Prvotní otázka etnometodologů je tedy standardní: Jak je vůbec možný řád a jak se dosáhne toho, že se společnost nerozpadne do chaotického množství individuálních aktů? Vždyť mohou být v neustálém konfliktu zájmů. Odpověď zní, že je to dáno tím, že lidé disponují metodami, kterými své jednání a chování činí srozumitelným a navzájem sdělitelným. Pro pochopení těchto předcházejících vět je potřeba porozumět třem základním termínům z etnometodologie:
Reflexivita – to znamená, že tím, jak určitou situaci popisujeme jí současně dáváme smysl a význam.
Popsatelnost, sdělitelnost (accountability) – smysl a řád je obsažen pouze v tom, co je to sdělitelné a popsatelné (ne, že se něco dá popsat a sdělit proto, že to má smysl a je to rozumné).
Indexialita – každý interpretační a řečový akt či jednání je konkrétně určen situací, v které se odehrává.
Ze všech třech premis lze vypozorovat mimořádnou roli jazyka v každodenní komunikaci. Sociální interakce je snad až redukována na jazykovou komunikaci, ale na komunikaci významně hlubšího rozměru, který je součástí tzv. očekávání v pozadí (background expectations). Toto očekávání lze v každodenní interakci odhalit pouze velmi složitými metodologickými postupy. Na základě toho je odvozena jedna z hlavních myšlenek tohoto směru - každý účastník interakčních aktů je jakýmsi praktickým sociologem. Každý člověk v interakci vlastně kategorizuje, srovnává, posuzuje přiměřenost prostředků, snaží se předvídat, analyzuje alternativy své činnosti, vytváří strategie.
Žádné komentáře:
Okomentovat