Další významnou osobností je Josef Úlehla (1852-1933). Vycházel z myšlenek anglického filozofa a pedagoga Herberta Spencera a přeložil do češtiny jeho dílo Výchova rozumová, mravní a tělesná. Ve své pedagogice vychází z názoru, že vzdělávací postup má probíhat formou samoučení a vykonaná práce má být zdrojem radosti. Inspirován byl i Tolstého volnou školou. Ve své Úvaze o budoucí volné škole československé uvádí názor, že proti donucovacím metodám trpnému přijímání poznatků je třeba využívat ve škole přirozené zvídavosti žáků a vést je k samostatnému řešení problémů. Hlavní má být osobní zkušenost, pozorování, experiment. Ve výuce je třeba posílit výchovu estetickou a pracovní. Osnovy a rozvrh hodin by měly být flexibilní. Rozdíly mezi žáky je nutno respektovat.Tyto své názory realizoval v praxi na české menšinové škole ve Vídni v letech 1911-1918. Zde se jádrem Úlehlovy školy stalo samoučení dítěte. Pokud se vzbudí zájem a pozornost dítěte, je nastartováno sebeučení. Dítě pracuje vlastními silami a vlastní vynalézavostí.
Další významnou postavou české pedagogiky je Otakar Kádner (1870-1936). Je autorem rozsáhlých syntetických prací z oboru dějin pedagogiky, obecné pedagogiky. Je autorem šestidílných Dějin pedagogiky a třídílných Základů obecné pedagogiky.
Estetickou a mravní výchovou se zabýval Jiří Václav Klíma (1874-1948). Tyto dvě složky výchovy chápal jako nedílnou součást harmonického rozvoje osobnosti člověka Výsledky svých vědeckých výzkumů publikoval např. ve spisech Mravní výchova, Základy vědy o estetické výchově, Úvod do metodiky výchovy mravní a estetické.
Dále je třeba zmínit významného obecného pedagoga a komeniologa Josefa Hendricha (1888-1950). Vydával Komenského spisy. Základní směry pedagogiky 20. století rozebral ve spise Filozofické proudy v současné pedagogice. Dále napsal spis Úvod do obecné pedagogiky.
K rozvoji české pedagogiky výrazně přispěl i Otokar Chlup (1875-1965). V období 1. republiky působil jako profesor pedagogiky na brněnské Masarykově univerzitě. Po válce byl prvním děkanem nově založené pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a vedoucím katedry pedagogiky. Kritizoval formalismus ve výchově a vzdělávání. Zabýval se otázkami výběru základního učiva. Řešil problematiku jednotné školy, vysokoškolského vzdělání učitelů, rozvoje mateřských škol aj. Zdůrazňoval nutnost respektování zřetele fyziologických a psychologických zákonitostí rozvoje dětí a mládeže.Staral se vydávání Vybraných spisů J.A. Komenského. Z jeho rozsáhlého díla zde uvedeme např. práce Vývoj pedagogických idejí v novém věku, Středoškolská didaktika a Pedagogika.
Dalším profesorem Masarykovy univerzity v Brně byl Jan Uher (1891-1942), který zahynul v nacistickém koncentračním táboře. Byl původně učitelem národní školy. K jeho hlavním dílům patří Problém kázně, Základy americké výchovy, Středoškolský student a jeho svět. Václav Příhoda (1889-1979) se angažoval v reformním hnutí mezi dvěma válkami (reformní hnutí viz následující kapitola). Byl profesorem pedagogiky a psychologie na Karlově univerzitě v Praze. Známé jsou jeho spisy Racionalizace školství, Teorie školského měření, Ontogeneze lidské psychiky a Úvod do pedagogické psychologie. Jezdil na studijní pobyty do USA a poznatky zde získané se snažil aplikovat na podmínky české školy.
Žádné komentáře:
Okomentovat