Školní budovy

Školní budovy:
 pro proces vyučování je nejvhodnější skupina dětí v počtu kolem 30;
 budovy jsou většinou strohé, neslouží k zábavě;
 učitelé mají větší stoly, pohodlnější židle, uzamykatelné skříňky, přístup všude ... budova je spíše prostorem učitelů, ne žáků;
 budova připomíná továrnu: děti postupují „procesem výroby” – podle věku, pohlaví, ve stejných místnostech, stejně velkých skupinách u stejných stolů...;
 budovy přinejmenším omezují individuální učení, skupinové, párové vyučování;
 skutečnosti, které z domova neznáme (např.rozdělené záchody podle pohlaví...).
V roce 1993 popsal u nás sociální ekolog Bohuslav Blažek školu určitým způsobem, který odpovídá kritickým teoriím a kritickým postojům ke škole. Pro nás je důležité, že když zpracovával stanovisko k dostavbě školy na Komenského náměstí v Praze 3, popsal vlastně i skryté významy typické české školní budovy.
Popisoval klasickou školu z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Psal o ní jako o idylické stavbě z pohledu zvenčí, ale na druhé straně dítě, které vstoupí do této budovy, má k idylickým pocitům daleko:
 základní schéma budovy je pevnost – kasárna (někdy také není zcela snadné u budov z této doby původně školní a původně kasárenskou budovu odlišit);
 budova je do všech stran uzavřena a vstupy/výstupy jsou pod kontrolou;
 předimenzovaná vrata (schodiště, sloupy…) dokážou hrozivě fascinovat i dospělé návštěvníky, natožpak děti;
 bezchybná asymetrie fasády i vnitřního řešení je významově spjata s okázalou racionalitou a vnějškovou disciplínou, až drilem;
 v celkovém řešení i v detailu je proto budova naprosto necitelná vůči kontextu, nereaguje na terén ani původní vedení cest – naopak dílem předpokládá, dílem vyžaduje zasazení do obdobného racionálního rastru;
 vyvýšení prvního podlaží nad terén brání přirozenému optickému kontaktu se světem (srovnej zabělení oken v nemocnicích), a to jak zevnitř ven, tak zvenčí dovnitř;
 dítě je vlastně vpouštěno do prostředí, které ani v nejmenším nenaznačuje, že s ním počítá jako s dítětem, naopak jej spíše zastrašuje – bombastickým měřítkem (výška kliky na vratech!), chladnou dospěláckou racionalitou (označení pater a tříd pouze nápisy, kterým ti nejmenší nerozumějí), absencí prvků nebo podprostorů vyzývajících ke hře;
 je to prostředí, které apriorně hru vylučuje, nutí k šepotu a zpomalené chůzi, jako v chrámu a krematoriu a osobuje si falešnou sekulární sakralitu osvícenství...