2. AFEKTIVNÍ SLOŽKY JÁ, ve kterých je Já zažíváno jako “ochraňovaná hodnota”, jsou spojovány se snahou subjektu formovat, stabilizovat či měnit zaměření a charakter takových duševních útvarů osobnosti jako jsou sebepojetí a sebehodnocení.
a) Sebepojetí (Jaký se mi líbí být) je více či méně propracované a ucelené imaginativní "jádro subjektivity", je to představa (egoidentita, egokoncepce) “Jak chci působit na jiné”, která se ve své nejvyspělejší podobě stává relativně stabilním východiskem osobité orientace i projevů osobnosti. V egoidentitě mohou převládat hlediska 1) “sociální identity” .(“fasádové Já”, socializovaná identifikace se společensky žádoucími vzory), nebo spíše 2) “osobní identity” (“introspektivní Já” formované subjektem v rámci vnitřní racionálně-emocionální součinnosti). Sebepojetí může zůstat i fixováno na některé méně vyspělé úrovni, optimálně však probíhá vývoj sebepojetí od difuzní totožnosti (bez jednotného sebepojetí), přes stadium "předurčenosti" (nesamostatné přebírání hledisek sebeřízení), krizi identity (hledání a tápání, které akceleruje proces samostného sebeurčení), až po úroveň zralé totožnosti, přecházejí přímo do odpovědného uplatňování přijatých hledisek.
b) Sebehodnocení může buď stenizovat, nebo naopak až ochromovat. Zakomplexovaný člověk nevyužívá své skutečné možnosti. ("Se sebedůvěrou jedince, zanikají i jeho schopnosti."). Existuje sebehodnocení dílčí (profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj.) a celkové (obecná hodnota, jakou si jedinec přisuzuje). Vývoj sebehodnocení bývá důsledkem a) sociálního učení (vliv rodiny, školy, zájmových skupin atp.), b) srovnáváním s vlastními požadavky na sebe (samostatné posuzování dosahovaných výsledků, "supercenzor", potřeba přiměřené rovnováhy sebekontroly a spontánnosti, nebezpečí fixace “falešné druhé přirozenosti” ), c) primárnější charakteristiky osobnosti (extraverze, stabilita, samostatnost, originalita aj.) působící bez ohledu na vnější.okolnosti.
Sebehodnocení vykazuje: 1) potřebu sebeúcty a 2) tendenci ke stabilitě (a to paradoxně i v případě negativního). Dopad dílčích neúspěchů závisí na osobní významnosti, tedy “centrálnosti postavení“ dané oblastiv hierarchii osobních cílů a hodnot. K ochraně sebeúcty bývají neadekvátně uplatňovány “obrané mechanizmy” (kompenzace, kauzální atribuce, racionalizace aj.). Frustrace a neúspěch sebevědomého člověka zpravidla aktivizuje, protože věří, že nedostatky překoná. K životní spokojenosti přispívá spíše nesoulad reálného a ideálního Já (cíle na horní hranici možností). Aspirace a životní spokojenost jsou relativně stabilními charakteridstikami osobnosti, které s věkem neklesají - dochází jen k přesunu zájmů na ego-angažované oblasti.
Žádné komentáře:
Okomentovat