýšleli jejich vrstevníci než z učebnic. Tato technika také pomohla ke sbližování studentů a prohlubování jejich sociálních vztahů. Komunikace stejně jako socializace se ukázaly jako nejlepší nástroje pro přístup k psanému slovu.
Z těchto článků a se později začali vytvářet školní noviny, které byly ve škole dostupné. S postupem technologického rozvoje začali Freinetovi následníci používat i další technologie, které slouží ke komunikaci, např. magnetofonové pásky, videokamery apod., jejichž využití se obzvláště dnes jeví jako revoluční, protože v dnešní škole využívají komunikační technologie už i nejmladší školáci a současná škola pochopila, že technika má ve výuce obrovský potenciál. Děti by dnes měly mít mnohem častěji možnost využívat tyto prostředky ke studiu a komunikaci mezi sebou navzájem. Je totiž naprosto prokazatelné, že informace lze mnohem snáze interiorizovat prostřednictvím kreativní diskuze, nežli prostým studiem odborných textů.
Podobně revoluční byl přístup Freineta k matematice. Freinet byl propagátorem takzvané „živé matematiky“. Matematika pro něj měla být prostředkem k chápání světa a ne prostou vědeckou disciplínou, ve které se žáci mají učit složité vzorce a poučky, pro které si nemohou představit žádné konkrétní použitelné využití a praktickou aplikaci. Matematika proto měla být používána v různých praktických činnostech, popisování fyzikálních zákonitostí, počítání produkce nebo ke kalkulaci prodejní ceny apod. K tomuto Freinetovu přístupu se postupem času přiklání mnoho odborníků z rozličných oborů.
Například současné ekonomii je často vytýkána přílišná matematizace a formalizování, které navede k žádným konkrétním výstupům. Tento přístup Freinet kritizoval již před mnoha lety a dnes je mu konečně dáváno za pravdu.
Další Freinetovskou technikou, s jejíž aplikací se setkáváme i dnes, je pracovně-orientované čtení. I zde kladl Freinet důraz na schopnost aplikovat čtení v skutečných situacích a případech, kdy nejde o otrocké četní témat odtržených od reality, ale o čtení jehož cílem je pochopit smysl textu. Stejně jako Freinet nechápu smysl četní vybraných pasáží různých učebnic, které nemají význam. Pokud je text vytržen z kontextu, žáci nepochopí jeho smysl a tím pádem je jeho čtení nezajímá a nic si z něj neodnesou. Pokud by žáci mohli číst text, který pochopí, jistě by se čtení méně bránili a bylo by pro ně přínosnější. Freinetovo hnutí za tímto účelem vydávalo brožury, které byly přizpůsobeny přímo dětem určitého věku a žáci jim proto rozuměli a měli s jejich čtením mnohem menší problémy.
Podobně přistupoval Freinet i k ostatním školním disciplínám, jako je dějepis nebo zeměpis. Žákům se snažil přiblížit učivo ne prostřednictvím biflování dat a informací, které žáci obvykle brzy po jejich nastudování zapomenou, ale prostřednictvím různých monumentů, stylů architektury, návštěvami venkovských usedlostí nebo popisem místní fauny a flory. Takové informace jsou pro děti mnohdy mnohem lépe zapamatovatelné a jsou následně schopny si s nimi spojit i další informace, které si s nimi spojil v rámci studia.
Aby mohl dosáhnout kýžených změn, které prováděl oproti tehdejší tradiční výuce, bylo nutné, aby aplikoval určité modifikace v organizaci výuky. Freinet proto navrhl nový způsob rozložení třídy, která měla být stejně jako tradiční třída ve velké místnosti podobné těm dnešním, ale zde mělo být sedm pracovních koutů, tedy míst kde, budou vykonávány různé specifické aktivity. Tyto kouty Freinet poměrně detailně popsal včetně jejich vybavení. Kouty nazýval např.: manuální aktivity, komerční aktivity, dokumentace, experimenty nebo reprodukce. Některé z těchto koutů měli i vlastní zahrady nebo farmy.
Takto nově koncipovaná výuka měla i jiný časový rozvrh. Čas na jednotlivé aktivity byl sice rozdělen na základě sylabu předmětu, nicméně žáci si na začátku každého týdne volili individuální „pracovní plán“. Tato skutečnost podporovala svobodu žáků a jejich rozhodovací schopnosti. Práce v různých skupinách, také podporovala spolupráci a komunikační schopnosti žáků.
