Starší literatura o edukaci dospělých vycházela ze školské praxe a tradičních kritérií metod. Jde tu např. o dominantní členění metod na monologické a dialo¬gické podle způsobu interakce osob řídících a řízených. V pramenech z počátků /O. let najdeme pro dospělé účastníky i doporučení, týkající se práce s knihou (podle druhu užitého materiálního prostředku), doporučení metod pozorování (pudle druhu převažující aktivity) aj. Tato kritéria třídění se dnes stávají — jsou-li chápána samostatně — afunkční, neboť jsou pokládána za samozřejmá. Ve 111 icnovitých případech však mohou být užitečná jako součást edukačních aktivit.
Novější literatura zmnožuje analytický základ metodických sestav. Děje se i.ik uplatňováním humánního přístupu k účastníkovi s ohledem na podmínky, v nichž probíhá proces učení. Přináší inovační vstupy, rozpracovává autodidak-tiku jakožto čtvrtý subsystém výchovy a vzdělávání dospělých (Tůma, 1987).
I )o třídění metod pronikají soudobé přístupy andragogické didaktiky. Jde tu
o kritéria teoretická, teoreticko-praktická a praktická. Přitom nejde o metodu
■ unu o sobě, ale o hodnocení užité metody z hlediska učícího se, tj. o vyhovující
postupy, vhodné pro konkrétní subjekty-objekty edukace (Mužík, 1998).
V současnosti se za samostatnou metodickou problematiku metod pokládá využití nehmotných didaktických prostředků (tj. myšlenkových postupů), které ■.(■ věcně odlišují od didaktických prostředků hmotných. Jedním z často užíva¬ných vstupů do problematiky metod je kritérium účelu edukace. Pokud je v edukačním procesu dominantní převaha vědomostí, hovoříme o metodách vzdě-fávacích. Metody, spočívající v tvorbě a upevňování dovedností a návyků, jsou uuiody výcvikové. Podobně se uplatňuje i kritérium organizační. Podle tohoto kritéria můžeme rozlišit metody řízení skupinové edukace od metod individuál¬ního studia. V současnosti sleduje andragogická didaktika nejen metody edu-kační, jejichž příklady byly v předchozím uvedeny, ale též metody informační.
Žádné komentáře:
Okomentovat