Čtení

7.8.4 Čtení
Pro vedoucí pracovníky, lektory a učitele, ale i pro řadu ostatních profesí je čtení základní sebevzdělávací aktivitou. Má-li být čtení efektivní, musí si studu¬jící vytvořit dovednosti a později návyky správného čtení. Znamená to číst v určitém rytmu, registrovat členění látky i hlavní problémy, rozlišovat myšlenkove celky a okamžitě se vracet zpět k nejasným místům, která musí být pročí¬tána opakovaně. Správný návyk čtení počítá též s přestávkami (jejichž interval je ovšem individuální), s prvotním opakováním i s přerušením při známých pří¬znacích únavy. Překonávat ji vyžaduje již nejen silnou vůli, ale i zkušenost. Ta ovšem narůstá jen s činností.
Odborná literatura rozlišuje trojí druh čtení, a to čtení orientační, systematic¬ké a kritické. Tyto různé druhy čtení se odlišují především kvalitou osvojování přečteného i jeho rozsahem. Podle toho, co a jak potřebuje studující číst, volí příslušný přístup. To, co však všechny uvedené způsoby čtení spojuje, jsou obec¬né požadavky na soustředění pozornosti, porozumění obsahu a prvotní repro¬dukci přečteného, ať již polohlasem či vnitřním monologem. Podobně jsou ovšem uvedeným způsobům společné procesy členění obsahu na poznatky a pořadači systém těchto poznatků. Orientační (rychlé) čtení slouží k seznámení se se studijním materiálem a k rozhodnutí, zda tento materiál studovat podrobněji. Po orientačním čtení studující posoudí důležitost pramene, případnou koupi nebo výpůjčku. Orientační čtení začíná zjišťováním údajů o materiálu. Studující nej¬dříve nahlédne - jde-li o knihu - tiráž, obsahující nakladatelské údaje o autorovi, ostatních spolupracovnících, roku vydání, přílohách aj. Pak přejde k obsahu. Seznámí se s názvy kapitol, posléze přistoupí k úvodu a předmluvě. Rychlé čtení tedy začíná odposledních stránek studijního materiálu a postupuje k prvním.