Lidské motivy lze rozdělit do čtyř velkých okruhů:
1. sebezáchovné motivy – mají jasný biologický základ.
2. stimulační motivy – potřeba optimální úrovně aktivace a variabilních vnějších podnětů.
3. sociální motivy – regulují a ovlivňují lidské vztahy.
4. individuální psychické motivy – hledání životního smyslu, obrana sebepojetí, potřeba svobodně se rozhodovat a jednat.
Sebezáchovné motivy – (ve starší literatuře pud sebezáchovy) jsou vrozené, ale způsob jejich uspokojování se lidé učí v rodině a v kultuře, v níž žijí. Tyto motivy slouží k přežití jednotlivce (např. hlad, žízeň, únava, pocit horka či zimy, případně strach, hněv a bolest) a dále motivy zajišťující přežití druhu (sexuální a rodičovské).
U hladu, žízně či sexuálního chování lze chování rozdělit na dvě fáze apetence a konzumace. Ale existují zde rozdíly :
a. partnerské aktivity nejsou na rozdíl od příjmu potravy nezbytnou podmínkou pro přežití jedince.
b. zatímco rostoucí hlad či žízeň jsou nepříjemné, zvyšující se sexuální vzrušení je převážně příjemné.
c. v případě lidské sexuality je sociální komponenta mnohem výraznější než u hladu či žízně. Sexuální vztah mezi mužem a ženou je základem pro vytvoření sociálního svazku, tedy rodiny, v níž otec a matka pečují o své děti a chrání je.
Rodičovské chování je předmětem intenzivního zkoumání, rodičovské-pečovatelské chování je vrozené, ale na jeho formování se výrazně podílí sociální učení. Například charakteristické rysy malých dětí: velké oči, výrazná hlava, zdvižený nosík, buclaté tváře působí jako vrozené spouštěče rodičovských citů a chování
Na druhou stranu pro sociální učení svědčí, že rodiče jenž byli sami objektem týrání či zneužívání poměrně často různými způsoby tělesně, duševně či sexuálně zneužívají své děti. Špatná rodičovská výchova se často přenáší z generace na generaci. Toto však nemusí být pravidlem .
Žádné komentáře:
Okomentovat