Dominantní sociální vrstvy se snaží výhody strukturovanějšího kulturního kapitálu využít k utvoření a udržení podmínek

Dominantní sociální vrstvy se snaží výhody strukturovanějšího kulturního kapitálu využít k utvoření a udržení podmínek, které jim umožňují realizovat ve společnosti vlastní zájmy, legitimovat svou moc a pochopitelně tuto moc předávat z generace na generaci. Bourdieu vidí hlavní nástroj k dosažení těchto cílů ve škole a v principech fungování školského systému. Tvrdí, že škola je institucí, která je ovládána kulturou vyšších vrstev a poskytuje vzdělání, které garantuje větší šanci na úspěch dětem z těchto vrstev. Škola skrytě favorizuje žáky, kteří mají přístup k uvedenému specifickému kulturnímu kapitálu vysokého statutu. Děti z dominujících vrstev získávají v rodině takový kulturní kapitál, který mohou relativně snadno transformovat ve školní úspěšnost. Pokud se podíváme na druhou stranu, děti pocházející z nižších sociálních vrstev mají problémy se v této kultuře orientovat, a proto ve školní soutěži selhávají, nebo se do ní ani nehlásí (například tím, že na vyšší vzdělání neaspirují.) Tyto děti jsou postupně ve vzdělanostní dráze eliminovány, a to podle Bourdieua několika způsoby:
 Vyřazováním sebe sama (žák přizpůsobí své aspirace svým šancím a dospěje k názoru, že je zbytečné se namáhat).
 Předvýběrem (žáci s nižším statutem kulturního kapitálu jsou hodnoceni stejně jako ti s výrazně kulturně privilegovaným stavem kulturního kapitálu, bez ohledu na jejich handicap).
 Vypovězením (žáci s nižší úrovní kulturního kapitálu jsou přesunováni na méně výhodné pozice – studijní obory, školy…).
 Vyloučením (žák již dále nepokračuje ve školní docházce).
Podle této teorie tedy škola není neutrální sociální institucí, protože staví své metody a obsahy na zkušenostech a kulturním kapitálu vyšších vrstev společnosti. Děti z nižších vrstev mohou získat spoustu vědomostí a dovedností, ale nedosáhnou takové spřízněnosti s kulturou, jako ti, kteří jsou v ní zrozeni. I na první pohled neutrální obsahy vzdělání jsou zatíženy prvky vyšších vrstev. Ve škole dochází vlastně k legitimování sociálních rozdílů touto skrytou formou (srovnej: Bernstein).
Teorie kulturního kapitálu jsou předmětem empirických analýz v Evropě i v USA (od Bourdieua až po českého sociologa Matějů). Někdy bývá tento kapitál měřen pomocí vzdělání rodičů za předpokladu, že vzdělání rodičů je spolehlivým indikátorem jejich kulturního kapitálu. K podobným výsledkům dochází i naši sociologové ve výsledcích empirického výzkumu Sociologického ústavu AV – Rodina 89´ (Matějů). V textu se zmiňují o tom, že by mnohdy stačilo, aby učitel znal vzdělanostní úroveň rodičů a podle toho by mohl dávat svým žákům známky. Naši sociologové docházejí k podobným výsledkům jako někteří sociologové v zahraničí: že dochází k paradoxům ve vývoji vzdělanostních nerovností. Ačkoli se ve vzdělanostní selekci ve stále větší míře prosazují meritokratická kritéria – vliv sociálního původu zůstává stabilní, nebo dokonce roste.