Diskuze nad Freinetovými přístupy
Někteří ze současných autorů soudí, že Freinetovy padesát let staré
přístupy jsou v dnešní době již nepoužitelné a není možné se z nich
nijak poučit. Dle mého názoru je skutečnost naprosto opačná.
Ano, skutečně dnes nelze vyučovat především manuální práci, která je postupem času díky moderním technologiím ve výrobě přenechávána spíše strojům. Nicméně principy, se kterými Freinet pracoval, jsou velmi současné a velká pedagogů na všech stupních vzdělávání by se z nich mohla poučit. Ne nadarmo byl Freinet považován za otce francouzské pedagogiky.
V Freinetově přístupu nacházím právě prvek toho, co v současném systému vzdělávání postrádám. Tímto prvkem je kontakt s realitou. Žáci a studenti dnešních škol mají skutečně velmi dobré teoretické znalosti v různých oblastech vědění. Nicméně když dojde na to, aby svoje znalosti ověřili prostřednictvím reálné aplikace teorie v praxi, naráží velmi často na problém. Toto by se z mého pohledu mělo změnit. Vzhledem k tomu, že léta, které jsem strávila jako žačka na základní nebo stření škole, nejsou příliš vzdálená, uvědomuji si, že některé znalosti, které jsem studiem získala, bych nikdy nebyla schopna použít v praxi. K čemu je mi například informace kolik vodíků nebo uhlíků obsahuje cyklopentan, pokud nejsem schopna určit, k čemu je mi tato informace dobrá. Žáci považují potom tyto informace za „tautologie“, které se musí naučit i když nevědí proč. Tento systém je dle mého názoru neefektivní a měl by se spíše začít přibližovat k praktické aplikaci znalostí v praxi.
Dalším významným přínosem je dle mého názoru Freinetova snaha po komunikaci a kooperaci mezi žáky. V současném školství je naprostý nedostatek diskuze a kooperace. Stejně jako v praktickém životě, by se žáci měli učit i ve škole spolupracovat se svými kolegy.
Na rozdíl od vysokoškolského systému vzdělávání jsem na střední ani základní škole nezaznamenala jakoukoli snahu o rozvoj kooperace mezi žáky. Seminární práce jsem vždy vypracovávala, stejně jako moji spolužáci sama doma za použití internetu nebo učebnic, nicméně o tématu jsem se spolužáky obvykle nedebatovala ani jsme si vzájemně nevyměňovali své názory a postřehy. Kooperace a komunikace je dle mého názoru nejlepším nástrojem pro rozvoj kreativity a kreativního myšlení studentů. Obzvláště v dnešním globalizovaném světě se sofistikovanou dělbou práce a rozsáhlými komunikačními kanály je, dle mého názoru, komunikace a kooperace pro praktický život naprosto nezbytná.
Ano, skutečně dnes nelze vyučovat především manuální práci, která je postupem času díky moderním technologiím ve výrobě přenechávána spíše strojům. Nicméně principy, se kterými Freinet pracoval, jsou velmi současné a velká pedagogů na všech stupních vzdělávání by se z nich mohla poučit. Ne nadarmo byl Freinet považován za otce francouzské pedagogiky.
V Freinetově přístupu nacházím právě prvek toho, co v současném systému vzdělávání postrádám. Tímto prvkem je kontakt s realitou. Žáci a studenti dnešních škol mají skutečně velmi dobré teoretické znalosti v různých oblastech vědění. Nicméně když dojde na to, aby svoje znalosti ověřili prostřednictvím reálné aplikace teorie v praxi, naráží velmi často na problém. Toto by se z mého pohledu mělo změnit. Vzhledem k tomu, že léta, které jsem strávila jako žačka na základní nebo stření škole, nejsou příliš vzdálená, uvědomuji si, že některé znalosti, které jsem studiem získala, bych nikdy nebyla schopna použít v praxi. K čemu je mi například informace kolik vodíků nebo uhlíků obsahuje cyklopentan, pokud nejsem schopna určit, k čemu je mi tato informace dobrá. Žáci považují potom tyto informace za „tautologie“, které se musí naučit i když nevědí proč. Tento systém je dle mého názoru neefektivní a měl by se spíše začít přibližovat k praktické aplikaci znalostí v praxi.
Dalším významným přínosem je dle mého názoru Freinetova snaha po komunikaci a kooperaci mezi žáky. V současném školství je naprostý nedostatek diskuze a kooperace. Stejně jako v praktickém životě, by se žáci měli učit i ve škole spolupracovat se svými kolegy.
