Podstatné znaky symbolického interakcionismu

Podstatné znaky symbolického interakcionismu (srovnej: Kaiser, 1992):
 K dorozumívání mezi interakčními partnery (mezi alter a ego) dochází prostřednictvím symbolů (gest, znaků, řeči). Interakcionisté se tedy ve svých interpretacích soustřeďují na symboly jako významné součásti lidské komunikace. O symbolech toho bylo napsáno mnoho, obklopují nás všude – zaťatá pěst, neverbální komunikace, luxusní dům jako symbol úspěchu …
 Hlavní pozornost jednajícího je zaměřená na motivy příslušného partnera.
 Interakce je včleněna do určité konkrétní situace, kterou si definuje každý účastník.
 V interakci se jednotlivec představuje jako JÁ: situací vytvořené JÁ (ME), a současně i situaci vytvářející JÁ (I).
 Definice (situace, sebe, druhého), které jsou v interakci žádoucí, se vždy utváří také vzhledem na konkrétní přítomné publikum anebo na publikum existující v představách. Svět kolem nás je tvarován tak, jak jej vnímáme, hodnotíme a definujeme – ale naše jednání je ovlivněno i vlastními interpretacemi chování našich kolegů, přátel, spolužáků…
 Definice jsou ovlivněné sociálním vnímáním (zkušenostmi, návyky, implicitními teoriemi osobnosti, předsudky). Lidé tedy nejen reagují na činnost jiných lidí, ale tyto činnosti nějak interpretují a definují. Naše reakce na chování druhého je založena na významu, který tomuto chování přisuzujeme. Zprostředkované symboly v interakci se stávají zprávou a jsou interpretovány.
 Referenčním bodem interpretace jsou různé kódy, které působí jako interpretační systémy a příslušné osobě umožňují vytvářet si z věcí jeho prostředí sociální objekty.
 Interakce a tvorba sociálního významu probíhají vždy v specifických, přirozených světech.
 Strukturní znaky přirozených světů jsou: interakční vzorce, životní cesty, scénáře, vzorce legitimity, očekávané činnosti, výkladové vzorce.