Podle provedení lze tradičně rozlišovat trojí typ kontroly, a to kontrolu ústní, písemnou a demonstrační (předvedením činností nebo jejich výsledku). Ale v sebevzdělávání může být i provedení kontroly daleko pestřejší než v duchu někdejších školských zvyklostí.
Tak mohou být zmíněné tři typy různě kombinovány. Dále může být písemné ověřování chápáno jako předložení práce, zpracované doma či na pracovišti, případně jako zpracování práce za dozoru examinátora. Také ústní kontrola může být svěřena kolektivu posluchačů - studující zde předčítá svůj referát, který je pak za účasti lektora hodnocen. Studující může být ale také dotazován examiná¬torem, aniž by předem znal konkrétní otázky, které dostane. Atd.
V sebevzdělávání však klademe důraz na jedinou, hlavní formu kontroly, jíž je
autokontrola. Sebevzdělávající se pracovník, který sám řídí proces svého učení,
také sám ověřuje dosažené výsledky. Autokontrola se řídí studijním plánem, reži¬
mem studia a případně i potřebou náhle vzniklou. Má svůj cíl a předmět.
Autokontrola má svůj postup přípravy, své metody i formy, které sice lze vše¬obecně charakterizovat (viz v dalším), ale které nutno případ od případu indivi¬dualizovat.
Příprava ke kontrole výsledků studia se zakládá na opakování a na autokont-role. Opakování se řídí výsledky autokontroly: předmět i cíl opakování se mění podle dosažených výsledků v sebekontrole. Jde tedy o zpětnovazební proces.
Žádné komentáře:
Okomentovat