Úryvek z knihy D. Goleman pro názorný příklad:
„Vzpomínám si například na mladou nesmírně schopnou vědeckou pracovnici na lékařské fakultě v Pittsburghu. Přijala mou nabídku, aby se zúčastnila v mé laboratoři pokusu zaměřeného na lokalizaci emocí v mozku. V této studii se pokusné osoby nacházely v tunelu magnetické rezonance a musely sledovat filmové sekvence s velmi tvrdými scénami plnými násilí.
Celé tělo mladé ženy bylo uvnitř přístroje a od samého začátku pokusu jsem pozoroval, jak se jí prudce zrychluje srdeční frekvence a stoupá tlak, což jsou příznaky velkého stresu. Znepokojilo mě to do té míry, že jsem navrhl přerušení pokusu. Překvapeně namítla, že je v pořádku, nic necítí, záběry na ni vůbec nepůsobí. Dodala, že nechápe, proč jí to nabízím.
Později jsem se dozvěděl. že ta mladá žena má velmi málo přátel a žije jen pro svou práci. Členům mého týmu nepřipadala sympatická, aniž přesně věděli proč. Bylo to snad tím, že příliš mluvila o sobě a o lidi kolem sebe se očividně nezajímala? Sama vůbec nechápala, proč není příliš oblíbená. Pro mě zůstala typickým příkladem člověka s vysokým inteligenčním, ale žalostným emočním kvocientem.
Její hlavní nedostatek zřejmě spočíval v tom, že si neuvědomovala vlastní emoce, a tím také zůstávala „hluchá“ k emocím ostatních.Nedával jsem její profesionální kariéře velké šance. I v těch nejvědečtějších oborech je potřeba umět pracovat v týmu, vytvářet vazby mezi spolupracovníky, řídit je a podobně.
Jakýkoli obor činnosti od nás neustále vyžaduje, abychom vstupovali do interakce s ostatními lidmi. Vyhnout se tomu nemůžeme. Právě dispozice pro takový druh vztahů determinuje naši dlouhodobou úspěšnost. …„
Žádné komentáře:
Okomentovat