Na rozdíl od vysokoškolského systému vzdělávání jsem na střední ani základní škole nezaznamenala jakoukoli snahu o rozvoj kooperace mezi žáky. Seminární práce jsem vždy vypracovávala, stejně jako moji spolužáci sama doma za použití internetu nebo učebnic, nicméně o tématu jsem se spolužáky obvykle nedebatovala ani jsme si vzájemně nevyměňovali své názory a postřehy. Kooperace a komunikace je dle mého názoru nejlepším nástrojem pro rozvoj kreativity a kreativního myšlení studentů. Obzvláště v dnešním globalizovaném světě se sofistikovanou dělbou práce a rozsáhlými komunikačními kanály je, dle mého názoru, komunikace a kooperace pro praktický život naprosto nezbytná.
Přidejme se
Jak je doufám zřejmé z výše uvedených informací, s dílem a odkazem
Célestina Freineta se jednoznačně ztotožňuji. Freinetovy myšlenky jsou
velmi současné a každý, ať již současný nebo budoucí pedagog, by se s
nimi měl seznámit. Jeho pojetí školy jako „techniques for living“ je dle
mého názoru nadčasové a mělo by být mnohem častěji aplikováno i v našem
systému školství.
Komunikace, kooperace a prakticky orientovaná edukace by měly být i dnes základními prvky současného vzdělávání. Tyto myšlenky lze najít i u mnoha dalších významných pedagogických myslitelů, jako například u Jana Ámose Komenského, kterého jsem zmínila i v úvodu. Lze tedy říci, že teoretické předpoklady v literatuře najít lze, nicméně aplikovat je v praxi je otázkou především pro konkrétní učitele a pedagogy. Proto doufám, že i já budu schopna inspirovat se jejich myšlenkami a budu předávat žákům informace zajímavým způsobem tak, aby je byli schopni zpracovat a použít ve svém budoucím životě.
[1] Legrand,L.: Prospects: the quarterly review of comparative education,Paris, UNESCO: International Bureau of Education), vol. XXIII, no. 1/2, 1993, p. 403–18. Dostupné z WWW: http://www.ibe.unesco.org/publications/thinkerspdf/freinete.pdf
[2] PRŮCHA, Jan. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. 2. aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2004. 141 s. ISBN 8071789771
[3] PRŮCHA, Jan. Alternativní školy. 2. upr. vyd. Praha : Portál, 1996. 106 s. ISBN 8071780723
[4] FILOVÁ, Hana; SVOBODOVÁ, Jarmila. Výběr z reformních i současných edukačních koncepcí : (zdroje inspirace pro učitele). Brno : MSD, 2007. 220 s. ISBN 9788086633930
[5] Institut Cooperative de l'Ecole Moderne. Http://www.freinet.org [online]. 2005 [cit. 2011-05-01]. History of Freinet Pedagogy. Dostupné z WWW: <http://www.freinet.org/icem/history.htm>.
[6] www.pedagog.ic.cz
Komunikace, kooperace a prakticky orientovaná edukace by měly být i dnes základními prvky současného vzdělávání. Tyto myšlenky lze najít i u mnoha dalších významných pedagogických myslitelů, jako například u Jana Ámose Komenského, kterého jsem zmínila i v úvodu. Lze tedy říci, že teoretické předpoklady v literatuře najít lze, nicméně aplikovat je v praxi je otázkou především pro konkrétní učitele a pedagogy. Proto doufám, že i já budu schopna inspirovat se jejich myšlenkami a budu předávat žákům informace zajímavým způsobem tak, aby je byli schopni zpracovat a použít ve svém budoucím životě.
[1] Legrand,L.: Prospects: the quarterly review of comparative education,Paris, UNESCO: International Bureau of Education), vol. XXIII, no. 1/2, 1993, p. 403–18. Dostupné z WWW: http://www.ibe.unesco.org/publications/thinkerspdf/freinete.pdf
[2] PRŮCHA, Jan. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. 2. aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2004. 141 s. ISBN 8071789771
[3] PRŮCHA, Jan. Alternativní školy. 2. upr. vyd. Praha : Portál, 1996. 106 s. ISBN 8071780723
[4] FILOVÁ, Hana; SVOBODOVÁ, Jarmila. Výběr z reformních i současných edukačních koncepcí : (zdroje inspirace pro učitele). Brno : MSD, 2007. 220 s. ISBN 9788086633930
[5] Institut Cooperative de l'Ecole Moderne. Http://www.freinet.org [online]. 2005 [cit. 2011-05-01]. History of Freinet Pedagogy. Dostupné z WWW: <http://www.freinet.org/icem/history.htm>.
[6] www.pedagog.ic.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)