Erwing Goffman

Erwing Goffman (1922 – 1982)
Obohatil interakcionistickou teorii dramaturgickou koncepcí. Ve své práci vycházel ze dvou zdrojů – z tradičního symbolického interakcionismu (Mead) a ze studia analýzy rituálů náboženského života (Durkheim). Východiskem jeho koncepce je sociální interakce na úrovni face – to – face kontaktu, kterou můžeme chápat jako sérii mikrodramat. V těchto dramatech prezentují jednotliví aktéři sociální interakce sebe sama s cílem dosáhnout akceptace u svého interakčního partnera nebo i u těch, kteří se přímo interakce neúčastní, diváků. Právě přítomnost jiných lidí mění každou lidskou aktivitu ve výstup, ve výkon role, v předvádění sebe sama. Tento přístup tedy přirovnává každodenní život k divadlu. Podobně jako herci prezentují image své hrané postavy, tak i lidé se snaží prezentovat jen určité rysy osobnosti, které se nám jeví v dané chvíli výhodné. Nebo naopak skrývat ty, které jsou v dané chvíli v prostoru a čase nevýhodné. Celý život se vlastně snažíme vyvolat dobrý dojem a uchovat si přitom vlastní identitu.
Dramaturgický přístup přenáší do sociologie známou metaforu, že život je divadlo a využívá velké množství této divadelní metaforiky (režie, herec, role, výkon, hra, prezentace, aplaus, kulisy …) Goffman ovšem odmítá jít tam, kde začíná makrostrukturální kontext, i když se každá interakce v tomto kontextu odehrává. Také nehledá, co je za maskou, kterou jedinec nasadil, zajímá ho spíše hra sama. A to je tomuto přístupu vytýkáno - nezájem o sociální struktury a instituce a odkazování na určitou vědomou nereprezentativnost a anekdotičnost.
Goffman se vedle prezentace dramaturgického přístupu věnoval teoriím sociální interakce, kde analyzoval obecně různé sociální situace. Uvedeme si na tomto místě jednu z jeho analýz sociální interakce, která se vztahuje k péči o „uchování vlastní tváře“ a týká se vzájemného respektování tváře partnerů v interakci. Jednou z charakteristických figur je odčinění (reparation) v případě porušení řádu ve skupině v souvislosti s postavením členů skupiny, které má 4 fáze:
 Výzva (provinilec je upozorněn na přestupek a je mu dáno na vědomí, že účastníci komunikace požadují návrat k pořádku, řádu).
 Nabídka (provinilci je dána možnost různého způsobu nápravy situace – např. relativizuje se význam přestupku, hledá se jiný viník, provinilec se kaje a bere vinu na sebe, přiznává slabost aj.).
 Přijímání nabídky (nabídka je považována za dostatečnou pro návrat k pořádku, což umožňuje účastníkům zachránit svou tvář)
 Poděkování (provinilec je vděčný za prominutí partnery).
Proti možnému parsonsovskému výkladu této situace je kladen důraz na moment rizika, kterému se nemůžeme vyhnout, přestože se o to snažíme.