Uvedené perspektivy interakcionismu se nám mohou jevit jako velmi zajímavé při řešení různých výchovných problémů. Zaměříme se třeba na to, jak se interakcionista vyrovná s konfliktem zájmů. Jedná cesta k dohodě je ta, že jednotlivci i přes neharmonický vztah v tomto vztahu setrvají, počítají ještě s většími „zisky nad náklady“. Druhým, a jednodušším řešením, je vymanit se z tohoto vztahu. Ve školním prostředí je však toto řešení z pochopitelných důvodů problematické, i když ne zcela nemožné řešení. Málo učitelů a žáků je schopno řešit takto situace konfliktu zájmů, protože by byla narušena rovnováha někde jinde. Nepřítomnost ve škole může přinést závažnější problémy, jako například konflikty s rodiči, kamarády či policií. Na smysl našeho chování se musíme dívat jako na vzájemně korelující a různé definice situací. Prosté vyhnutí se situaci tedy není na místě a ve škole je jak pro žáky, tak pro učitele nepříjemným a nepravděpodobným aktem.
Jak tedy řešit protichůdné definice v těchto konfliktních situacích?:
Kompromisy, s uzavřením nelehkého příměří. Nepropadejme pesimismu z kompromisů. Interakcionisté se snaží dokázat, že díky identifikaci různých technik je možné objevit možnosti, jak opět získat kontrolu nad našim sociálním chováním a to bez újmy na duševním zdraví.
Pokud není možné dosáhnout kompromisu, mohou nejvlivnější jedinci dosáhnout jakéhosi proveditelného konsensu na základě jejich menšinového rozhodnutí. Tady jsme již na poli didaktiky a mohli bychom vytvořit seznam technik (např. hrozby, odkazy na rozum či tradice, nadržování, odměny nebo i fyzické násilí), které mohou učitelé použít, aby manifestovali svou dominantní pozici v tomto asymetrickém vztahu s žáky. A jsme u problému moci. Mohou jednotlivci definovat svobodu a podle této definice se chovat? Tak můžeme tento problém konfliktu zájmů řetězit v duchu interakcionismu téměř donekonečna.
Žádné komentáře:
Okomentovat