Německá pedagogika 19. století

Německá pedagogika 19. století
Johann Friedrich Herbart, Friedrich Fröbel, Adolf Diesterweg


Johann Friedrich Herbart (1776-18471) byl filozofem, psychologem a pedagogem. Vážil si velmi Pestalozziho, byl jeho žákem. Pobýval dva roky v jeho vzdělávacím ústavu v Burgdorfu (viz výše v kapitole J.H. Pestalozzi). Přednášel na univerzitách v Gottingen a v Královci. Byl ovlivněn Kantovou filozofií. Z jeho četných odborných děl uvedeme např. práci Všeobecná pedagogika z cíle výchovy odvozená a Nárys pedagogických přednášek.
Herbart vždy zdůrazňoval důležitost úzkého sepětí pedagogiky s praktickou filozofií (etikou) a psychologií. Filozofie pomáhá pedagogice formulovat cíle výchovy a psychologie ukazuje cestu, metody a prostředky výchovného působení.
Cíle dělí na nezbytné a možné. Mezi nezbytné cíle řadí ucelený, pevný charakter, rozvoj aktivnosti a mnohostranných zájmů. Možné cíle jsou spojeny s výběrem konkrétního povolání.
Pedagogiku dělí Herbart na teoretickou a praktickou. Teoretická pojednává o možnostech výchovy, prostředcích výchovy a o pedagogických institucích. Praktická pedagogika je aplikovaná disciplína a zabývá se samotným procesem výchovy. Tento proces dělí Herbart do tří oblastí : vedení, vyučování a mravní výchova.
V oblasti vedení jde o regulaci chování jedince. Důležitý je dozor, ale bez výhrůžek, nedůvěry a trestů. Tělesné tresty mají být vzácné. Spíše z nich má jít strach, než aby byly skutečně vykonávány. Za hlavní prostředek kázně považuje spojení autority učitele s jeho láskou k žákům.
Ve vyučování je hlavním úkolem rozvoj mnohostranných zájmů žáka. Vyučování má probíhat ve čtyřech formálních stupních: jasnost (názorné předvedení nové látky), asociace (navázání na dosavadní znalosti), systém (zobecnění, formulace závěrů) a metoda (aplikace vědomostí do praxe).
Mravní výchova má za cíl vštípit žákům etické ctnosti (jde např. o vnitřní svobodu, dokonalost, právo, spravedlnost aj.)
Herbart kritizoval na školách nedostatek pedagogické svobody, velké počty žáků ve třídě a tedy nemožnost respektování individuálních zvláštností žáků. Chtěl, aby rodina a škola spolupracovaly a postupovaly jednotně.
Zdogmatizovaná podoba Herbartova pojetí výuky, zvláště jeho formálních stupňů ( tzv. herbartismus) byla později často kritizována představitele pedagogiky na začátku 20. století.