Hlavní směry pedagogiky 20. století

Hlavní směry pedagogiky 20. století – experimentální, existencialistická,
neotomistická, antiautoritativní, sovětská, postmodernistická.

Experimentální peadagogika
Vyšla ze snahy o přesné měření výchovně vzdělávacího procesu. Francouzský představitel
Alfred Binet (1857-1911), profesor psychologie na pařížské Sorbonně, jako první začal provádět testový výzkum inteligence dětí. Přesně stanovil podmínky provádění testů a jejich vyhodnocování. Později bylo zavedeno vyjadřování stupně inteligence ve formě inteligenčního
kvocientu (IQ), který je dán poměrem věku mentálního k věku chronologickému . Vzorec výpočtu je IQ = (VM/VCH) .100. Později se začalo vedle testů měřících inteligenci používat i didaktických testů, které měřily vědomosti žáků.
Experimentální pedagogika se rozšířila hlavně v USA.

Dalším významným představitelem experimentální pedagogiky je německý psycholog a
pedagog Ernst Meumann (1862-1915). Uplatňoval experimentální metodu i v pedagogice,
kterou považoval za užitou psychologii. Systematický přehled experimentální pedagogiky uvádí
ve spise Přednášky k úvodu do experimentální pedagogiky a její psychologické základy
z roku 1907. Snažil se odhalit zákonitosti fyzického a psychického vývoje dítěte hlavně metodou
sebepozorování (introspekce) dítěte v umělém prostředí psychologické laboratoře.


Wilhelm August Lay (1862-19826), význačný představitel německé experimentální pedagogiky
zavádí teorii „pedagogiky činu“, která měla nahradit verbální výuku typickou pro školu 19. století. Výchovou se mají vytvářet reakce u dítěte, hlavně reakce pohybové (např. sledování pohybu hlasivek, jazyka a rtů při zpěvu). Ve výuce kladl důraz na činnosti dítěte – kreslení, lepení, rýsování, zpěv, tanec, hra apod.

Existencialistická pedagogika vychází z existencialistické filozofie, která chápe existenci jako jedinou formu bytí, která je námi poznatelná. Nemůžeme ji poznat racionálně rozumem, ale pouze iracionálně přímým prožitkem. Ten nejlépe popíšeme uměleckou formou. Existencialistická filozofie se zaměřuje na jedince, který je soustředěn na sebe sama, člověk je bezmocný, jeho existence je pomíjivá. Člověk je vržen do světa, je bezmocný, nemůže ovlivnit počátek ani konec své existence.