Podívejme se na funkce školy, které vyplývají ze středového postavení školy ve společnosti. Školu můžeme definovat jako uznávanou a nutnou přechodnou stanici pro jednotlivce na cestě z rodinného prostředí do prostředí povolání, hospodářství, prostředí administrativně politického. Škola plní z tohoto pohledu jakousi spojovací a převáděcí funkci (A. a R. Keiser, 1991, s.90). Toto převedení realizuje díky tomu, že v obou systémech jsou poněkud odlišné podmínky a způsob komunikace:
V rodině se hovoří o tzv. afektivním chování rodičů, chování, které podporuje individualitu a identitu dítěte. Interakce mezi dítětem a rodiči je emotivní, plná starostlivostí a péče. Dítě je zahrnováno láskou a náklonností, aniž by se o to muselo nějak významně zasloužit, nebo lásku kupovat. Na tomto místě musíme upozornit na to, že budeme abstrahovat od patologických jevů v rodině, kde dítě musí bojovat o životní prostor a lásku.
Naproti tomu ve “společnosti” je interakce mezi jejími účastníky založena na spíše jiných principech - především na výkonu, místo na emocích spíše na povaze věci. Ostatní není tak rozhodující. Nejdůležitější je, zda jedinec umí, je schopný. V povolání se požaduje především znalost a výkon. Z tohoto pohledu i zde můžeme najít jistá vychýlení, kdy například někdo získá zaměstnání díky svým známostem a ne schopnostem. Ale zůstaňme v obecné rovině.
Také musíme přihlédnout k tomu, že interakce z obou prostředí (rodiny a „společnosti”) se ve školním prostředí střetávají a spojení s oběma sférami přenáší oba interakční vzory do školního prostředí. Tedy jak podporu na jedné straně, tak požadavek na výkon na straně druhé.
Vzhledem k individuální podpoře vidíme, že osobní a emocionální vztah mezi aktéry ve škole je silný. I když na mnoha velkých sídlištních školách se stává, že se někdy ani učitelé navzájem neznají a často se učiteli ve velkých třídách po vyslovení jména žáka vybaví stěží alespoň klasifikace. Je to možná omluvitelné vzhledem k množství žáků, se kterými má učitel každý týden co do činění. Můžeme zde i zmínit problém individuální podpory osobnosti žáka a individualizace vyučování, které můžeme vidět z úhlu zvolených vhodných metod a třeba i možnosti výběrových, volitelných předmětů. Co říci k požadavku na výkon: žák musí být ve škole hodnocen také podle toho, co vykoná, podle výsledků. Musí si osvojit vědomosti, dovednosti, popř. i určitou kvalifikaci, za kterou škola ručí.
Žádné komentáře:
Okomentovat