Hry pro zlepšení vztahů v malé skupině

Hry pro zlepšení vztahů v malé skupině
Cílem této seminární práce je poskytnout teoretický aparát pro zkoumání her využitelných v malé skupině, má definovat základní pojmy jako hra, skupina - malá skupina, skupinový proces, psychosociální hry a jejich cíl a v neposlední řadě vlastní zkušenost s psychosociálními hrami zaměřené na zlepšení vztahů ve skupině.
A: Hra
Podle Boreckého(1996, s. 53) můžeme od teoretického pojetí her očekávat čtvero:
1. teorie her – určení podstaty hry a jejích strukturujících rysů
2. klasifikaci her – orientaci v rozmanitosti her
3. vývoj, ontogenezi hry
4. diferenciační hlediska – co ještě hra je a co již hra není, eventuálně určení herních aktivit v normě a patologii.
Budu se zde věnovat jen prvnímu a druhému pro tuto práci nejdůležitějšímu bodu.
1. Co je hra?
Jak ukazuje D. B. Elkonin, pojem „hra“ má značně širokou náplň: (Elkonin 1983, s. 17). Následně dochází k této definici:<ľudská hra je taká činnosť, v ktorej sa zobrazujů sociálné vzťahy mezi ľudmi mimo bezprostrednej utilitárnej činnosti.>(tamtéž, s. 24). Jinak řečeno, podobně jako umění, byť odlišnými prostředky, zobrazuje určité životní situace, aniž by tato činnost byla zaměřena k nějakému „užitku“, tzn. je alespoň částečně cílem sama sobě.
V obecné rovině se hrou ve společenských vědách zabývají dvě základní díla: Homo ludens: (O původu kultury ve hře) Johana Huizinga a na ně navazující a jej kritizující Hry a lidé: Maska a závrať Rogera Caillois. Oba autoři se shodují, že reduktivní přístupy původ hry hledaly v jejích vnějších příčinách a účelech: ve vybití přebytečné energie, ve vrozeném napodobovacím pudu, v cvičení se pro život, v potřebě soutěžit, v neškodném odreagování pudů, ve fiktivním uspokojování nesplnitelných přání, v katarzi(odreagování nahromaděného tlaku) a sublimaci energie libida(Freud) a mnoha dalších. Ale tato navzájem se nevylučující pojetí hru vysvětlují jen částečně, nedokáží vysvětlit proč hra působí radost, proč lze propadnout hráčské vášni atd. Podstatu hry je třeba nehledat mimo ni, ale v ní samé, jak tvrdí W. Stern: „Primární a ústřední význam hry spatřuje Stern v tom, co hra znamená pro hrajícího člověka, jak se ve hře projevuje vztah člověka ke světu způsobem, v němž si pro sebe vytváří i svébytný svět hry a zdání.“ (Borecký 1996, s. 56) Stejně tak Huizinga(1971), podstatu hry hledá v tom, čím je sama o sobě, jak existuje a co znamená pro hráče, a soudí o výše zmíněné schopnosti uchválit a zaujmout, že „právě v této intenzitě, v této schopnosti pobláznit je podstata hry“ (s. 10). Hra, alespoň prvoplánově, není nutností; „ stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí, dokonce tento proces přerušuje“ (Huizinga 1971, s. 16), dočasně ruší obyčejný život. Nelze hru vymezit jako opak vážnosti, jak se často děje, i ona může být velmi vážná.